Upřímně řečeno, o právě recenzovaném počinu bych mohl jednoduše napsat, že je horkým kandidátem na jednu z TOP nahrávek minimálně uplynulé pětiletky, a všichni bychom se zase mohli v klidu rozejít. Jenže to by asi neprošlo, takže si debut francouzsko-švédských mágů Uneven Structure společně pojďme rozebrat.

Ti se necelé tři roky po EP 8 konečně rozhoupali vydat dlouhohrající počin. A aby toho nebylo málo, pánové si ihned přichystali dvojnásobnou dávku a onu prog/math/djent nádheru doplnili o druhé CD plné přemýšlivých „kosmických“ struktur, jež jsme si s nastupujícím žánrem-nežánrem navykli spojovat. Zatímco zmíněné starší EP kapely byla jakási našláplá odpověď na teprve se dotvářející „hnutí“, za ony tři roky stihli autoři do své tvorby naroubovat o mnoho více, změnila se jak atmosféra a jednotlivé ingredience, tak celkové vyznění a dá se říci, že tvorba formace celkově dospěla a – nebojím se říci – i vyspěla.

To pochopíte při přílivových kytarových vlnách, jež se na vás po vzoru špiček moderního progu vyvalí v Awaken. Matthieu Romarin suprovým harsh/screamem odpálí výborně plynoucí sloku, při níž jedinec poprvé ztratí kontrolu nad svým tělem a hlava sama od sebe spustí, nacházíte–li se ve správné náladě, bezuzdný headbang. Čeho si okamžitě všimnete, je fakt, že technicky jsou na tom pánové poněkud jinde, než velká část zbylého djent/prog pelotonu. Jakto? Polyrytmy? Podladěné kytary? Pošukané časování? Rtuťovitá proměnlivost? To vše již známe. Ano, jenže Uneven Structure tím ani náhodou neříkají poslední slovo a jejich rytmika, když se opravdu zaposloucháte, je jednou z nejsemknutějších záležitostí posledních let.

A ani kytaristé Jérôme, Aurélien a Igor ani náhodou nedovolí nějaké rozmělnění, škobrtnutí, či povolení instrumentálních struktur, posluchač okamžitě ví, že to oni jsou naprostými vládci svých nástrojů – ne naopak. Pohlceni do vzájemné souhry podporují party toho druhého a v jednotě míří za společným cílem s naprosto úchvatnou zvukomalbou, do níž zapálený fanoušek elektronické muziky Aurélien přispívá svými atmosférickými, ambientními ruchy.

Technicky dokonalá, digitálně (typicky) studená produkce tomu všemu navíc dodává správný ráz. A pokud si uvědomíme, že Matthieu kromě harshe zvládá i velice obstojný čistý vokál v tradici těch nejlepších švédských vokalistů (na mysl mi několikrát přišly cleany třeba pana Strida, což je, uznejte, v metalu extra třída), nelze než trochu otupěle poslouchat a snažit se vstřebat všechnu tu hudební nádheru.

Ano, nezmínil jsem se o bicích. Proč? Protože to, co předvádí Christian Schreil, se jednoduše musí slyšet - slovy toho člověk v jeho případě příliš nevyjádří. Zvláště mne fascinuje jeho práce s perkusemi. Tam, kde by jiní (jinak excelentní) bicmeni zahustili zvuk neprostupnou hradbou syčivých činelů, Christian volí cestu bubenického světáctví a přidává perkusí jen pár. To vše ovšem dohání citem pro rytmus v kopácích, za nějž by se nemusel stydět leckterý akademický profesor. Takže člověk na poli hudebním opět a znovu vítězí nad automatem. Super.

Zpět k hudbě. Frost je první kompozicí, ukazující, řekl bych, neoficiální alegorii celého alba – totiž Cestu/Hledání. Vynikající melancholický úvod vystřídají mathmetalové pasáže plné spravedlivého hněvu, následované opětovným přehodnocováním, uvažováním, aby ke konci vydaly (ne)jednoznačné resumé. Co mne mile překvapí a potěší zároveň, jsou, kromě nadále pokračující instrumentálně technické vytříbenosti, naprosto strhující čisté vokály, přičemž některé jejich pasáže místy hraničí s hudebním vyvrcholením. Zatraceně, udělat z oné vokální kudrlinky v závěrečných čistých linkách refrén, tak se tu všichni, jak tu sedíme, posereme. Skladba opět nemá závěr v pravém slova smyslu, respektive další klenot Hail navazuje svým dravým groovem bezprostředně na ní.

Februus lze tedy vnímat jako jeden obrovský, nepřerušovaně plynoucí hudební útvar, a když si uvědomíme, že se nacházíme někde ve dvaceti minutách stopáže a stále nepřišlo byť jen slabé místečko, okamžik, v němž by se posluchač začal nudit, či jej něco obtěžovalo… mám takový pocit, že si všichni asi moc dobře uvědomujeme, před čím že to vlastně stojíme.

V tomto okamžiku však Uneven Structure zpomalují a nabízejí ochutnávku čistokrevného elektro-smogového ambientu v Exmersion, prvním pomyslném předělu první části kompletu. Kapela se přitom v rozhovorech holedbá, že všechen ambient je v jejich podání hrán na zhusta zefektované kytary, což je, považte, poměrně unikátní přístup.

Více jak minuta úvodu Buds dostává především progresivními bicími party, nikam se nežene, Matthieu pozvolna odzpívává své party a vůbec první polovina sedmiminutovky proběhne v uvolnění, aby se v půlce druhé zlomila do slušné atmosférické, sonické souhry. Aurélien v tomto okamžiku plnými hrstmi těží ze svého obdivu k Devinu Townsendovi a ono spojení mathu a atmosférična SYL funguje jako vždy skvěle. Přesto oproti zbytku nahrávky mám ke skladbě přeci jen drobné výhrady.

Album plyne dál a kromě jednoho z nejlepších válů letošního roku, math metalem zatěžkané Quittance a dalších takřka orgasmických groovy pasáží v samotném závěru Plenitude nabízí i Finale, což je, troufám si říci, zatím nejlepší modern prog/djent track tohoto roku. Přiznám se, že bych si nikdy nemyslel, že to prohlásím, ale toto strukturou i nápadem až triviální „outro“ zašlapává songy z posledního alba Rosetty tak hluboko, že nikdo neví, jestli je odtamtud ještě někdy dostane na denní světlo. A to se jedná o pouhé outro, jež předchází druhému CD, které obsahuje studené, sonické vlny moderního pojetí ambientu. Hezky se to poslouchá, ovšem více jak 30 minut je přeci jen poněkud příliš velké sousto a posluchač, jenž si přišel pro svou porci technické moderny, raději znovu protočí „regulérní“ část nahrávky (a v mém případě ne zrovna jednou).

Uneven Structure jednoduše dokazují, že ona velká, byť poněkud opatrná očekávání, jež do nich „scéna“ vkládala, nebyla ani náhodou lichá. Februus je rozhodně bez diskuze jednou z nejlepších nahrávek letošního roku a osobně se nebojím jít ještě dál. Pokud se bude i zbytek jejich kolegů ve zbrani vyvíjet podobně a růst do krásy stejně jako tito šikovní páni muzikanti, pak o budoucnost moderního progu nemám obavy.