Články

přeposlat článek tisknout
ORPHANED LAND, BILOCATE, KLONE, THE MARS CHRONICLES

ORPHANED LAND, BILOCATE, KLONE, THE MARS CHRONICLES

  • kdy: 1. 10. 2013
  • kde: Praha, Exit-us

I přes počáteční obavy (naplněné), jaké to v malém Exit-usu bude, jsem nakonec odcházel spokojen - jen kvůli přehulenému zvuku napůl hluchý a díky nehoráznému vedru totálně propocen.

Poté, co jsem se dozvěděl, že budou v pražském Exit-usu hrát Orphaned Land, jsem celkem dlouhou dobu váhal, jestli jít, nebo ne. Viděl jsem je na Brutalu v roce 2009, ale tehdy jsem od nich znal pouze Norra el Norra s pár dalšími songy, letos jsem se srabácky schovával před deštěm. Chtěl jsem tedy napravit resty, ale zároveň jsem však měl obavy, že do klubu jako Exit-us se to tak tak vejde a že to po zvukové stránce nebude zrovna ideální. Nakonec jsem se přeci jen na poslední chvíli rozhodl koncert navštívit.

Do klubu se kvůli předchozím povinnostem dostávám až krátce před osmou hodinou, kdy pomalu dohrává první kapela THE MARS CHRONICLES. Stihl jsem jen poslední dvě skladby a to, co jsem slyšel, na mě působilo jako dobře odehrané, ale nápadově poměrně slabé. Ve čtyřčlenné sestavě bicí, kytara, zpívající kytara a pětistrunná basa hráli jednodušší, bez jakkoli výrazných sól docela moderně znějící progressive metal. Zvuk měli jako většina prvních kapel, co v Exit-usu hrává; v zadních řadách relativně poslouchatelný, ale vepředu hrozně přebasovaný, což přetrvávalo po většinu večera. Poslední skladbu začali dost slušnými, hlubokými riffy, na které žel navázali téměř tím samým, co hráli i v té předchozí. Kytarové party byly hodně repetitivní a čistý zpěv frontmana někdy až příliš přehnaný. Frantíci neurazili, ale ani nijak nenadchli.

Druzí KLONE jsou též z Francie a dokonce se s nimi objevil na pódiu i bubeník z předchozí kapely. Zahráli podobně jako The Mars Chronicles, jen o poznání tvrději. Zpěvák se místy nebál i trochu zařvat, ale ani během jejich vystoupení jsem se nezbavil pocitu, že chlapi umí hrát a jsou skvěle sehraní, ale ta nápadová stránka poněkud pokulhává. Na kytary sice místy předvedli náznak něčeho experimentálnějšího, což bylo opravdu zajímavé, ale většinou daný nápad opakovali dokola tolikrát, že začal trochu nudit. Plus bych udělil za tvrdší groovové pasáže, u kterých si nemohu odpustit aspoň částečné přirovnání k poněkud známějším krajanům. Některá místa mi opravdu připomínala Gojiru, zvlášť jeden song, který začali podobným sekáním do kytar jaké je třeba ve Vacuity. V těchto momentech mě Klone poměrně bavili, ale stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že těch kapel, které hrají něco podobného, je v dnešní době až moc.

Následovali jordánští BILOCATE. Stejně jako o předchozích dvou kapelách jsem o Bilocate do koncertu téměř neslyšel, ale zvědavost byla poněkud větší. No schválně, kolikrát jste viděli metalovou kapelu z Jordánska? Ne že by zahráli nějak úchvatně, ale bavili mě více než obě francouzské bandy. Bilocate hráli pomalejší death metal (úmyslně nepíši doom, protože toho tam podle mě moc nebylo) s melodickými kytarami, na které sem tam vystřihli i nějaké orientální motivy. Zpěvákův growl nebyl ničím zvlášť zajímavý a výrazný, ale do jejich hudby se poměrně hodil. To bubeník s kšiltovkou New York Yankees sice vypadal, jako by ke zbytku kapely nepatřil, hrál však velmi obstojně a místy i dobré palby a hnal kapelu slušně dopředu. Jediné, co bych vytkl, byly zbytečné a místy až přeplácané klávesy, bez kterých by se většina skladeb nejspíše obešla. Před koncem zahráli ještě cover Dead EmotionGothic od Paradise Lost, který příliš v lásce nemám, takže jsem před hlavní hvězdou večera ještě odešel aspoň chvíli na vzduch.

Orphaned Land - Kobi Farhi © Milan JurkasNo a ORPHANED LAND? Netuším, jakou má Exit-us kapacitu, ale na OL bylo dole podle mého očekávání naprosto narváno. Díky nulovému větrání vzniklo tedy nehorázné vedro, ve kterém vydržet celý koncert byl docela problém. Set, který Izraelci hráli, byl asi hodinu a půl dlouhý a téměř z poloviny tvořen skladbami z nového alba All Is One; pokud mě paměť neplete, hráli z něj sedm věcí. Zvuk sice ani po třech kapelách nebyl stále dokonalý, ale aspoň samply, které hudebníky z velké části doplňovaly, byly slyšet dobře. Nasazení všech bylo perfektní, kytaristé s bubeníkem dělali, co mohli, a Kobi své vokální linky dával bez problému. Krom zpěvu se ukázal i jako dobrý frontman, skvěle pracoval s davem, který mu vše žral, zpíval spolu s ním a celkově dobře reagoval. Jen mě docela mrzí, že Orphaned Land nehrají naživo s klávesákem a že chybí ty různé orientální nástroje, které by jistě vystoupení posunuly o třídu výš. I tak ale koncert dobře odsýpal a díky tomu, že hráli většinu svých největších hitovek, i skvěle bavil. Jen ke konci jsem už kvůli délce setu trochu nezvládal. Tvorba OL sice není nijak stereotypní a koncert jsem si vskutku užíval, ale hodina a půl je zkrátka moc. Naštěstí brzo přišel závěr v podobě Norra el Norra a poslední minuty stařičké Ornaments of Gold. Spokojenost.

Foto: Orphaned Land - Kobi Farhi © Milan Jurkas

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze