Články

přeposlat článek tisknout
PSY-HIGH 2014 - pátek

PSY-HIGH 2014 - pátek

  • kdy: 22.-24. 8. 2014
  • kde: lom sv. Josefa u Hořic

O průzkumu areálu a jeho kouzlech, neplánované vizuální genialitě, našlapaném stoneru a chytrém punku.

Psy-High 2014 - pátekDůl svatého Josefa vypadá na mapě až příliš blízko zástavbě, ve skutečnosti jej od regulérního osídlení dělí strmý kopec, se kterým mají lidé v horší kondici docela problém. Nad kopcem podél pastvin, pár baráčků a do lesa, napravo parádní, skoro horský výhled, nalevo zatáčka do prostoru festivalu, do spleti cest mezi vysokými valy porostlými nejen smrky, ale i smíšeným nebo skalním lesem. Hned zkraje je potřeba říct, že místo je to fenomenální. Velkou a malou stage umístili organizátoři do dolů, které přirozeně uzavírají dvě větve areálu, obklopených skálami či valy, které dodávají přírodní lóže, respektive vytvářejí pocit amfiteátru, a kromě míst navíc také zabraňují případnému přebíjení zvuku. Podél cest pár stánků, chata se zázemím, tím utilitární dimenze de facto končí. Díky členitému terénu by se po prostoru rozprostřel i trojnásobný počet lidí. Kdekoli je možné vylézt nad cestu a v klidu a tichu zevlit. Navíc se po areálu nachází množství různých artefaktů převážně ze dřeva a kovu, které se dají objevovat ještě druhý den akce, ale také jednoduché paletové lavičky, anebo třeba žehlicí prkno se stejným účelem. Celkovou atmosféru popíšu jako „těžkej chillout“ a podotknu, že si jen těžko dokážu představit vhodnější místo pro podobný festival.

Na menším pódiu (Lateral Stage) ukrytém v dolíčku se rozehrávají WILD TIDES. Podle organizátorů surf-rock, podle kapely surf-punk, podle mě punk. Občas se sice nějaká ta vlna vyskytne, ale čekat mě na ně nebaví, radši jdeme chillovat (tohle sloveso jsme používali hodně často) do meziprostoru.

DĚTI DEŠTĚ zní mnohem zajímavěji, netuctový noise rock, v němž hlukovost nespočívá jen v obhroublejším zacházení s rokenrolem, ale prostupuje i stavbu jednotlivých songů, kterou jsou volnější, táhlé, naléhavé. Prvkem jaksi mimo „poctivou kytarovou muziku“ jsou klávesy, které však, pokud jsou slyšet, spíš suplují druhou kytaru, než aby dodávaly „atmosféru“ (když tohle dělají klapky, může to dopadnout dost katastrofálně), ovšem poněkud podivným, možná nezamýšleným vedlejším efektem jsou syntetické zvuky na koncích písní a v různých pomlkách - jakoby se zprasené klávesy vracely k původní umělosti. České texty mezi deklamací a zpěvem připomenou to lepší z českého undergroundu, všeobecná podladěnost příjemně nakládá. Kvalita, i když nezůstávám na celý set.

Lateral StageNa TOMÁŠE PALUCHU se celkem těším s tím, že vím, co čekat. No. V prvé řadě není na pódiu jen Tomáš s Paluchou, ale ještě tři další lidi; mít tam člověka s cellem, vypadá to jak plnohodnotný Earth revival band. Zvuk je samozřejmě mohutnější, rockovější, překvapivě ovšem dojde i na celkem konvenční rockové chvilky, které poněkud srážejí atmosféru stále ještě převažujících kytarových meditací. Výraznějším překvapením je projekce. Hudba projektu samozřejmě vybízí k označení „filmová“ či „soundtrack k neexistujícímu filmu“, ovšem tady v lomu je všechno jinak. Nevím, kdo dostal nápad namířit projektor na skalní stěnu kolmou k pódiu, ale veliké díky. Worship the Glitch, řekli si někdy v roce ´95 Coil a nazvali tak album prapodivných skečů. Worship the glitch, říkám já o dvacet let později a dívám se na rozpraskanou, zvrásněnou skálu. Projekce je obrovská může mít třeba 6x4 m, možná jde o nějaký dokument, jehož hlavní náplní jsou záběry převážně pouštní krajiny. Kamera se neustále pohybuje a stěna lomu funguje jako jakási vnitřní převodovka, kde nerovnosti zrychlují či zpomalují běžící části a rozbíjejí tak jednotu obrazu; občasné zjevení lidské postavy působí obzvlášť dadaisticky. Plavíme se nepředvídatelným obrazem, jehož základní, už tak zajímavá podoba prochází přeměnou v cosi opravdu psychedelického. Nějakou náhodou jsme vybrali místo, kde jsou glitche nejzajímavější, což jen zvedá hodnotu podivného a úžasného jevu, který se nestal ani pro většinu přítomných a opakovat se nebude nikdy. Tuším, že právě na takovéhle zážitky pořadatelé mysleli, když vytvářeli filosofii své akce. Worship the glitch. Hudba TP byla jen adekvátním soundtrackem - ale to není málo.
Pozn.: V daném čase jsem byl ovlivněn jen a pouze malým množstvím vína, nešlo o žádný lysergický přelud.

V mezičase se stavujeme pro pití, ovšem není to tak jednoduché. Amatérský festival bude mít vždycky nějaké mouchy, ale počítat s jediným stánkem na nějaké čtyři stovky účastníků je opravdu hodně optimistické. Fronta tomu odpovídá, takže pití padá. Je ovšem fajn, že o chvíli později už organizace rozjíždí nouzový prodej lahváčů.

WEEDPECKER mají patřit mezi headlinery festivalu, úplně komplexní výkon ovšem nepředvádějí. V rámci stoneru patří mezi barevnější či melodičtější kapely, což je příjemné, bohužel to místy také znamená ztrátu směřování skladby. Jejich set kolem mě nakonec spíš prošumí.

SunnataDruhý polský stonerový headliner, SUNNATA, je v mnoha směrech přímým protikladem předcházející kapely. Velice jednoduché, osekané skladby nemají zaujmout melodiemi, ale válcovat posluchače čistým tlakem. Pánové přesně ví, čeho chtějí dosáhnout, a ví, že k tomu potřebují jen silné riffy a silnou aparaturu. Na stoner brutální, na sludge rychlé - Poláci si velice šikovně vybírají z již vytvořeného, aby vytvořili ohromně masivní riffovačku, jejíž primitivnost hypnotizuje. Suverénní hudební produkci podtrhuje velice profesionální pódiová prezentace, u takto mladé kapely málem neuvěřitelná - nejlépe zvládnuté vystoupení na festivalu.
http://sunnataofficial.bandcamp.com/

Na vedlejší stage jsme se zatím pořádně nepodívali. V mrňavém stanu zapadlém mezi stromy a skály se momentálně rozjíždí brněnští ENTEN OG ELLER a je to naprosto parádní, taková esence punku bez všech věcí, které jsou na punku otravné. Není to tak evidentní jako u Sunnaty, ale i Moraváci ví velice dobře, co dělají. Jednoakordovky (a vybrnkávání) jsou podpořeny parádně šlapavými bicími a krásně bublající basou, zpěv na pomezí deklamace jen doplňuje instrumentální základ. Math rock, noise rock, post-hardcore. Někdo by mohl vytáhnout Shellac, mě napadají obskurní a skvělí Love Life, ale také nejpříčetnější chvilky Sightings a Daughters. Podstatné je, že EoE jsou spíš minimalističtí než primitivní a jejich hudba, i když to tak nemusí vypadat, je chytrá, spíš formalistická než hrající na emoce. Kytara má parádní soft noisový zvuk, nekonkrétní, ale ještě neřeže, spíš hladí. Bubeník hraje o infarkt, basačka vypadá lidsky sympaticky, ve vzduchu se vznáší humor. V silně polních podmínkách, pod poněkud improvizovaně vyhlížející plachtou, dva kroky do jehličí a tři ke stromu vypadají Enten og Eller naprosto patřičně. A především, šlape to opravdu neuvěřitelně. Kapela má takový powerviolence přístup k délkám skladeb, v nichž tím pádem není čas na nudu, takže se mě prakticky celý set drží úsměv od ucha k uchu a ve finále jsem nadšen. Nejsem zrovna Silver Rocket nebo NAAB scéna, ale o tomhle klenotu jsem před festem neslyšel ani slovo, asi bylo potřeba hypeovat jiné věci. Tak jako tak, Enten og Eller si někdy hodně rád zopakuji.
http://entenogeller.bandcamp.com/

SítěPřes pozdní hodinu zůstáváme na malé scéně na SÍTĚ, společný projekt Jana Tomáše z Tomáše Paluchy a Jana Kašpara. Rozdělení rolí je tu jednoznačné, Tomáš hraje melodie, Kašpar dělá víceméně ambientní podkres, k čemuž prohání kytaru adekvátním počtem efektů, sampluje, smyčkuje a mění zvuk (celkem schopně, i když párkrát nějaký uměle znějící zvuk zabolí). Čistě hudebně je to hodně dobré, inspirace Youngovým Dead Manem je sice víc než evidentní, ale set působí v dobrém nestabilně a improvizovaně, není předvídatelný, naopak jde o netriviální zvukové dobrodružství. Projekce tentokrát běží na třech malých televizích rozmístěných okolo a plátnu za pódiem, bez překvapení, zato v různých barevných odstínech. Jako kámen úrazu se ukazuje Tomášova deklamace připomínající zvukově i textově ty slabší projekty českého undergroundu utápějící se v obskurních obrazech a metaforách. Není to nesnesitelné (s českými texty - nejen písňovými, i poetickými - mám dost problém, takže i to něco znamená), ovšem méně by v tomto případě znamenalo více. Přesto poměrně příjemný set.

První den Psy-High pro mě končí; odcházím za zvuku Teenage Lightning, verze z Ape of Naples, což funguje jako krásná tečka za povedeným dnem. Organizace celkově vzato zvládnutá, jen u stánků se prostě čeká déle, místo parádní, zvuk hodně fajn (ovšem jde o hudbu na zvučení dost jednoduchou), příjemně potěšila síla beden, časový skluz předem avizovaný a vlastně v normě. Je pozdě. Do postele se dostávám po třetí hodině ranní, tak akorát, abych mohl pozdravit bratra mé hořické spojky, který vstává do práce.

Fotky převzaty od pořadatelů Psy-High.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.