Září, sluníčko už nepálí, ale pořád se po ránu odráží v pavučinách, tráva se leskne rosou, listí pomalu zlátne, ale ještě nepadá. Nic lepšího než nazout pohorky, připravit svačinu (chléb řízek chléb, jablíčko, čaj do termosky), vzít psa na vodítko a vydat se na výšlap k místnímu rybníku. Šup do lesa, zhluboka se nadechnout vůně jehličí, nasadit sluchátka a pustit si novýho Ventolína.

Muzika pěkně tepe ve středním tempu, beaty tanečně houpou, na prvním místě je ale láska k osmdesátkovejm modulátorům a syntetizátorům. Ventolín už si za ty léta vybudoval cit pro melodii a tón a moc dobře ví, jak vymyslet chytlavej motiv a nechat ho vyniknout. Skladby jsou většinou postavený kolem dvou tří melodickejch linek, který dostávaj spoustu prostoru - je to čistý, je to nadejchaný, zbytečně se neplácá a nekomplikuje. Ideální soundtrack k babímu létu.

Nejlíp to funguje v odlehčenějších, světlejších skladbách, ze kterejch prýští často až infantilní radost. Stačí naivní rejstřík tónů á la Kraftwerk nebo hypermelodický disco základy a Ventolínovi zobu z ruky. Třeba Mech mi vždycky roztáhne koutky, tomu říkám letní hitovka! K vážnějším věcem, který jsou blíž řekněme minimal house produkci, si pořád trochu hledám cestu.

Právě ta skoro až dětská hravost mě k Ventolínovi vždycky přitahovala, ačkoliv podobný desky jinak moc neposlouchám. Tady je potřeba vyzdvihnout i laskavý, lehce absurdní texty. Většinou jen pár slov, který volně spojujou až směšně prostý postřehy, člověk si nejednou vzpomene na cimrmanovskej absolutní rým, ale má to svojí poetiku. Už se těším, až někde na koncertě budu pořvávat ‘Žádný spěch, je to krásný mech’.

Závěrem jedno letmý ohlédnutí do minulosti. Dodneska si pamatuju, jak před asi patnácti lety hrál Ventolín na čarodky v parku před mojí střední školou – víceméně jen pro náctileté, většina podnapile tancuje, sem tam se mu do toho někdo snaží hrabat, občas se někdo pobleje a zalehne na trávu (ach, ty vzpomínky na první experimenty s alkoholem). Ale už tenkrát si držel imidž Luďka Soboty, už tenkrát nosil retro socialistický brejle jak z dědova futrálu a už tenkrát bych o hudbě asi napsal něco podobnýho jako dneska. Tomu říkám stálice český elektronický scény!