První ročník festivalu Never Surrender, během kterého spojily síly labely Iron Bonehead a Nuclear War Now!, se konal už před pěti lety v Berlíně. Hned následující rok proběhl druhý ročník, ten se ovšem z Německa přesunul do Oaklandu v Kalifornii. Jasné, jeden z labelů pochází z Ameriky, tak bylo logické, že podobný line-up chtějí představit také fanouškům na druhé straně světa.
Následovala snaha o třetí ročník v Berlíně v roce 2020, ale kvůli covidu proběhnout pochopitelně nemohl. Nejprve byl přesunut na rok 2021, pak na 2022 a nakonec úplně zrušen. Netrvalo ale dlouho, než se pořadatelé otřepali a na začátku letošního roku přišlo oznámení o obnovení festivalu. Opět v Berlíně na stejném místě a kupodivu s velkou částí kapel, která byla oznámena už v roce 2020. Jen tedy cena lístku narostla na 220 € plus dalších 12 € jako servisní poplatek prodejci TicketPAY (totální foking židařina kurva).
Úplně všechna jména nebylo možno zachovat, ale troufám si tvrdit, že finální line-up třetího ročníku byl ještě našlapanejší než jeho původní podoba. Docela mě mrzí odpadnutí Cénotaphe, Impetuous Ritual, Genocide Shrine, Blue Hummingbird on the Left nebo The Funeral Orchestra. Na druhou stranu, potvrzení Blasphemy a Revenge pravděpodobně potěšilo podstatně více lidí než všechny výše zmíněné kapely dohromady. A co si budeme nalhávat, osobně jsem nejvíce zbystřil ve chvíli, kdy se na soupisce objevilo jméno Grave Upheaval. Před pěti lety jsem jel do Berlína především kvůli nim a ani letos tomu nebylo jinak.
Původně bylo v plánu vyrazit až ve čtvrtek ráno. Nebudu lhát, Berlín zrovna není mé nejoblíbenější město, takže každý den navíc mi přišel zbytečný. Když byl ale zveřejněn časový rozpis kapel a Grave Upheaval měli hrát už relativně brzo první den, představa toho, že se někde zpozdíme a já neuvidím hlavní kapelu, kvůli které jsem si koupil lístek za necelých 6 tisíc, mě donutila přebookovat ubytko a vyrazili jsme do německé metropole už ve středu.
Z pohledu turisty mi samotné město (pokud nemáte čas na lození po různých muzeích) přišlo vždy poměrně hnusné. Jako ok, Berliner Dom je docela fajn a Reichstag taky, ale tím to končí. Polovina věcí navíc pod lešením nebo rozkopaná. Na začátku prosince už byla ve městě i hromada vánočních trhů a snad poprvé v životě jsem viděl trh se zpoplatněným vstupem, haha. Kromě centra jsme ale druhý den zajeli do Treptower parku, což je úplně absurdní monument ruské armádě, který ale vypadá docela cool, kór když zde bylo ještě dost sněhu. Kousek vedle je taky Görlitzer park, ve kterém se nachází minizoo s různými zvířátky, a zajít sem pomazlit kozy před koncertem Grave Upheaval byla naprostá povinnost a pravděpodobně úplně nejlepší zážitek z celého města.
Co se piv ve městě týče, tak se situace jako prakticky všude už docela zlepšila, a když člověk hledá, jde zajít i na docela dobré crafty. Celkem se daly pít věci od BRŁO, což je docela big a relativně drahej hipsterskej pivovar v jakémsi obřím kontejneru. Kilo žeber za 44 € zde měli taky fajn. Hodně mi ale chutnalo v Heidenpeters, což je pivovar uvnitř tržnice Markthalle Neun, kde lze sehnat rovněž super věci k jídlu, ale hlavně úplně každé pivo, co jsem zde ochutnal, bylo fakt parádní. Naopak Dolden Mädel, který se nachází kousek od klubu a Tempelhofu, se podle mě celkem zhoršil.
No a nabídka v samotném klubu pak byla kapitola sama pro sebe. Místní Berliner Pilsner v 0,4l kelímku za 5 € se tyvole nedal pít jakože vůbec. A když už to do sebe člověk nějak na sílu natlačil, stejně měl pocit, že pije nealko. Jediné hnusnější pivo jsem letos pil snad jen na Celebrare Noctem. Naštěstí zde měli i o euro dražší lahvovou pšenici, a ta aspoň jakž takž šla. Každopádně když si chtěl člověk dát nealko, tak se musel taky hned nasrat. Všude v lednicích půllitrovky Club-Mate, které když si člověk za 4 € objednal, tak mu ho z té flašky nalili do 0,3l kelímku a jebli do toho ještě led. Prostě Berlín vole, to nevymyslíš. A úplně největší kvlt bylo jídlo, ale k tomu se dostanu až později (kdyžtak přeskoč ke kapele Baxaxaxa v pátečním reportu).
Klub jako takový je ale jinak fajn. Dost velký, postupně stupňovaný, takže lze dobře vidět jak zezadu, tak zepředu a s možností přijít do sálu v několika místech jak zezadu, tak třeba od merche, takže se v něm dá dobře pohybovat. Za nevýhodu vidím jen 0 míst k sezení, což už festu, kde se hraje od čtyř odpoledne do půl druhé, je fakt kill. A taky vole cena šatny, kde zaplatíš 6 €, když si tam chceš nechat bundu a tašku s vinyly, které si tam šli odložit skoro všichni, protože prvních 500 návštěvníků dostalo u vstupu festivalovou kompilaci na vinylu zdarma. A tahat to s sebou celej večer prostě nechceš.
Ten vinyl ale podle mě dostal nakonec skoro každej, protože návštěvnost byla tentokrát výrazně menší než před pěti lety, kdy bylo 800 lístků vyprodáno. Teď bych to tipoval cca na pětikilo. Minimálně v zadních řadách bylo po většinu festivalu dost prázdno. Na kapely jako Blasphemy bylo sice natřískáno, ale za to může podle mě i fakt, že se nakonec prodávaly i jednodenní lístky za 80 €, takže kdo chtěl zajít jen na jeden den, nemusel kdovíjak přeplácet. A ruku na srdce, myslím si, že za menší účast celkově může fakt vysoká cena vstupenky. Já sice chápu, že když uděláš fest, kam pozveš hromadu kapel z Austrálie, Kanady, Mexika a já nevím odkaď, tak to fakt něco stojí, ale tohle byl doposud můj úplně nejdražší festival, 
který stál ještě více než čtyřdenní Ascension na Islandu.
A teď už konečně ke kapelám. Jako úplně první zahráli Tears of Fire, což je údajně kapela místní backstage crew. Když koukám na pódium a vidím klávesačku, borca s baskytarou, co zároveň řve, a na zemi klečící ženskou, která celou dobu jen uctívala lebku, říkám si, že tohle jsem tady už jednou viděl, ne? A taky že jo. Jedná se o stejné lidi jako Mogh, kteří festival otvírali posledně. Hudebně to je sice dost jinde, místo black metalu se tentokrát hrál doom s docela evil vokálem, ale hodně to stálo na klávesách, k tomu naprogramované bicí, sem tam i nějaký ženský zpěv. No nic moc, aspoň byl čas ale na nákup merche, za který jsem tam teda nechal solidní prachy.
Jako druzí ale nastoupili Bloody Vengeance, což jsou borci, kteří teď hrají i v Death Worship, nebo mají další kapelu Infernal Invocation. Letos jsem je už jednou viděl, a to na Chaos Descends festivalu, kde na poslední chvíli nahradili Concrete Winds a odehráli zábavný black/death set plný coverů. Tentokrát prezentovali svou vlastní tvorbu a musím teda říct, že to byl fakt násyp jak hovado. Na to, že hrají ve třech, tak to byl přísnější set než hromada dalších. Z alba jsou hodně Sarcófago worship, live mi to přišlo více warmetalové. Navíc nahlas jako prase. A i když jsou v mých očích furt relativně malá kapela, lidí na ně bylo docela dost. A jako, kde jinde než tady by měli ostatní fans zajímat, žejo? Sice za sebe říkám, že to bylo méně zábavné než v létě, ale rozhodně to mělo podstatně větší tlak. Na druhou kapelu hustý.
Pak ale přišla hlavní kapela, kvůli které jsem na Never Surrender fest přijel. Grave Upheaval pičo!!! Když zde hráli posledně, bylo to jak hudebně, tak zvukově naprosto zdrcující. Doteď si pamatuji na ten pocit, jako když na mě padá jeskyně. Minimálně v rámci death doomu jsem v životě lepší kapelu neviděl, a tak jsem byl zvědavý, jak se jim to po pěti letech podaří zopakovat. A byť objektivně musím říct, že tentokrát měli trochu čistější zvuk než posledně, i vokál byl bez naprosto absurdního echa, stejně to byl nejvíce hlubinný propad z celého festivalu a bylo to nehorázně mocné. Uuuuuuuhhhhhhtykrááávo, vůbec nechápu, jak ve třech ve složení bicí, basa, kytara a zpěvy, jsou schopni takovej tlak udělat. Z veškerých těch basových frekvencí se tak třepala podlaha, že jsem akorát čekal na to, až pukne země a propadnu se do pekla.
A nemůže za to jen naprosto těžkotonážní zvuk, ale i samotná hudba, která umí navodit neprosto out of this world feeling. A byť je to fakt primitivní a barbarsky zahraný death doom, i s oproti nahrávkám čistějším zvukem šlo poznat, jak jsou jejich kompozice promyšlené a valí jak zmrd i bez brutálního reverbu. Vše ohlodané naprosto na kost, aby každý úder do strun i bicích fungoval co nejsilněji. To samé s rychlejšími momenty, kterých v průběhu setu bylo více než minule, ale když už se sype, tak pouze ve chvílích, kdy to musí půlit lebky. Nechci být v tomhle kacíř a je fakt, že je hudba GU furt trochu o něčem jiném, ale tohle mě poslalo ještě do větších hoven, než některé letošní koncerty Mare, které jsou jinak absolutní. Tady fakt panovala naprostá posedlost, protože od jejich posledního koncertu před pěti lety jsem nikdy nic podobného neslyšel. A jestli Sud v diskuzi pod PDM přirovnal zážitek z koncertu Mare ke krystalu MDMA, tak v případě Grave Upheaval to musí být heroin.
Ať ale jen nechválím a nepřeháním, tak některé mínusy zmínit musím. Posledně končili posledním songem z druhé řadovky, jehož dlouhá gradující sypačka mě rozštípala na atomy. Tentokrát sice blasty v průběhu setu byly, ale samotný konec byl víceméně normální. Taky zde v jednu chvíli osvětlovač pustil modrá světla, která byla naprosto nerelevantní. Ale jelikož jsem měl většinu setu zavřené oči, tak mi to stejně bylo celkem jedno. No a poslední pičung je na kratší set. Sice jenom o pět minut méně než posledně, ale 35 minut (byť je nakonec stejně přetáhli) je prostě málo, protože tohle bych vydržel poslouchat hodiny. To ovšem nevím, jak bych rozdýchával, protože i takhle jsem odcházel naprosto zdecimovaný a regulérně se po koncertě klepal dalších 30 minut, pomalu neschopný si objednat blbé pivo. Stoprocentně gig, který se mnou letos nejvíce otřásl, a to jak fyzicky, tak i duševně.
Festival tímhle klidně mohl skončit a nezlobil bych se, ale když už jsem tam byl a utratil za lístek šílené prachy, samozřejmě dávám i další kapely, z nichž hromada fakt solidně vraždila. Další byli Američané Drawn and Quartered. Ti hrají takový hodně rychlý Incantation worship, který místy tlačí až někam do poloh jako Dead Congregation. Sypalo to fest, místy se objevily i nějaké disonance, ale primárně to byl valivý tlak, který doplňovaly hluboké grcky. Na poměry festivalu to vlastně byla i dost technická kapela, která nehraje násilný metal smrti v té nejprimitivnější podobě. Jasně, nějaké tupačky se taky objevily, ale většinou to byl kulomet jak cyp. Lehce se jim teda třískal zvuk a záleželo na tom, kde člověk stál. Po většinu kapel to bylo vepředu lepší než vzadu za zvukařem, ale u některých kapel se to i otočilo. Každopádně vystoupení Drawn and Quartered bylo dobré dost, akorát jsem se furt v hlavě musel vracet k tomu, co se vlastně stalo během Grave Upheaval.
Následně dostávám hlad, a tak zkusím sehnat něco k snědku. Minule byl na dvorku u klubu stánek, kde dělali hot dogy a podobný junk food. Nic extra, ale najíst se z toho dalo. Ten tentokrát chyběl a jediné jídlo šlo sehnat u baru. A zde se dostáváme k dalšímu klubovému ojebu. Byť chlast si člověk kartou koupit mohl, žrádlo bylo cash only. No okay, vytahuju tedy 6 eur a dávám si těstoviny s nějakou bílou omáčkou a kuřecím masem. Vše naprosto bez chuti, nebýt toho, že to je teplé a že mám fakt hlad jak cyp, tak jim to snad vrátím. Každopádně to furt nebylo to největší peklo, co jsem zde za víkend zažil, ale o tom více až další den.
Teď už přichází čas na Volahn, na které jsem se mega těšil, takže rychle návrat do kotle. Když jsem je viděl v Praze spolu s BHL, Arizmenda a Dolorvotre, byl to fakt výborný gig. O něco později v Bruselu, protože měli úplně otřesný zvuk a hlavně sem byl už docela najebaný, jsem z nich kokot odešel. Tam ale stejně kralovali Blue Hummingbird on the Left. Byl jsem tedy zvědavý, jak to dopadne tentokrát. A pokud mě paměť neklame, jednalo se o jejich první gig, který odehráli i s klávesákem. Ne že by byl na koncertu nezbytný, až tolik toho během skladeb nezahrál, ale jelikož tam nepouštěl žádné nesmysly, jednalo se o příjemné zpestření. Celá kapela jinak měla nádherné painty á la mayští válečníci a odehrála fakt přísně nasypaný set. Nevím, kdo zde hrál na bicí, zda to byl Yecpaocelotl nebo někdo jiný, ale bubeník to byl fakt šílený.
Škoda toho, že zvuk bicích aspoň na začátku přehlušoval většinu kytar. Protože jestli je něco na hudbě Volahn nejvíce husté, jsou to právě kytary. V průběhu setu se to sice postupně lepšilo a šlo poznat, jak to je mega našlapané a kompozičně namakané, ale furt dominovala kytara na levé straně pódia, a ta frontmanova se lehce ztrácela. Když se do toho člověk ale trochu více zaposlouchal, šlo poznat, jak je to po kytarové stránce strašně dobré a v rámci dnešního black metalu úplně o něčem jiném, než je běžný standard. Na samotný závěr setu nás jinak čekal trochu pomalejší a dost dlouhý kus, a pevně věřím, že se jednalo o jejich nejnovější EP El tigre del sur. Ruku do ohně za to sice nedám, ale určitě vím, že Volahn pro mě byli po Grave Upheaval nejlepší čtvrteční kapelou, byť stále kvůli zvuku nemohu říct, že by byl jejich pražský koncert překonán.
Následoval další neandrtálský barbarismus, a to Morbosidad. Jedno z poměrně velkých warmetalových jmen, které jsem ještě neviděl, takže jsem byl zvědavý, co předvedou naživo. Jak jistě všichni víme, dobré a špatné kapely v tomto žánru se dělí hlavně podle toho, zda vás live pořádně rozsekají nebo z nich odejdete s tím, že to je stupidní tupačka bez pořádné agrese. A musím říct, že Morbosidad byli v Berlíně fakt kurvaaa tlak a smršť. Až nevěřícně jsem čuměl, jak jim to valí. A nebyl to jen můj dojem, protože aji dav na ně šílel. Vlastně byli první kapelou, na kterou byl konečně pořádný kotel. Velký plus dávám nové kytaristce, která to fakt drtila jako prase.
Super byly rovněž lebky půlící bicí a velkým zpestřením mezi hromadou podobných kapel je rovněž použití španělštiny. Díky veškerému puta, puta, puta a muerte jsou Morbosidad mnohem zábavnější, než stále dokola ty stejné sataňizmy v angličtině. I kdyby ale anglické texty měli, stejně věřím, že to naprosto zabijou, protože ten sound, co měli, byl nejen brutálně nahlas, ale hlavně drtil jak kráva. A jelikož jsem tou dobou měl v sobě už dost pšenic, byla ideální nálada na to si zapařit. A když už to vypadalo, že končí a odchází se slovy “See you in hell!”, dav si vyřval přídavek a hoblovalo se dále. Kotel jel až na schody a Morbosidad ze všech vytřískaly poslední zbytky sil. Ugh!
Pak začali zvučit švédští Malakhim. Jejich zvukovku bylo docela zábavné pozorovat, protože kdykoliv došlo na mikrofony, lítaly z pódia samé chrchle, hahaha. Ať ale chci nebo ne, bez ohledu na to, že už proběhlo několik dalších dost dobrých koncertů, stále žiju ze setu Grave Upheaval. Strašný, jak silný impact to může na člověka mít. Jsou to sice troglodyti hrající primitivní death doom, ale říkám si, že pokud je neuvidím za dalších X let znovu, dost možná takový zážitek už nezažiju. I kdyby byl zbytek festivalu úplná sračka, jsem s tím asi v pohodě, protože tohle byla fakt vulkanická esence pekla.
Každopádně zpátky k těm Malakhim. Vaněna je v recenzi jejich alba Theion zrovna dvakrát nepochválil. Padla slova jako instantní black metal a podobně. A jako jo, hrají fakt generický black, přesně to, co bys od Švédska čekal, ale musím říct, že to fungovalo naživo docela dobře. Vlastně i bez větší znalosti jejich tvorby jsem se téměř automaticky chytal a bavil se. V textech samý Satan, Satan, Satan, ale v danou chvíli to byla krásná headbanging music, která nepostrádala správnou atmosféru a byla udělaná dobře. Dost rychle jsem si všiml, že v Malakhim hraje také kytarista, kterého jsem letos už viděl s Naglfar v Londýně. A byť jsou Malakhim oproti jeho hlavní kapele rozhodně více UG black, tak práce s melodiemi se fakt nezapře.
Koneckonců ty nonstop melodické tremolo riffy mě na Švédech bavily úplně nejvíce, ale třeba i frontmanův vokál byl hodně cajk. Tady šla vidět jasná inspirace Watain, ale bez přehánění s čistým svědomím řeknu, že tohle mě teda bavilo více než Watain letos v Lipsku, za což teda hlavně mohl kreténskej zvukař a celkově nevyhovující podmínky. Zde to znělo i vypadalo dobře, až teda na podivně růžové nasvícení levé kytary. Ve chvíli, kdy jsem se ale růžové kytaře začal smát, borec na ni vystřihl tak husté sólo, že jsem raději držel hubu. Jeden ze závěrečných songů mi taky připomněl Whoredom Rife, takže model šlapavého a chytlavého blacku, který prostě maká. Tyvole, byl jsem předem možná lehce skeptický, ale ve výsledku to bylo fakt dobré. Možná instantní, ale skvěle zábavné a chytlavé, takže cajk. Klidně si je někdy v budoucnu rád zopakuju.
Po Švédském blacku se jdu na chvíli vyvětrat ven. Sotva otevřu dveře, vidím týpka, jak bleje uprostřed chodníku. Hahaha, a to ještě nebylo ani 11 hodin. Přišel ale čas na headlinery a jejich hodinové sety. Chápu tedy, že největší jména musí hrát nejdýl, ale když mají všechny kapely max 40 minut (což je pro většinu teda dostatečný čas) a na samotný konec večera přijdou dvě bandy s hodinovými sloty, je už docela náročné být na ně fresh a věnovat jim plnou pozornost. Kór když si reálně za celý den nemáš kde sednout a totálně ti chcípají nohy. Až na páteční večer ale pro mě poslední kapely, které začínaly o půl jedné, nebyly až tak zásadní, takže jsem klidně v půlce jejich setu mohl jít do prdele.
Jedním ze čtvrtečních headlinerů byli každopádně Masacre. Ale ne ti z Floridy s dvěma S, ale Kolumbijci, kteří ale rovněž drhnou death metal už někdy od osmdesátek. Sotva kapela dojde na pódium, hned slyším “Come on mutherfuckers!” Jako ok no, do teď se kapely obešly bez jediného slova, ale přišel čas na to začít fanoušky fuckovat. A byť je to death metal jak noha, poslouchat se to moc nedá, protože to šíleně vazbí. Masacre byli jednou z kapel, která vzadu zněla MNOHEM lépe než vepředu. Čím to? Že by byl zvukař už hluchej nebo to měli akorát přepálené? Nejhorší na všem byl ale sound basy, která musela hrát přes nějakou debilní krabičku, a místo normálního zvuku z ní lezlo jenom křach, křach a prásk.
Tvle, strašný, to se fakt nemůže líbit ani samotnému basákovi. Oproti třeba Morbosidad na Masacre už moc lidí není. Možná že jsou starý kult, ale tady evidentně fans přijeli na podstatně násilnější kapely. A byť Kolumbijci hoblovali obstojně, tak nějak si říkám, proč bych tohle měl poslouchat hodinu? V rámci death metalu byli taková pizza margarita. Má to vše, co to má mít, není to ničím zvláštní zkurvené, ale ani výjimečné. Akorát ten zvuk basy, to byly totálně spálené okraje. Některá sóla na Flying V zase havaj jak cyp, ale co, kotel měli docela pěkný, takže lidi se evidentně stále bavili.
Půl jedné ráno, jde hrát poslední kapela. Pičo thrash! Hellwitch fakt válí! Přesně ten druh thrashe, který by fans standardního thrashe pravděpodobně neposlouchali, ale pro lidi z black/death scény to je ideální. Agresivní, o pořádných riffech a evil. Vlastně hráli více death než thrash, akorát s pro žánr typicky jedovatým vokálem. Vzpomínám na staré Death z období Leprosy a další podobné bandy z téhle éry. Akorát koukám, že na Metal-Archives mají v podobných kapelách na prvních místech Atheist a Sadus. No vlastně proč ne, žejo. Našlapané to je slušně, ale stejně si říkám, že je hodinu poslouchat nepotřebuju. Někdy po jedné na to mrdám a valím na ubytování. Při odchodu slyším pouze “Are you fucking still awake or not?” Mno, už moc ne, kámo. Ani kytarové śolo jak cyp to nezachrání, takže čau.
Vložit komentář