Články

přeposlat článek tisknout
Infiltrate and Destroy tour 2013

Infiltrate and Destroy tour 2013

  • kdy: 14.2.2013
  • kde: Praha, HooDoo

Pražská zastávka Infiltrate and Destroy tour 2013 Lock Up a Collision s účastí Ingrowing a Perfecitizen nezklamala, ale své mouchy měla. Tuzemské spolky však na výbornou!

Kdo nechtěl trávit Valentína sháněním pugetů, čokoládových srdcí a večeřemi při svíčkách, měl rozhodně zajímavou alternativu v podobě grindujícího večírku v pražského klubu HooDoo. A našlo se i pár po celý večer nerozlučných dvojic (nejen různého pohlaví), které zjevně pojaly obdobný nápad. Program navíc svedl dohromady pestrou a zajímavou směsici kapel, která se dala dohromady ad hoc právě pro pražskou zastávku: mezinárodní all star band, holandské potřeštěnce, jihočeské mazáky a pražské mazáky (ty ovšem v čerstvém obalu).

Posledně jmenovaní jdou na podium jako první a hned na úvod prozradíme, že právě PERFECITIZEN pro nás byli nejpříjemnějším překvapením celého večera. Jako jediní totiž očekávání nejen naplnili, ale i o hodně předčili. Zatímco z předchozího setkání s touto partou v Modré Vopici si člověk pamatuje především ohromnou energii a zběsilost v srdci i paličkách, tentokrát nám přišlo, že kapela opravdu dozrála, dokázala prodat svůj ksicht a své novátorské originální pojetí (death)grindu. Troufáme si říci, že takto by mohla vypadat budoucnost žánru. Nenásilné skloubení techniky, moderních groovy riffů a rytmických postupů s ultrarychlým a ultraenergickým výplachem. Pořád bylo co poslouchat, Mlezivovy ruce lítaly po hmatníku, jako kdyby tam byli kytaristé dva, o Hažově pověstném lunatismu za bicími nemluvě (styl „pytel střepů metodicky sypaný z desátého patra“ opravdu nikdo jiný nemá). Dokonce i Nick Barker, nesoucí si občerstvení do backstage, se na chvíli zastavil a se zájmem šponoval svou mohutnou šíji směrem k podiu. PERFECITIZEN si naprosto vystačili v tříčlenné sestavě (zdálo se mi, že basa jela v playbackové stopě, ale ruku do ohně za to nedám, kdyžtak mne někdo opravte). Zvukově jim nic nechybělo, ba naopak, s více nástroji by hrozil spíš binec. Na půl hodinky dokonale vyplnili jim svěřený prostor.

Ingrowing - RobINGROWING to po takovém překvapivém úvodu neměli snadné, i když jsou to ostřílení harcovníci, kteří nikdy nejdou pod svou laťku. Přesto, když porovnáme jejich výkon a projev s posledními dvěma skvělými vystoupeními, která jsme měli možnost vidět, působilo to tentokrát spíš jako dobře odvedený standard a rutina. Přeci jen jsou asi tím druhem kapely, kterou si víc vychutnáte v komorním prostředí klubu pro sto lidí než v prostoru, kam se jich vejde trojnásobek. Těžko říci, zda své nevykonala i příliš dlouhá zvukovka, takřka přesahující čas vystoupení. Nicméně nic to nemění na faktu, že jsou dlouhodobě jednou z nejlepších koncertních položek, které můžete na české scéně a českých podiích popatřit. A navíc – závěr vystoupení měli opravdu skvostný. Poslední tři songy byly perfektně namíchané, pestré co do tempa i nálady a zahrané s tou správnou šťávou, na kterou jsme u této kapely zvyklí. Takže přeci jen nás „do hry“ vtáhnout dokázali, konec dobrý – všechno dobré.

CollisionProtože původně anoncovaní DRIPBACK na poslední chvíli svou účast z neznámých důvodů zrušili (což zas až tak nevadilo, pět kapel za večer už by bylo přeci jen na hranici výdrže), naskakují jako první zahraniční hosté na podium Nizozemci COLLISION. A opět trochu repete předchozího pocitu – kapela jedoucí na maximum, vydávající ze sebe vše, instrumentálně namakaná, se dvěma neméně namakanými vokalisty hecujícími publikum, všichni v pohybu… a přesto jako by něco nesepnulo na 100%. Přitom COLLISION jsou opravdu reprezentativními představiteli moderního pojetí evropského grindcoru mírně říznutého vkusně dávkovanými prvku metalcoru. Přesně ten typ kapely, co od prvního tónu spustí pod obrovským tlakem a hrne to tak do lidí po celou dobu, až vyplní a ucpe všechny skuliny a póry. Začínáme mít pocit, že na vině je možná prostor klubu, ne úplně vhodně řešený pro takový typ kapel a koncertů. Pokud nestojíte vyloženě pod podiem v kotli (jako na OEF 2005 – rep1/rep2), chybí přímé propojení a proudění té správné energie. COLLISION si dokážeme představit jako kapelu, která by dokázala srovnat se zemí třeba již zmíněnou Vopici – pokud tedy zase dorazí, bude stát za to zkusit je naživo znovu.

Lock Up - Nicholas BarkerPo relativně krátké pauze je tu hlavní trhák večera, hvězdná čtveřice LOCK UP, tentokrát ve složení Lindberg, Barker, Lilker, Reisenegger. Poněkud překvapivě nastupují s velmi staženým zvukem, během prvních dvou tří skladeb hrají oproti třem předskokanům tak potichu, že člověk při hovoru ani nemusí moc zvyšovat hlas. Na jednu stranu je to sice příjemné – zvukařů, kteří se snaží utýrat ušní bubínky publika je víc než dost a výsledkem bývá stejně jen binec, hukot, tinnitus a lehký pocit nahluchlosti ještě druhý den. Na straně druhé ovšem přinejmenším začátek koncertu působil spíš jako trochu víc nahlas puštěné hi-fi (a to jsme stáli uprostřed sálu). Postupně se hladina zvuku srovnala víceméně do optimální úrovně, ale jakýsi pocit, že té energie by z podia mohlo jít víc, stejně přetrval.

Lock Up - Tomas LindbergJinak to ovšem bylo klasické vystoupení LOCK UP opět ve standardní kvalitě. Tompa Lindberg je kouzelný frontman, jeden z největších gentlemanů na scéně, který nikdy neopomene prohodit pár vřelých slov k publiku, pochválit a poděkovat za účast a podporu, rozdává úsměvy a sám od sebe zdraví fanoušky, i jen když si jde pro pivko. Navíc vládne excelentním hlasem s na první poslech poznatelnou barvou a minimálně tentokrát byl opravdu hlavním tahounem vystoupení on. Záskok šlachovitého čahouna Dannyho Lilkera na basu za Shanea Emburyho byl zajímavým osvěžením sestavy, nicméně LOCK UP jsou tak roztopená mašina jedoucí v zaběhnutých kolejích, že je vlastně jedno, kdo tam stojí – vždy to bude znít dobře (ostatně totéž v prosinci potvrdila i BRUJERIA, která praktikuje podobný model). Dvojice „květáků“ Lilker – Reisenegger působila, jako by spolu hráli odjakživa, a Nick Barker si to prostě odbubnoval na pohodu.

I když dnes odpadla jedna kapela, vzhledem k průtahům a zvukovkám se blíží půlnoc a kvarteto to ještě mastí do lidí. Projevuje se však únava z dlouhého večera a vzduchu na padnutí, HooDoo začíná být trochu ospalé. A propos publikum – nakonec se sešly pěkné dvě stovky hlav, tedy optimální počet (méně by bylo smutné, více už zase trochu přelidněné). Vzhledem k sestavě bychom však čekali přeci jen trochu vřelejší přijetí a podporu kapel, ovace byly po většinu večera možná až překvapivě vlažné. Opět podezření na prapodivnou energii prostoru tohoto klubu. A ještě drobná douška – ač by se to vzhledem k velikosti klubu a výšce stropů nezdálo, postupně se vzduch vydýchal a zakouřil takovým způsobem, že v sále téměř nebylo k přežití. Jsme zvědaví, zda se s tímto nešvarem podaří v budoucnu něco systémově udělat. Pokud bylo možné ze strahovské Sedmičky vytvořit nekuřácký klub, kde si lidé odbíhají na rauch pauzu ven, není důvod, aby to nešlo i jinde. Ocenily by to jistě kapely i část publika. Když jde člověk na pivo a nechce se dusit, dnes už narazí na nabídku nekuřáckých hospod. Pokud však chce vidět svou oblíbenou kapelu, kvůli neohleduplnosti spolufandů se dusit chca nechca musí, je to k zamyšlení.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.