Na poslední listopadový den jsem se letos těšil podstatně víc, než na Mikulášskou nadílku (a to je při rostoucí kvalitě čekulády co říct!). Silver Rocket totiž přilákali do Rokken Café Losangelské trio Qui. Nebudu dělat ramena, že jsem o kapele věděl víc, než že v ní týrá hlasivky David Yow z Jesus Lizard. Řekl bych, že podobně jako další kapely i Jesus Lizard začínají být čím dál vlivnější s tím, jak dorůstají jejich kdysi teen posluchači do produktivního věku. Krom jména frontmana jsem díky odkouzlenému googlu (jen si schválně zkuste Qui vyhledat) neznal víc než tři písničky. Ty slibovaly příjemně nepříjemný rock, někdo by řekl indie, někdo extrémní alternativa… To všechno mají podpořit Gnu, známí experimentální rockeři, kteří tvrdí muziku hned nadvakrát, rozuměj dvěma basami.
Dosti žertovných úvodů. Za včasný příchod do klubu sice nikdo neodmění včasným startem, ale co si budeme nalhávat, nikdo to ani nečeká. Po necelé hodince průtahů tedy začínají hlučet a bzučet Gnu. Nebudu zapírat: zpočátku jsem se Gnu jenom cynicky ušklíbal, řeknu to přímo, blunt: neváleli. S postupem setu se mi ale zdálo že se zvuk upravil a dalo se čím dál lépe „přečíst“, kde je zakopaný pes, co vlastně na Gnu dokonale nesedí. Po mém soudu to byl především nepřesvědčivý výkon vokalisty, který nezářil ani coby baskytarista. Jsem přepřísný? Snad ne. Všichni ostatní na podiu po mém soudu naopak věděli co chtějí a jak toho docílit. Uvítal bych snad striktnější a ostřejší nazvučení bicích (nebo to byl záměr?). V hypnotičtějších pasážích bez zpěvu se místy dařilo držet napětí až neuvěřitelně – musel jsem přehodnotit svou pózu cynika, natolik mě hudba skutečně rozhýbala. A rozhodně nejen mě. Solidně naplněné, ačkoli rozhodně ne ve švech praskající Café poctivě rokkenovalo.
Pauza? Pauza. A po pauze něco neuvěřitelného. Nevím jak kdo, ale já si z tvorby Qui naposlouchal jen co dali páni na svůj myspace. Byl jsem natěšený, ale nečekal jsem zázrak. Nevinně se tvářící kytarista ale už prvním kontaktem s

kytarou zatraceně trkal! Dokonalý zvuk mu dovolil postavit nejdřív z chytře vybudovaných riffů zeď a pak ji pohodlně přepinkávat nečekanými vyhrávkami. Tak precizní rytmickou hru s opravdu punkovým feelingem (řadil bych někam ke stájovým kolegům Melvins, k Black Flag a třeba místy i Hüsker Dü, takže snad cosi mezi alternativním punkem a noise rockem?) a nebojím se říct, celkově virtuozní ovládnutí kytary jsem už dlouho, dlouho neslyšel. Ne, žádný Malmsteen, žádný Vai. Přiznávám, Matt Cronk i se svou lehce autistickou image je kytarista, který mě oslovil snad nejvíc z těch, které jsem kdy slyšel. Stejná série pochval by se jistě dala navršit i nad jméno Paula Christensena, který kromě bicích obstarává i ten srdcervoucí vokál v písničce Appartment – věru jsem nebyl jediný, kdo tuhle písničku ocenil tak vřele, kroutě přitom nevěřícně hlavou, co všechno se dá ve dvou uhrát a uzpívat. K samotným bicím poznamenám jenom to, že se držely co se spletitosti týká na uzdě, co se týče důrazu, byly ze všech uzd dalece popuštěný! Opět – precizní, bez obezliček, ale zábavně punkově rozpustilý.
Jsem rád, že mají Qui jen dva instrumentalisty, protože snášet takovou chválu na více lidí by bylo neúnosné k psaní i k čtení. I ve dvou byla jejich hudba

neuvěřitelně chytlavá i neokázalým způsobem propracovaná. Co nakonec říci k Davidovi? Přesně takhle si představuju nasranýho kovboje, kterej nesnáší svoje publikum jenom o trochu míň než ochranku klubu a tu zas jen o trochu míň než sebe. Berte to prosím s nadsázkou, byl to pravý frontman, dodal kapele švih, zběsilost a výraz. Skvělému hudebnímu podkladu dodal zapamatovatelnou tvář, nevěřím, že se našel v nadšeném publiku někdo, koho nechal jeho výkon chladným.
Pro mě osobně bylo setkání s Qui snad nejvýraznějším zážitkem hudebního podzimu, který vyzněl o to silněji, že byl nečekaný a nejspíš i toho, že jsem si pak mohl dosyta medit v Rokken Café až do pěti, neboť jsem kvůli tomu nářezu jaksi zapomněl na předplacený autobus.