Po příchodu lehce po osmé hodině zjišťuji, že jsem o nic nepřišel, v klubu se teprve dozvučuje a tak po nálezu kolegy Gortha jdeme na vzduch poklábosit a zavdat si nějakého toho zeleného - čaj s příchutí broskve :).

Za nedlouho se z klubu začínají konečně ozývat první vesmírné zvuky, neleníme a letíme navázat kontakt s mimozemšťany z planety Teeth of the Sea. Na ně jsem byl, po poslechu ukázek, které slibovaly nápadité skladby plné všeho možného i nemožného, zvědavý možná ještě o trochu víc než na The Cosmic Dead. Ze začátku mě to ale nějak nebere, z beden se line cosi, co bych s nadsázkou nazval asi „electro-disco-(post-)rockem“ s kapkou toho psychedelična. Do toho na mě dost rozpačitě působí lehce přepjaté pódiové kreace vystylizovaného kytaristy v legračních botičkách. Vůbec celá kapela mi přišla tak nějak legrační, ale možná jsem si dal jen moc toho čaje :). Zhruba od třetí skladby se začaly dít o něco zajímavější věci. Ke slovu se dostávají rozmanitější psycho zvuky, efekty, ruchy, drone a noise, nářezovější kytarové pasáže a živá rytmika neúplné bicí soupravy. V paměti mi uvízla jakási psych-noiseová variace na surf rock, evokující něco á la „Půlnoční kovboj, totálně narvaný meskalinem, uhání vstříc třem zapadajícím měsícům“. Příjemné byly i klidnější, ambientnější kompozice, kde se basák chopil trubky, jejíž zvuk dodal vystoupení opět trochu jiný, více zasněný rozměr. Sem tam jsem se ale pořád nemohl ubránit dojmu určité prvoplánovosti a vůbec… celé to bylo tak nějak napůl, chvíli mě to bavilo, chvíli zase ne, ale nakonec přece jen převládají spíše ty kladné dojmy. Pokud mě sluch nebo paměť nešálí, tak nakonec zazněla hitová A.C.R.O.N.Y.M.

Následuje nezbytná občerstvovací cesta ven, shledávám, že koncert nabral lehký skluz, což ale naštěstí ve výsledku nevadilo. Vracím se zrovna ve chvíli, kdy The Cosmic Dead odpalují svou 166. raketu na Yuggoth. Na vlnu jejich vysílání se ladím takřka ihned, asi mi byli prostě celkově bližší svým zvukem a přístupem k věci. Už z nahrávek to působilo jako dost dobrý kosmický kraut-trip, ve kterém se člověk za pomoci repetice snadno „rozpustí“. Dost fajn, ale zas nic extra. Tak nějak to působilo i ze začátku, který se nesl v příjemně psychedelicky „zahuleném“ dark dubovém (chvílemi mě napadalo snad i přímo reggae) duchu. Pomalý rozjezd (to není výtka) ale postupně začínal nabírat na obrátkách, jednotlivé motivy se začaly rozvíjet, lehce obměňovat a gradovat. Base, která byla (opět!) zpočátku dost málo, postupně zvukař dopřával víc prostoru (byť bych se jí pořád nebál ještě trochu přidat). Koláž z haluzně zefektovaných kytar, různých krabiček a smyček, kosmicky zfetovaných kláves doplňoval skvělý vokál klávesáka působícího chvílemi jako při epileptickém záchvatu. Celá kapela evidentně jede na stejné vlně, těžko říct, do jaké míry to byl jam a improvizace, jednotlivé motivy byly nejspíš předem dané (?). Muzikanti se dostávají do varu, bylo vidět, že si na tom tripu, který sami vytváří, dost ujíždí a baví je to, tu zpívá ten, tu zas onen. Zvláště basák s vizáží tuarega si kromě chytře vymyšlených a nevtíravě chytlavých linek svého nástroje sem tam střihnul skvěle se hodící čistý zpěv s melodikou zavánějící blízkým východem/severní Afrikou. Bubeník válel rovněž mimořádně, jely se vlastně 3 zhruba 10-15ti minutové celky/skladby, stále v hypnotickém, ale často dost svižném tempu, slušný výkon. Inspirace psychedelickým rockem/krautrockem 70. let byla sice dost zřetelná, v porovnání s ním mě překvapila až téměř hardcorová dravost, energie a intenzita s jakou do nás ty „drogy“ cpali. Šlapalo jim to věru neskutečně parádně. Celé to bylo taky navíc hrozně kompaktní, jednoduše bezchybné, až se z toho tripu člověku nechtělo vracet zpátky do reality. Závěrečný aplaus byl bezpochyby zasloužený. Naprosto skvělý koncert.