Články

přeposlat článek tisknout
OBSCENE EXTREME 2014

OBSCENE EXTREME 2014

  • kdy: 16.-20. 7. 2014
  • kde: Trutnov, Na Bojišti

Minulý týden jsme tu hned po festu měli první dojmy, zde již plná nálož. „In grind we trust!“

Obscene Extreme 2014Rok se s rokem sešel a v Krakonošově zahrádce bylo zase veselo. Do Trutnova už snad nejezdí skoro žádní čeští fanoušci, zato v tomto malebném podkrkonošském městečku potkáte úplný babylon jazyků a národů. Stejně pestrá je i nabídka hudebních lahůdek z celého světa, Čurby se nebojí sáhnout pro černé koně festivalu klidně třeba do Austrálie, Indie, Japonska nebo Jižní Ameriky. Občas je to skoro jako na plakátu United Colours of Benetton, ale hudební řeč je jen jedna. Letošní ročník se snad ještě více než kdy předtím nesl v duchu legend. Podíl kapel, které už na scéně působí dvě nebo tři dekády a často stály u zrodu svého žánru, byl skutečně nemalý. Ještě více potěšující je vidět a slyšet, že tihle veteráni dokáží chytit druhou nebo třetí mízu, případně ani nikdy neztratit tu první, a naservírovat to nejlepší ze sebe. Sázka na klasiku se rozhodně vyplácí, a jako by i publikum postupně stárnulo se svými idoly a zklidňovalo se. Každopádně atmosféra na OEF je stále tak specifická i v celosvětovém měřítku, že není těžké nechat se tím vším pohltit a vyhecovat. Nelze samozřejmě opomenout tradičně dobré zázemí lesoparku na Bojišti i samotného města a pohodu, kterou obojí svým návštěvníkům skýtá. Zdá se, že už si na sebe Trutnov a Obscene Extreme navzájem zvykly a žijí v dokonalé symbióze. Tak s chutí do víru dění… po prvních dojmech zde již plná nálož!
 

Čtvrtek 17. 7. 2014

Na uvítanou při příchodu z povzdálí SUFFER THE PAIN, evidentně v klidu a na pohodu hraný crust s příměsí death metalu postaru. Možná škoda, že člověk nepřidal o deset minut do kroku, ale dnes je na seznamu ještě dostatek zajímavých položek.

Od polských OJCIEC DYKTATOR jsme asi čekali víc, nakonec na nich tím nejzajímavějším byl název. Jinak celkem standardně zahraný grindcore, který ničím nevybočoval, prostě vystoupení, které neurazí, ovšem člověk ho za hodinu zapomene, kór na takhle našlapaném festivalu. Poláci jsou vesměs šikovní, mají však hafec silnějších kapel. Letošní OEF je v tomhle momentu teprve ve svém zahřívacím kole.

To z Rumunů CLITGORE sálaly nadhled, pohoda, úsměvy a dobrá nálada na sto honů už při zvukovce. Nic moc složitého ani zběsilého, trsali si svůj goregrind na dvě doby, ale od začátku do konce vysloveně pozitivní vystoupení a atmosféra, to se nedá popsat, to člověk prostě buď cítí, nebo ne. A těžko se neusmívat při pohledu na taneční kreace gore maminy baskytaristky Ely, která si hraní zpestřovala ča-čovými kroky. Když si pak na jednu skladbu vyběhl zahostovat s rumunskými kamarády i frontman Lugubrious z HAEMORRHAGE (kteří letos jinak na OEF nevystupovali), bylo třeba ocenit, že mu stálo za to si i na ty dvě minuty vytvořit svoji typickou zkrvavenou image. Celá tahle nálada se nějakým kouzlem přenesla na diváky, kteří pod podiem vytvořili docela slušný kotlík a i v takhle časných hodinách si s chutí zamoshovali.

Vrchol odpoledního programu pro nás přišel určitě s Nory LIVSTID. Absolutní profíci, od začátku křišťálový zvuk, všechny nástroje srozumitelné… Od kapel vystupujících na OEF se neočekává, že budou primárně „o melodiích“, ale pětice z Bergenu je dokázala propašovat i do své třaskavé směsi hardcoru, grindcoru, crustu, skandinávského metalu a motörheadovského rock’n’rollu. U Norů je zřejmě úplně jedno, do jakého žánru se pustí, vždycky to má vysokou úroveň, štábní kulturu a přitom přirozenost a zjevný talent. Navíc si všichni Skandinávci vždy dovedou tradičně užít festivalové dění po celou dobu, v kotli i v backstagi, i když už mají dohráno. Nezmaři LIVSTID se do víru OEF pustili s chutí a výdrží, jaké mohl konkurovat snad jen Danny Lilker.

A otáčky se ještě zvyšují s příchodem Francouzů CHIENS. Trio vzteklých psů patřilo určitě k nejrychlejším kapelám letoška a to je v dané konkurenci co říct. Hysterický vokál Jubse občas přešel do jiných poloh, ale o nic méně nasraných, kytara jak brus a bicí, co nás dvacet minut zatloukaly do země jak devítipalcové hřebíky. Na tři lidi celkem slušný randál, kde nezůstala ani skulina. CHIENS jsou hodně vyhrocená a vyhecovaná záležitost, která posluchače dostane okamžitě pod tlak a pak už nenechá vydechnout ani na zlomek vteřiny, nehledě na to, že muzikanti sami se snad ani nemají čas nadechovat. Fast, faster, fastest!

Australští DARK HORSE a hlavně jejich výkon byl rozhodně jednou z velmi diskutovaných položek dneška. Zvláštní mix hardcoru, metalu, crustu a grindcoru se hlavně zpočátku topil v trochu divném a méně čitelném zvuku, ale když si na to člověk zvykl a s tím, jak se to postupně lepšilo a vycházelo najevo, o co jde, vlastně to mělo něco do sebe. Rozhodně trochu přehozená výhybka a jiná atmosféra než všechny předchozí kapely, ale jako by tomu přeci jen něco chybělo.

Další Francouzi WHORESNATION to zase házejí zpátky směrem k duchu CHIENS. Francouzský extrém má v našich končinách dobrý zvuk hlavně díky INHUMATE a BLOCKHEADS; dvě smečky jejich krajanů, které se dnes odpoledne představily na OEF (za přihlížení frontmana INHUMATE Christopha Knechta), jsou ovšem dost podobní magoři, kteří to ženou na krev. WHORESNATION podali hodně soustředěný, až vážný výkon, ale oproti CHIENS to přeci jen nebyla taková non-stop drtička štěrku, našly se i houpavější pasáže a sem tam zpomalení a odlehčení celé té nálože.

GUTALAXGUTALAX jsme popravdě řečeno nikdy moc vážně brát nedokázali. Jedno se ovšem musí nechat. Z kapel, které dnes hrály „za světla“, měly jednoznačně největší, až neskutečný kotel, jako by to byl headliner celého festu. To už člověk holt vážně brát musí. V tomhle kontextu a prostředí to prostě funguje a dává logiku, nota bene když přeci jen odlehčí atmosféru po sérii kapel, které se u svých vystoupení „tváří tak vážně, jako kdyby sraly mramor“ (citace: W. A. Mozart). Nad obřím kotlem začínají lítat nafukovací míče, kruhy, skútry, bazénky, panny a kdovíco ještě, na pódiu je tlačenice a pod ním se vlní jedna obří masa. Tohle partě z Kremže vyšlo.

ACxDC z Kalifornie měli být silná položka čtvrtečního playlistu, ale výsledek byl takový nějaký nemastný neslaný. Kapela, o které nakonec nelze říct téměř nic, ani špatného, ani dobrého. Technicky zahráli dobře, zvuk slušný, byl tam v podstatě optimální mix stylů, nálad i temp, ale nějak to celé nezanechalo žádný výrazný dojem, jako by kapela dnes neměla nějaký svůj výrazný vlastní ksicht. Asi se čekaly větší zázraky.

KATALEPSYCo ovšem přišlo na začátku večera opravdu k chuti, byli ruští KATALEPSY. Trocha poctivého technického brutal deathu byla po všech těch grindcorech, fastcorech, powerviolence, goregrindech, crustech apod. něco jako první osvěžující přeprška po týdenním tropickém suchu. Ruská pětice je neskutečným způsobem nadrcená – když se ozvala první bicí salva, tak to spíš bylo, jako by se rozpoutala bitva u Stalingradu. Bubeník Jevgenij je celkem přírodní úkaz, drobný týpek, co nemá ani gram tuku, zato by ho při hraní šlo nafotit do učebnice anatomie… a ještě si k tomu při rubanicích „drze“ točí paličkami, jako by se nechumelilo. Se sanicí dolů ovšem člověk sleduje celou kapelu – výborný frontman, perfektní práce kytar, riffy místy jak od SUFFO, ale sem tam kapela dokáže přejít i do houpavého groove a téměř hardcorových pasáží, aby to přeci jen nebyl šicí stroj od začátku do konce. Čekal jsem hodně, ale výsledek předčil očekávání. Kapela, která má na to, aby zbořila jakékoli velké pódium v hlavním čase, profesionální vystupování i práce s diváky… Tady se nic nepodcenilo.

FINAL EXIT byli úlet se vším všudy. Duo drobných vysmátých Japončíků vlítlo na trunovské Bojiště jako kamikadzky a zbořilo vše, co bylo v cestě. Když už ne hudbou, tak smíchy rozhodně. Tady bylo postavené na hlavu úplně všechno, jak už to Japonci umějí. Dada noise grind. Údajně první výlet z rodné země a rovnou je z toho „středoevropské“ turné (od Prahy přes Hradec, Trutnov, Krakov až po Žiar nad Hronom!). Oba dva pěkně bokem k divákům, čelem k sobě, bubeník hraje sem tam ve stoje, sem tam má levou nohu na úrovni činelů, skladby jsou tak fragmentované, že nepoznáte, kde to má začátek, kde konec, co vůbec skladba je a co je jen nějaký vejšplecht, hudební výstřelek, zkouška zvuku apod. Do toho talk show svéráznou milou japonskou angličtinou, playlist na stojánku zaznamenaný ve znakovém písmu a celé to trvá jen asi čtvrt hoďky. Bubeník ve finále práskne do bicích, vyběhne zpoza nich jak motorová myš, a než se stačíte rozkoukat, spadne do publika. Pánové se evidentně dobře baví a s nimi ta část Trutnova, která z toho všeho aspoň něco pochopila :)

ZOMBIE INC.Pobavit sebe i diváky, i když zase trochu jinými prostředky, je evidentně cílem i rakouských ZOMBIE INC., v čele s Martinem Schirencem (PUNGENT STENCH, HOLLENTHON) za mikrofonem. Efektní zombie kostýmy a masky, adekvátní textová náplň a k tomu poněkud old schoolový death’n’roll. Není to hudebně nic moc objevného ani dechberoucího, ale svůj účel to plní a je znát, že to hrají staří mazáci. Po všemožných výplaších mozku celkem odpočinková záležitost.

Další kolo v ringu ovšem přichází s australskou bruskou THE KILL. Trojice klokánků přiloží pod kotel a znovu to rozpumpuje a natlakuje tak, že adrenalin letí nahoru v celém areálu. Rychlé, výborné, zvuk ostrý jak skalpel, zabijácké riffy, zabijácký bubeník Jay (trochu svým stylem připomínající Nicka Barkera). Šťavnatý plnokrevný new school grindcore bez slabého místa, prostě komplexní zážitek! Ostatně, THE KILL patřili k vůbec nejvyválenějším a nejcitovanějším jménům, jak ze strany laiků, tak i hudebníků a kolegů publicistů. Pro dnešek mazec na konec, lepší než ukolébavka. Jde se spát s úplně čistou hlavou…
 
 

Pátek 18. 7. 2014

Páteční program už jede nonstop od deseti do tří. Vidět všechno se skutečně nedá, zejména když je venku třicet ve stínu, chcete dodržovat pravidelný stravovací a odpočinkový režim a bydlíte mimo areál. K dopoledním „ztrátám“, které byly oželeny, i když nerady, patří hlavně francouzsko-tuniská KALIYUGA, slušně nařvaný temný crust/grind se skoro blackovými riffy a vynikající frontwoman. Ohlasy (včetně toho Brutusáčkova z prvních dojmů) byly alespoň z druhé ruky víc než nadšené.

Na uvítanou po obědě při příchodu do areálu Mexikánci NAZARENO EL VIOLENTO. A jsou opravdu violento, pořádně agresivní, nasraný hardcore/grindcore, blázinec na pódiu i pod ním, i když slunce praží do plných a řada fandů, kteří by se asi rádi přidali, se radši chrání před úpalem a kolapsem ve stínu stromů zdejšího lesoparku.

A u exotiky ještě chvilku zůstaneme, i když z druhé strany zeměkoule. Indičtí GUTSLIT se sice na začátku potýkali s technickými problémy okolo kytary a trochu si protáhli zvukovku, ale pak bez mrknutí brvou vysekli prvotřídní technický brutal death plný krkolomných riffů, flažoletů a rytmických vychytávek, ale přitom perfektně srozumitelný, jelo to krásně dopředu jako mašina. Kdyby basa nebyla tak přebuzená a občas v ní nepraskalo a nechrastilo, bylo by to naprosto bez chyby, protože sikhský basista Gurdip Sing Narang jinak valil docela solidní vyhrávky. Největší pozornost ovšem poutal talentovaný mladičký kytarista Prateek Rajagopal, který vypadal, jako by sotva odmaturoval, ale hrál jak Shiva. Celá kapela parádně nadrcená a mimochodem – nevím, čím to, ale něčím mi ohromně připomínali INTERVALLE BIZZARE na vrcholu své slávy.

Milým překvapením byli i Portugalci BESTA, i když z o dost jiného soudku. S přehledem zahraný přímočarý a poctivý old school grind, hodně příjemný, pětadvacet minut v jejich společnosti uteklo jak nic a opravdu nenudilo.

RECTAL SMEGMAZato Holanďané RECTAL SMEGMA patří k té sortě kapel, které opravdu nemusíme. Už ta macho póza, popravdě působili vizuálně spíš jako parta nagelovaných diskofilů, co vylezla z vytuněného golfu kabrio, aby pár roštěnkám ukázali svaly a módní kérky. Muziku hrají na náš vkus podobně přihlouplou, jako je jejich image, a úměrně tomu odpovídá i úroveň jejich show. Jestli je v tom celém nějaký obří vtip a nadsázka, tak prostě nejsme cílovka. Lid si ovšem dvoutónovou „dechovku“ vždy žádal, žádá a žádat bude, a tak se půlka areálu dobře baví, hází si nafukovacími míčky a kruhy, zatímco druhá půlka se ošklíbá.

Chuť naštěstí hned vzápětí spraví Slováci ABORTION, kteří dokazují, že patří k elitě i v evropském měřítku. Přeci jen už tu káru Lepra a Chipso táhnou čtvrtstoletí a je vidět, že se vypracovali od píky. Grind/death/crust, všechno pohromadě, energie, hitovost, nadhled.

WARCOLLAPSE patří k silné skandinávské scéně, staří pardi, šedí vlci, kteří už také drží přes dvě dekády. Všechno při starém, crust s trochou thrashe, něco pro metalisty, coristy i pankáče. Pohoda pátečního odpoledne pokračuje, ale taková pecka jako LIVSTID to přeci jen není.

BEHEADED z Malty jsem celkem vyhlížel jako podvečerní zpestření, ale nakonec z toho bylo spíš zklamání. Žádní středomořští SUFFO, jak jsem čekal, se nekonali. Pro tentokrát prostě vyzněli jako tuctový brutal death bez náboje a výraznějšího nápadu, drtička, která splynula v jeden vál od začátku do konce. Ve srovnání s KATALEPSY nebo GUTSLIT dnes slabší druhá liga.

VITAMIN XDramaturgický úkrok směrem k čistokrevnému a výživnému modernímu hardcoru VITAMIN X se povedl, Holanďané si se svým publikem užili interaktivní, rozskákanou a nezapomenutelnou show plnou výborné muziky, která nemohla nebavit. Po skvělých dojmech, které zanechali na pražském Enemy of the Sun fest jsme čekali hodně, ale výsledek ještě předčil očekávání. Tahle kapela je prostě přirostlá k pódiu, ti se tam snad narodili. Diváky doslova polili živou vodou, byla to vítaná vzpruha. Jak dokáže frontman Marko Korac dělat výskoky metr a půl vysoko a ještě při tom zpívat, z toho člověk zůstává paf. Fanoušci se nenechali zahanbit, takže ochranka měla na stagi co dělat, protože kapela nezůstala schovaná za odposlechy, ale přišla na hranu pódia užít si to s nimi. Bonusem je, že jde o milé, přátelské a komunikativní kluky, kteří o svou fanouškovskou základnu evidentně stojí a pečují. Když jsme asi o hodinu později postávali kdesi dole v areálu na louce, najednou poklepání na rameno a za námi kytarista Marc Emmerik, který se přišel seznámit a pokecat, ledva viděl tričko s logem své kapely :) Když poprosil o zaslání fotek z show, měl hlavně péči, aby na nich nebyla jen kapela, ale i bavící se a pařící lidé.

Z veselého mumraje zase zpět k nějaké té blasfemii. Američtí NUNSLAUGHTER se svým osmdesátkovým death/thrashem rozšířili letošní početnou armádu starých pardálů, kteří se snaží dokázat, že ještě nepatří do starého železa, a protože jim to docela slušně hraje a tenhle styl je zase zpátky v módě, fungovalo to docela dobře. Bubeníka Jima Konyu nešlo přehlédnout ani v backstagi, protože neustále běhal v apartních červených teplákách do zvonu s čertovským ocasem a obrácenými kříži na nohavicích.

WEHRMACHTPamětníci a skalní fanoušci odpustí, ale titul nejnudnější kapely letošního ročníku si tentokrát od nás odnesou další veteráni – WEHRMACHT. Navíc ve dvojité dávce, protože den předtím zaskočili i za vypadnuvší CATTLE DECAPITATION. Třeba oproti takovým POSSESSED nás tito jejich generační souputníci nedokázali celé dvě hodiny ničím zaujmout, suchý mix raného hardcoru a thrashe, kde nebylo čeho se chytit, natož ho vydržet sledovat dvakrát po hodině. Opravdu asi jen pro tvrdé jádro příznivců. Nejpamětihodnějším momentem tak byla snaha Američanů překonat světový rekord v počtu fanoušků na pódiu, pět nebo šest desítek jich tam neměly ani ty nejodvázanější kapely, a přesto hudebníci stále vyzývali další a další, aby se ještě připojili a vylezli nahoru. „Plavání“ fandů na rukou dalších fandů přímo na stagi, nikoli pod stagí, to je skutečný unikát.

BRUTAL TRUTH si Trutnov zvolili pro své rozloučení a údajně poslední koncert v kariéře. Uvidíme, jestli to s nimi nebude jako s OLYMPIKEM, každopádně si ho užili parádně a publikum s nimi. Rozhodně nemůžeme říci, že bychom byli jejich největšími obdivovateli a považovali je za nejzábavnější kapelu na světě, ale tentokrát se fakt překonali a vysekli svižnou energickou show, jako by chtěli na pódiu definitivně vypustit duši. Nelze říct ani slovo proti, a kdo tuhle kapelu miluje, musel být nadšený. Když jsme nějakou hodinu před vystoupením viděli frontmana Kevina Sharpa v dosti upraveném stavu, netušili jsme, jak to na pódiu zvládne, ale evidentně v sobě zmobilizoval skryté rezervy. Navíc vypadal, jako by si odskočil z ryb – zálesácký klobouček a oranžové tričko „OEF crew“ dotvořily párty image celé show.

Předehrou k další legendě bylo letmé setkání s typickou postavičkou Nicka Barkera, jak si zamyšleně vykračuje do kopce k pódiu a za sebou táhne objemné okrouhlé zavazadlo na kolečkách se svým jménem, napěchované činely. To jsme ještě nevěděli, že aktuálně posílil právě řady POSSESSED. Mimochodem, příprava jeho bicích je samostatná herecká etuda typu „kvůli tomuhle přechodu se mi sem nevejde hajtka, pryč s tím… a ještě jeden ručník pod zadek, jeden na ramena a pět okolo“. Navzdory prvotní nervozitě pak už ale také rozdává úsměvy a o pauzách si povídá a pochechtává se s přihlížejícím Kevinem z BRUTAL TRUTH.

POSSESSEDSamotné vystoupení POSSESSED pak nesmírně potěšilo a skoro dojalo, ale ne nutně proto, že frontman Jeff Becerra je čtvrt století upoutaný na vozík (zato plíce mu fungují na jedničku, ten chlap má hlas jak zvon!; schválně si někdy zkuste to samé odzpívat vsedě). Nebyl to ten typ vystoupení, na které jdete jen z nostalgie, Jeff a jeho kumpáni to prostě rozsekali a ukázali, že i po třiceti letech má tahle hudba co říct a lze ji předvést v aktuálním vyznění. Nejhlubší kořeny deathu i thrashe se současným zvukem, skvělá souhra kytar, zezadu to hnal Nick, ani se nezapotil. Na Wackenu při comebacku v roce 2007 to ještě taková síla nebyla, ale tentokrát to opravdu sedlo a bavilo.
 
 

Sobota 19. 7. 2014

Sobotní příchod do areálu lemují ULTIMO MONDO CANNIBALE, ze kterých si ovšem spíš než poněkud tuctový goregrind pamatujeme gumové barevné wrestlingové masky ze sado/maso výprodeje.

ACCION MUTANTETo němečtí ACCION MUTANTE se svým namakaným a chytlavým crustem zaujali o hodně víc, dva frontmani to na pódiu rozbalili naplno a uteklo to s nimi jak nic. Na to, že už nejsou nejmladší a pomalu se také řadí k zasloužilým veteránům, jim to opravdu šlapalo hodně svižně, žádné muzejní exponáty, i když nás samozřejmě na chvíli přenesli do první poloviny 90. let.

Jejich krajané KADAVERFICKER splnili povinné penzum, že každý den musí vystoupit aspoň jedna čistokrevná zábavovka. I kdyby však člověk nakrásně chtěl, za střízliva se vydržet dívat na hudebníky oblečené jen do tang a s pytlem přes hlavu se prostě nedá. Když už nepředvedli nic moc hudebně, aspoň si zahráli na Ježíšky, přitáhli s sebou pár krabic dárků z drogérie a pár desítek fanoušků mělo předčasnou vánoční nadílku, které kralovaly černé štětky na záchod. Pár lidí si s nimi zahrozilo a zamoshovalo, ale ficker neficker, stejně to pak o dvě hodiny později zase všechno převálcovali GUTALAX, kteří dostali prostor pro druhou várku místo vypadnuvších MACHETAZO.

Elektronická udělátka a samply na OEF samozřejmě moc místa nemají, ale když se tak děje v podání české legendy CONTRASTIC (která zde potvrdila svůj výtečný pódiový i tvůrčí comeback), je to to správné oživení. Už to sice nebyl takový moment překvapení, jako když jsme je poprvé po návratu viděli na Fekal Party, ani tak sevřená působivá atmosférická show jako na klubovém turné se vší parádou a projekcí, ale tohle potěší vždycky. Kvalitní a originální reprezentace české scény tváří v tvář publiku z celého světa.

VALLENFYREI když v seznamu letošních účinkujících byla řada starých pardálů a „osmdesátkových“ průkopníků deathu, thrashe, crustu i grindu, nejvíc jako „ze staré školy“ vyzněla relativně služebně mladá kapela VALLENFYRE, byť samozřejmě nabitá hvězdnými jmény zasloužilých umělců. Greg Mackintosh si prostě konečně udělal radost a spolu s kamarády z PARADISE LOST, MY DYING BRIDE a DOOM se mu podařilo vdechnout život kapele, na jejíž desky i koncerty se člověk opravdu těší a má proč. Takhle chrastivý zvuk už dnes nevyloudí pomalu ani přeživší zakladatelé švédské deathové školy, a pokud se zkombinuje s tím nejlepším z bohatýrských death/doomových časů na britských ostrovech, není co řešit. VALLENFYRE možná fanoušky překvapili tím, že naživo na to jdou opravdu dost natvrdo, rychle a syrově, žádné sraní s mladou paní. Na melodie se nezapomnělo, ale razantní brus měl navrch. Navíc Greg je frontman par excellence, v PL možná zbytečně upozaděný a mrhající energií. Old schoolness coolness!

Od Italů CRIPPLE BASTARDS řada lidí možná ani moc nečekala, o to milejším překvapením se pak pro mnohé stali. Profi zvuk, výborné výkony, pestrost temp, nálad i stylů a zběsilá show. Frontman Guilio the Bastard vypadal jako maximálně nasraný pobíhající skřítek se struhadlem místo hlasivek, kterému by se v tomhle stavu člověk opravdu nechtěl dostat pod ruku. Každopádně Taliáni snad překonali i sami sebe a dokázali příslušnost k první evropské lize. Jeden z vrcholů již tak nabitého večera.

MORGOTHZ hlediska zvuku a celkové preciznosti vystoupení se snad nejčistším a nejbrilantnějším vystoupením blýskli další veteráni MORGOTH. Skutečně kvalitní německá ocel ze Severního Porýní/Vestfálska zatím opravdu nezrezla, ba naopak. Opět příjemné překvapení a koncert, kde jste si užili a vychutnali každou notu. Všechno do sebe zapadlo jako dobře vysoustružené soukolí a navzdory stáří materiálu vyznělo překvapivě moderně, byť samozřejmě s původními kořeny. Tahle kapela vás opravdu od pódia nevyžene, rozhodně nepodceňovat! V kombinaci s BOLT THROWER ideální zápřah na podzimní turné.

Zařadit hodinové vystoupení IMMOLATION na půlnoc posledního nebyla úplně šťastná volba. Všichni už toho měli plné kecky, melou z posledního a takhle těžká nálož na závěr už je spíš dobije, zejména když se druhá půlka setu nese dost často ve středních tempech. Navíc si newyorští klasici nevybrali zrovna svůj nejlepší den a show, rozhodně už jsme je slyšeli v lepší kondici, dnes spíš takový standard a odškrtnutá položka. Kdyby zahráli o čtyři hodiny dřív s polovičním setem složeným ze svižnějších kusů, bylo by to o něčem jiném. Obecně jsou v takhle nadupaném line-upu vhodnější spíš vystoupení do půl hodiny a co nejvíc žánrově prostřídané.

Co se týče crustové legendy DOOM, možná panovala drobná obava, jak to bude vypadat naživo, ale samotné kapele fakt nelze nic vytknout, ten kousek, co jsme viděli, se opravdu povedl. Na rozloučenou s letošním festem dobrá volba. Podle všeho krátce po našem odchodu došlo k technickému výpadku, takže si prý Britové vlastně střihli nejkratší set ve své kariéře, ale zkalit dojem z dalšího vydařeného ročníku to už rozhodně nemohlo.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze