Tak a je to tu. Hippíci z východního pobřeží USA se před pár lety vrátili s tím, že budou lidi zase obšťastňovat svou agresivní smrští. Grindcore v jejich podání zněl vždy poněkud jinak a odlišoval se od ostatních žánrových souputníků. Vždy neučesaný, podivně disharmonický, mentálně hysterický, vyhulený. Takové přívlastky k jejich hudbě neodmyslitelně patřily od jejich počátků a bylo by utopií si myslet, že tentokrát tomu bude jinak. Jasně, uplynulo 12 let a to je dlouhá doba, ale skoro všichni zúčastnění pořád někde hráli (především ‚musicholik‘ Lilker po tu dobu vymetl snad všechny zkušebny v Jersey), takže strach z toho, že kvartet nástroje nyní nezvládne, nebyl na místě. A inspirace bylo vždy dost. Stačilo ubalit pěknou ‚tykev‘ a vida, rodily se první grindotéky.

Evolution Through Revolution čítá dvacet skladeb, které je nejsnazší

popsat těmito slovy: ABSENCE ODDYCHU. Opravdu, ta deska je od začátku strašný námrd, náhul s nášupem dohromady a první poslechy se nesou v pocitu bezmoci, že ten příval agrese tentokrát nepůjde vydržet. V žádném případě nelze mluvit o nějaké palbě od začátku do konce, k čemuž se dnešní podobně laděné kapely často uchylují a jejichž produkce jsou nezáživnou sypanicí bez špetky citu. Brutal Truth jsou mnohem variabilnější. Klepačky prokládají často až rockovými nápady a tempy, ty zas doplňují o jejich pověstné rytmicky zašmodrchané ‚prasopaly‘. Pohlížet na BT čistě grindovými brýlemi by byla velká chyba; jejich devízou je tvořit vlastní extrémní vesmír, ve kterém posluchači najdou psychedelický noise (viz Semi-Automatic Carnation), stoner rock, syrově znějící black metal (á la věčně inspirativní Dark Throne), HC/punk (výtečný předposlední cover písně Bob Dylan Wrote Propaganda Songs), někdo určitě zaslechne na desce hudební produkci z přelomu šedesátých a sedmdesátých let – acidrock nebo nestora kytarové magie Hendrixe. A tak dále a tak dále. Tedy žádná unylost, zapomeňte na hudební partitury z akademií, tohle je hudba ulice, po které běhají potkani a žebrají beznozí bezdomovci. Realita.

Ano, poslech Revolution není žádný med, z desky leze smrad nepříčetnosti, pomatenosti, snad i duševní choroby léčené kilogramy trávy. Evolution má sice nejblíže k Need to Control, ovšem nový kytarista Erik Burke s patřičně deviantním rukopisem však kapelu přibližuje současnější produkci extrémních kapel, které samy na Brutal Truth začínaly. Jenže. Poslechněte si desku znovu a důkladně – zjistíte, že skladby se chovají nevypočitatelně, splašené a podivně kostrbaté grindové sypanice střídá kytarové kvákadlo, po ‚vymaštěné‘ citaci Motörhead a houpavém oldschoolovém metálku přijde na řadu opět psychopatický výplach. Tahle kapela není normální! Co třeba taková On the Hunt? Psycho! Zašmodrchaný grindcore náhle vystřídá Lilkerova halucinogenní basa (která svým nelidským boosterem řeže po celou dobu hlavy až z uší teče krev), ocitáme se na Woodstocku, ale jen co se rozkoukáme, přichází pro změnu sypec a v něm (snad) saxofonové sólo jak od Johna Zorna. Album uhání jako blázen, vlastně až dvanáctá v pořadí Detached znamená první zpomalení. Jenže to není žádná pauza na svačinu, oddech se nekoná, Kevin neustále vyšinutě řve a to jsme teprve v polovině; kyslíku je jako na Měsíci a vody jak na Sahaře, vydržet!

Celou desku shazuje pouze zvuk, kterému by slušel pevnější, kovovější tvar, což se projevuje na celkově papírovém vyznění bicích geniálního neumětela Richarda Hoaka, který by se sice v soupeření s esy jako Roddy nebo Kollias zesměšnil, nicméně bez něj by to nebyli Brutal Truth ve své kakofonické kráse.

Výsledkem je tedy zapeklitá deska, v níž je důležité se neunášet zbrklými soudy. Nejprve se zdá, že obsahuje pouze šílený a zmatečný nářez (což ovšem je), pak člověk zažije zklamání, že album nenabízí nic, co už jsme od nich neslyšeli, nakonec ovšem bystrý posluchač pod neprostupnou vrstvou šílenství objeví spoustu netradičně propojených stylů, originálních momentů a nenapodobitelných vychytávek – tak, jak to umí jedině Brutal Truth.