Autor: 82 Uživatelé: 60 Tvé hodnocení: hodnoť
Torn Arteries

CARCASS - Torn Arteries

Od sedmé desky Carcass jsem si mnoho nesliboval, ale Torn Arteries je návrat do staré formy. Odchod do hudebního důchodu se nekoná.

CarcassNemá cenu propírat zásluhy Carcass na vývoji extrémní muziky, napsaly se o tom stohy papíru. Stačí se jen podívat, s jakou rychlostí se trio Walker-Steer-Owen během necelé dekády hudebně vyvinulo. Od prvopočátků goregrindu přes umně vystavěný death metal se silnou melodikou, na kterou posléze navázala götenborgská scéna, až po finální stoner, který jim v polovině 90. let tehdejší fandové nemohli odpustit. Navázat na takhle pekelně rozjetý vlak je sakra těžké, navíc když se Bill Steer úplně přeorientoval na „creamácký“ blues rock 60. let a s metalem nechtěl mít roky nic společného. Poslední počin jeho Firebird spatřil světlo světa v roce 2011, přičemž hned dva roky nato vydali Carcass svou návratovku Surgical Steel. Na ní bylo slyšet, že skupina sice šlape a chrlí riffy odkazující na legendární Heartwork, leč jí chybí jiskra invence. I jejich těžkotonážnost se kvůli celkovému thrash/heavymetalovému feelingu alba vytratila, přesto metalová média tenhle comebackový počin tehdy hodnotila jako převelmi povedený.

Uplynulo hned osm let, než spatřil světlo světa následovník Torn Arteries. Zpoždění vydání sice částečně způsobila pandemie, ale tentokrát je znát, že nerozlučná strunná dvojka si na vzniku alba dala záležet, a proto vznikalo o poznání déle. Co vás praští přes uši, je zvuk.

Opravdu hutná, organická směs krásně čitelných, byť lehce prašivě znějících kytar, lomozící basy a 3D prostorově nasnímaných bubnů Daniela Wildinga, jehož úderná, i když technická hra do zemité muziky Carcass náramně zapadla. První a titulní věc je sice poměrně kvapík, jako celek je Torn Arteries o něco pomalejší než Surgical Steel a dominují v ní spíš střední až pomalejší tempa. Výsledek zní promyšleně, není tak přímočarý jako předchůdce, což může vést k unáhlenému úsudku, že deska je ve finále nevýrazná. Někdy mám pocit, že takhle by mohli hrát death metal Iron Maiden (třeba podklad pod sólem v poslední skladbě nese jejich typický rukopis), ale Carcass jsou díky neuvěřitelně variabilní hře se styly a zářivým sólům Steera proměnlivější. Nechybí odkazy na klasický hard rock (slyš úvod The Scythe's Remorseless Swing), místy dokonce až na rock’n’roll a chlapi se nebojí odlehčení a dělají i nečekané věci – kdo by čekal opakované rozverné zatleskání v In God We Trust? Kdo by čekal na konci The Devil Rides Out klepačku s ultramelodickým exotickým sólem? A kdo by čekal, že se chlapi odhodlají udělat skoro desetiminutový kolos Flesh Ripping Sonic Torment Limited? Ne, Carcass nejdou na stará kolena naproti očekávání fanoušků, hrají pro vlastní potěšení a je jim jedno, co si o tom kdo bude myslet.

Silnou devízou Torn Arteries je skutečnost, že i když všechny dílky jejich nezaměnitelné hudby dobře známe, Liverpoolští na ně napojují dosud neslyšené riffové pentličky, díky kterým je deska zase o kus jinde. Každý počin téhle grupy nesl otisk doby a nejinak je tomu se sedmým albem. Pravda, chlapi se k prvním deskám vracet nechtějí, opět tedy jde o mix Necroticism, Heartwork a částečně i Swansong, byť jeho zemitost je na novince doplněna o typické carcassácké košaté dvojlinkové kytarové aranže. Právě díky momentům, kdy spolu koketuje death metal, někdy snad až nevermorácká riffáž (první dálněvýchodní nápad v The Devil Rides Out a vůbec celá píseň), hipísácký stoner rock a Steer je jako nit sešněrovává svými rafinovanými sóly, si člověk uvědomí, jak jsou Carcass stále unikátní kapelou. Stejně jako před 30 lety na Necroticism i zde kapela dokazuje, jak mísení žánrů může znít nenásilně a sofistikovaně.

Deska obsahuje jak sázky na jistotu, tak méně čekané kousky. Do první kategorie by mohla spadat Dance of Ixtab, která připomíná No Love Lost a tipuju, že se z ní stane koncertní tutovka. Překvapivější jsou však kousky, kde skupina vystupuje ze své komfortní zóny – zmíněná The Devil Rides Out s nádechem exotiky, který se nenápadně prolíná celou skladbou, nebo epickou desetiminutovku Flesh Ripping Sonic Torment Limited. Někdy udiví i netradiční Steerovy linky – třeba v druhé třetině Kelly’s Meat Emporium se nad groovy riffem line melancholická, snad až opethovská melodie. Podobný záblesk cizí inspirace se zničehonic objeví i ve Wake Up And Smell The Carcass / Caveat Emptor. Jsou to momenty, kterých si během prvních poslechů člověk ani nevšimne. Steer, který dle vzhledu snad nestárne, se taky tu a tam vokálně připojil k nakřáplému vokálu Walkera – pokud se nepletu, jeho hluboký murmur jsme mohli slyšet naposledy na Tools of the Trade. I tahle vokální drobnost je vítané oživení.

Od sedmé desky Carcass jsem si mnoho nesliboval, přitom až s Torn Arteries se kapele povedl návrat do staré formy. Byla by škoda čekat dalších osm let na následovníka, protože to už chlapům bude skoro šedesát. A to na tenhle žánr není zrovna málo. Odchod do hudebního důchodu by ale nyní byl předčasný.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Torn Arteries, melodic death metal, death metal, Carcass, Nuclear Blast Records, death 'n' roll