Články

přeposlat článek tisknout
BODUF SONGS, JESSICA BAILIFF

BODUF SONGS, JESSICA BAILIFF

  • kdy: 22.4.2013
  • kde: Praha, 007

Velice povedený večer decentní melancholie, nic víc. Nic víc nebylo potřeba.

Celovíkendový pocit volného pádu, spojeného s nezbytným filmovým zachytáváním se všeho dostupného kolem, skončil v pondělí kolem osmé hodiny večer na Sedmičce se smíšenými pocity náhody a nucenosti. Začíná hrát Jessica Bailiff.

Základní rocková trojice na pódiu toho hraje málo a především sympaticky ploše, netvoří nátlak na houpání jako obyčejný rock. Bailiff údajně vychází ze slowcore, ale spíš než Low dýchá z hudby dream pop; evokuje mi to jakýsi motiv, ale nedám dohromady jméno. Klid hudby je úžasný. Čistá melancholie. Basa decentně pobrukuje, bicí o třech částech lehce rytmicky podkreslují minimalistickou, na rozdíl od dream popových vzorů ostře znějící Jessičinu kytaru. Její zpěv podivně kloubí ženský klid a dětský strach. Po dlouhém přemítání si vzpomínám: ten motiv je od Alcest, Percées de Lumiére. Ovšem Bailiff není tak sladká, skladatelsky i zvukově jde o mnohem sevřenější, na kost osekanou hudbu. Ke konci se set dokonce blíží jakémusi doom metalu, kde podobný zvuk a vyznění nedoplňoval ani patos melodičtější části, ani klišé stoner větve. Mimochodem, vystupování pohledné protagonistky se dá popsat jedině jako roztomilé.

Mezi koncem prvního setu a momentu, kdy budeme moci „drift off“, jak Bailiff podotkla, vyplňují ticho Crippled Black Phoenix (které jsem nikdy tak úplně nepochopil) a jejich podstatně hitovější vypalovačky se zpěvem někde mezi stonerem a stadionem poněkud rozbíjejí zážitek z uplynulého vystoupení.

Boduf Songs aka Mat Sweet začal jako minimalistický, melancholický folk nebo i slowcore, ovšem jeho poslední desky už docela zajímavým způsobem nakukují do post-rocku. Poněkud mě tedy překvapuje, když set otvírá velice decentní melancholie nezkreslené kytary. Sweet jen s kytarou sedí na židli a zpívá, Sedmička mlčí a nechává se unášet jednoduchými opakovanými motivy s občasným podkresem zasmyčkovanými plochami. Přibližně v půlce setu přichází perfektní song, kde brnkání mizí a zcela ho nahrazují perfektně navrstvené smyčky. V krásném tichu Sedmičky se dají slušně chytat i texty a já nad útržky textů zřejmě navazujících na puritánskou tradici uvažuji o tom, jak moc zní angličtí Boduf Songs americky, hlas mi dokonce připomíná Mount Eerie. Ovšem puritáni působili na obou stranách Atlantiku a v různých sférách od Miltona po Jonathana Edwardse. V nádherném rozjímání uteče set jako nic, jako nečekaný bonus půl hodiny po desáté přijdou dvě písničky přídavku a konec.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze