Články

přeposlat článek tisknout
DARK BOMBASTIC EVENING 2013 - den 3

DARK BOMBASTIC EVENING 2013 - den 3

  • kdy: 16.8.2013
  • kde: Rumunsko, Transylvánie, Alba Iulia

„Experimentální večer“ patřil především melancholikům And Also the Trees a psychedelii Electric Orange.

Dark Bombastic Evening 2013Ráno je celkem chladno, pod mrakem, ale než se konečně všichni posbíráme a vypravíme k odchodu, oblačnost je téměř pryč. Alba Iulia už se nám trochu okoukala, a tak vyrážíme na výlet do asi 13 km vzdáleného městečka Sebeș, poblíž kterého se nachází přírodní zajímavost Râpa Roșie (Červená strž). Při hledání spojení se na autobusovém nádraží dozvídáme, že mikrobus prý staví v 11:30 na nedaleké benzínové pumpě. Jízdní řády (a občas i značení stanic) tu prakticky absentují, nejlepší je zeptat se (jakkoliv) místních. Benzínku brzy nalézáme a všímáme si, že autostop je tu stále skutečně na denním pořádku, stopují tu mladí i staří (a nejčastěji babičky s nákupem). Je nás ale 7, volíme tedy mikrobus, který skutečně zanedlouho přijíždí. V Sebeși se po chvíli motání a zmatků konečně doptáme správné cesty (kterou několikrát ztrácíme a opět nalézáme) a razíme si to vyprahlou kopcovitou stepí k cíli. Râpa Roșie je přírodní rezervace, ve které se vlivem eroze vytvořily skalní (zemní) bizarní útvary v různých odstínech růžové až červené barvy, připomínající věže, pyramidky, varhany, závěsy, já jsem v tom viděl i (obří) trpaslíky :). Nejlepší je vygooglit si Râpa Roșienějaké fotky. Něco podobného (a mnohem rozsáhlejšího) jsem už viděl v turecké Kappadokii, ale i zde to zanechalo velice působivý dojem. Dlouho tu ale neotálíme, kamarád nutně potřebuje vidět Siebena (což nám průběžně celou cestu opakuje), a tak brzy nabíráme směr zpět do Alba Iulie. Ujdeme pár kilometrů pustinou, přebrodíme řeku, potkáváme bílého jednorožce, pak se rozdělujeme na skupiny a za chvíli všichni bez problémů dostopujeme zpět (naší trojici zastavilo hned asi třetí auto), takže slyšíme i první kapelu dnešního „experimentálního (pod)večera“.

Râpa RoșiePROMISE AND THE MONSTER je slečna ze Švédska, jejíž tvorbu lze zavřít do populárního šuplíku singer-songwriter, také indie či alternative folku občas s dotekem popu a ambientu. Její hru na skvěle nazvučenou akustickou kytaru a křehký zpěv doprovází další dvě slečny na bubínky a různá chrastítka, zazněla i flétna, občas jí podpořily svými hlasy. Nutno podotknout, že všechny zpívaly krásně čistě. Ze setu toho vlastně moc nevidím, spíš slyším, po výletu mi vyhládlo, takže poslouchám při jídle zpovzdálí (což ale na DBE není vůbec problém). Taková docela příjemná, zasněná, pohodová, až lehce „pohádková“ melancholie. Chvílemi to na mě bylo tedy až takové moc hodné a hezké, v těch lepších momentech mi to ale připomnělo i takovou Jenny Hval (a nebyl to jen můj dojem). Každopádně jo, docela fajn.

Dále vystoupil SIEBEN, muž s houslemi. Jo, jeden chlápek s houslemi, který s nimi a svým hlasem dokáže vytvořit iluzi, že těch lidí na podiu (pokud na něj nevidíte) musí být prostě víc. Na housle hraje klasicky smyčcem, různě na ně brnká prsty, ale také vynalézavým bubnováním na různé jejich části vytváří rytmiku a různé „speciální efekty“ (třeba o ně „scratchuje“ strništěm atd.). Tohle všechno si různě smyčkuje a zpívá. Občas do mikrofonu, jindy do houslí samotných (což vytváří dojem ozvěny odněkud z dálky) a ještě u toho stíhá docela svérázně pařit :). Ad jeho podiová prezentace, občas jsem si říkal, jestli by nebylo lepší se na něj radši nekoukat. Ten podivně se svíjející a skotačící týpek ve fialové košilce na mě působil… řekněme rozpačitě, na druhou stranu, je pěkné, že si to tak užívá a působí to upřímně :). Co Sieben hraje? Nazval bych to svérázným neofolkem, s občasnými vlivy (neo)klasiky (což sem tam působí maličko kýčovitě) a trochou post-punk/gothic rockové (zazněl i cover Transmission od Joy Division) estetiky. Intonací a frázování mi občas připomněl i toho Davida Tibeta, barvou hlasu zase spíš Perryho z DCD. Většinu setu se docela bavím, dobrá byla třeba I Saw a Face, ke konci už mě trochu nudí stále podobné postupy, celkově ale převládají ty spíše kladné dojmy.

PARZIVALPARZIVAL je skupina Rusů, momentálně působících v Dánsku, tvořící takový dost pompézní, orchestrální martial industrial, zjednodušeně něco jako Laibach (myslím tím hlavně jejich tvorbu z druhé poloviny 80. let). Na podiu dvojice perkusivních souprav (rytmičák, činely, dva kusy jakýchsi tympánoidů aj.), na které hraje dvojice maskovaných (a posléze odmaskovaných) plešatých pánů, dále baskytarista a zpěvák disponující hodně kvalitním operním barytonem se silným ruským přízvukem, pokud to nebyl playback (část např. ženských zpěvů z něj totiž jela), tak ohledně toho zpěvu smekám. Většinu hudby ale hraje klávesák (se slušnou zvukovou databankou, synth zvuky používal jen minimálně), část jede ze samplů. Z inspirací leze ven hodně ten Wagner, Laibach, budování (popř. zánik) velkých říší, pevný řád až totalita a epika všeho druhu. Patos a pompéznost tu není doprovodným jevem, ale spíš cílem, a tak záleží, jestli na tuhle hru chcete přistoupit, anebo ohrnete nos. Chápu i názor, že to byla „blbost“ nebo jen „celkem sranda“ a určitě v rámci žánru najdete lepší spolky. Já si ale vybral tu první možnost a většinu setu jsem si užil. Chvílemi to byl totiž řádný „imperial march“, o čemž svědčí fakt, že se dostavil i sám Darth Vader! Mj. jejich největším fanouškem se zdál být bubeník z Aluk Todolo, který kapelu z první řady neustále povzbuzoval a zdálo se, že zpívá i texty.

ELECTRIC ORANGECo předchozí den započali Electric Moon, v tom pokračovali a dílo dokonali další Němci, ELECTRIC ORANGE. Psychedelický, krautrockový jam těchto hipísácky vyhlížejících existencí se rozjížděl jen velice pozvolna, kytarista s klávesákem načrtávali prchavé motivy, bubeník hrál zpočátku hlavně na činely, pak přešel do hypnotičtějších rytmů, v kterých se set převážně nesl. Došlo jak na různé free výjezdy, tak ambientní zklidnění, kytarista občas manipuluje jen s efekty či zvukem aparatury, nebo si odskočí zabubnovat na konga. Uprostřed setu se na podiu objevuje tajemná bílá postava s maskou starce, která se na podiu prochází se světlem, jakoby něco hledala, občas oslňuje publikum, nebo i kapelu a po chvíli mizí. Velice příjemně plynoucí vesmírně-relaxační trip, který se chvílemi blížil letošnímu výbornému koncertu žánrově spřízněných Cosmic Dead.

THEODOR BASTARD tu hráli už loni, dle reakcí jasní miláčkové většinové části publika, i mně se loni na rozdíl od většiny marasťáckých kolegů docela líbili, nutno ale podotknout, že jsem měl slušně „nakoupíno“. Nastal okamžik pravdy, letos jsem na jejich set téměř střízlivý. První skladba se mi celkem líbí, druhá už je horší, třetí zase docela fajn. Potvrzuje se mi loňský dojem, že zpěvačka má fakt dobrý hlas a nakládá s ním většinou skvěle. Jo je to vlastně kopírka Dead Can Dance, nicméně kopírka kvalitní. Mají promakanou rytmickou sekci, spoustu perkusí a dalších ethno nástrojů. S pokračováním setu se to ale nějak začíná „zvrhávat“. Rusové do toho cpou, co je napadne, některé klávesové rejstříky jsou vyloženě hrozné a postupem času se z toho stává kýčovitě okázalá ethno-diskotéka za hranicí dobrého vkusu. Navíc hrají fakt dlouho a ke konci už mě to štve tak, že se jdu radši projít mimo areál.

AND ALSO THE TREESPost-punk a gothic rock teď zase docela frčí, nic proti tomu, je třeba jako u každého stylu oddělit zrno od plev. AND ALSO THE TREES jsou pro mě tím zrnem a z nějaké trendovosti bych je rozhodně neobviňoval, už proto, že tu svojí posmutnělou káru táhnou nepřetržitě od roku 1979 (hádám, že služebně nejstarší kapela, co kdy na DBE hrála). Také se od svých začátků neustále vyvíjí, jsou poměrně osobití, a pokud se dá něco nazvat progresivním post-punk/gothic rockem, jsou to právě oni. Nebo lépe, dneska hrají spíš takový melancholický alternativní rock s mírnými žánrovými přesahy. Na první poslech zaujme charakteristický zvuk kytary, která občas zní spíš jako mandolína a hodně groovy, řekl bych i najazzlá hra bubeníka a basáka, pro mě nejlepší z instrumentalistů dnešního dne. Nehrají v zásadě nic složitého (ale zas žádná lopata), jde hlavně o to, jak a s jakým feelingem to hrají! Vlastně jsem si většinu vystoupení těchto anglických gentlemanů (ta image jim prostě sekne) užíval hlavně basu a bicí. Zpěvák mi svým AND ALSO THE TREESprojevem trochu připomíná Nicka Cavea, v jeho zpěvu je velká dávka zoufalé, až zlomené patetičnosti, na kterou si člověk chvíli zvyká, ale pak musí uznat, že to tam sedí a už si to bez ní neumí představit. S decentními klávesami a občas i jinými nástroji jim vypomáhá jakási slečna. Hrál se víceméně průřez diskografií, zazněly jak letité „šlágry“ Virus Meadow, A Room Lives in Lucy, Shantell, tak i skladby z poslední desky Hunter Not the Hunted. Došlo i na mojí oblíbenou, najazzlou Rive Droite a dramatickou The Legend of Mucklow z alba (Listen for) The Rag and Bone Man a další. Výborné, atmosférické vystoupení, umocněné noční hodinou, skvělým zvukem a světly. Absolutní spokojenost, druhý vrchol festivalu.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze