Autor: 85 Uživatelé: 83 Tvé hodnocení: hodnoť
Imperative Imperceptible Impulse

AD NAUSEAM - Imperative Imperceptible Impulse

Vynikající deska po fanoušky intelektuálního metalovýho zvěrstva, kde se pracuje s vlivy Gorguts a Deathspell Omega poctivě a s obdivuhodným zápalem.

Ad NauseamUž první nahrávka Italiánů Ad Nauseam měla vážný ambice a vcelku pozitivní odezvu – intelektuální zbožňování Deathspell Omega a Gorguts, dlouhej latinskej název a stopáž jen lehce pod hodinku. Novinka na tomhle receptu nic zásadního nemění, spíš ho ladí. Z ambicí Ad Nauseam rozhodně neslevili. Název sice v angličtině, ale tři písničky jsou v latině - písniček sice méně, ale stopáž ještě o kousek delší než minule. A Gorguts a Deathspell Omega jsou stále hlavní zdroje inspirace. Nicméně co se jakosti týká, tendence je silně vzestupná.

To je daný jednak tím, že novinka celkově víc nakládá, druhak tím, že soustavně tlačí na jedovatější harmonie. Ad Nauseam si tentokrát z Gorguts a Deathspell Omega berou hlavně ty nejnepříjemnější rozklady akordů a spíš než na nemocnou (originál) nebo výpravnou (reunion) atmosféru prvních sázejí na vzteklost druhých. Tohle soustředěnější využívání vlivů je oproti minulý desce jednoznačně krok kupředu. Kde se dříve občas dostavil pocit, že Italové chtěj hlavně využít celou paletu vlivů, na novince už maj daleko lepší plán, na co se zaměřit.

A rozkládání (dis)harmonií jde Ad Nauseam pěkně od ruky. Třeba když se rozjede rozklad akordů kolem třetí minuty v titulní Imperative Imperceptible Impulse, jdu takřka okamžitě do kolen, což už se mi u metalový nahrávky už delší dobu nestalo. To střídání jedovatý nepříjemnosti Paracletus se zatěžkanou choromyslností Obscury je fakt super. Osobní potěšení pak je, že se kytary občas až nebezpečně blíží ke Steve Hurdle lazení, pro který jsem vždycky měl slabost.

Kompozičně jsou Ad Nauseam pořád velkolepí – žádná skladba pod osm minut, žádný refrény nebo sloky, spousta střídání nálad a temp. Na jednu stranu to je fajn a práce se strukturou skladby je většinou na úrovni. Třeba to, jak se určitý motivy táhnou celou skladbou jako červená nit bez toho, aby se násilně vracely v refrénech nebo slokách je příjemný.

Ad NauseamNa druhou stranu je patrná možná až přílišná ambice a mírná překomponovanost. Každá skladba musí mít komplexní průběh, kdy pomalejší místa střídaj sypačky, tišší pasáže střídaj epickou riffáž atd. Jako rozmanitost fajn, ale občas je to až moc nucený. Jedna dvě přímočařejší věci by myslím prospěly. Jednak jako záchytný body při poslechu, druhak aby člověk neměl neodbytnej pocit, že se pořád jede podle podobný šablony. Trocha prostříhání by taky neškodila. Některý pasáže jsou tu hlavně proto, aby byly skladby dostatečně dlouhý a výpravný. Když se vrátím k titulní věci, poslední minutka dvě mi přijdou zbytečný a dojem z předchozí masáže spíš nešikovně nastavujou, než aby ho umocnily.

Ale konec stěžování, Imperative Imperceptible Impulse je vynikající deska. Když se omezím na intelektuální metalový zvěrstva, jen těžko hledám v posledních letech konkurenci (nicméně, zas tolik jsem se metalu nevěnoval, takže brát s rezervou :)). Tady se pracuje s vlivama Gorguts a Deathspell Omega poctivě a s obdivuhodným zapálením.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8.5 out of 10.

Ad NauseamNedá se než souhlasit. Akorát bych podotkl, že disonancí vyšponovaná žánrová hranice mezi blackem a deathem našeho alba prosince je tu tak tenká, že těžko se přiklánět k jednomu, natož definitivně určit, kde každý z nich začíná nebo končí.

K vlivům, nebo skladatelskému přístupu, bych přidal jen dvě věci. V pomalu gradujících pasážích – nejsilněji přechod první a druhé skladby – se mi postupným zesilováním a tlačením na tón vybavují Swans, jako důvod Kotkem zmíněné překomponovanosti bych viděl vliv klasické avantgardy (Boulez, Penderecki, Nono). Když se Ad Nauseam nerozhodli linky, které průběhem své hudby rozvádějí, spojit dohromady či navrstvit na sebe, prostě je navázali. Jednak se vyhnuli tomu, že nevznikl chaos (přece jen tu hrají pouze tři strunné nástroje), a jednak nevytvořili zvuk inferna, protože kdo by se pak hlásil k těm ztrátám na životech?

A ještě něco k produkci. Zvuk je i přes přehršel nesouladných tónů hodně ladný a vylazený. Zásadní u něj je přirozenost (vč. kopáků, nebo je tu trigr jen na jemňounké přimlasknutí). Zapomeňte tedy na přebuzené zkreslení a totální zkompresování nástrojů, které by měly z hráčského pohledu vyrovnat lidskou nedokonalost. Jako byste při poslechu byli v odizolované místnosti postavené jen pro zvuk tohoto alba, kde vám neunikne žádná nota a kde si užíváte charakter nástrojů. Lze vnímat každý úder mimo střed bubnu, jakýkoli úder a přiťuknutí struny, které v aranži má kýžený pocit prohloubit, nebo jen napomoci změně barvy tónu. Ve stereu krásně lezou aranže kytar, jedna druhou nepřebíjí a nic do ucha nekřičí i při těch nejvyexponovanějších pasážích. Tady si někdo fakt vyhrál.

Debut Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est v r. 2015 vydal Honza na Lavadome, III už příhodně Avangarde Music. Pokud debut byl nabušený, dynamický a zlý, dvojka je při skladbách stopáže 8-12 minut rozvleklejší, o něco klidnější, ale rozhodně divnější a pekelnější, takže si pochutnají ti, které baví v hudbě bloumat a zkoumat ji z mnoha pohledů, protože tohle je deska na desítky poslechů a absence jakéhokoli přístupnějšího momentu či jednoduššího riffu/skladby to nezjednodušuje. Na párty „tři Íčka“ asi nepustíte, ale jako podkres k výstavě Zdzisława Beksińskiho nebo soundtrack ke skupinové sebevraždě v metalu i s metličkami v závěru desky vhodnějšího adepta naleznete těžko. A teď si dejte Žalozpěv obětem Hirošimy.