Autor: 72 Uživatelé: 89 Tvé hodnocení: hodnoť
Stare into Death And Be Still

ULCERATE - Stare into Death And Be Still

Ulcerate dost možná předkládají svůj nejambicióznější počin, přesto jde svým způsobem o kompromis. Ulcerate ale ještě neřekli poslední slovo.

UlcerateNení lehké být prorokem. Zatímco před deseti lety byli Ulcerate se svým novým přístupem k death metalu zjevením, dnes jejich klonů pobíhají na scéně desítky, ne-li stovky. Pro novozélandské průkopníky jakoby pak bylo těžké se s novou nastupující „konkurencí“ vyrovnat, neřku-li zůstat v čele pelotonu. V úvodu jejich kariéry se jim to dařilo, hned na začátku totiž přišli s jasnou vizí a jejím sugestivním hudebním ztvárněním, pak ale začali spíše tápat. A to jak produkčně (fatální nezdar Shrines of Paralysis), tak hudebně (stejný počin). Ulcerate totiž stále více začali opouštět standardnější paternové riffy s přehlednější strukturou a čím dál víc se pouštěli do rozplizle rozkládaných akordových pavučin, kde se moc nebylo čeho chytit. Z poslechu Shrines of Paralysis si tak člověk ve finále odnesl dojem „je to hustý, ale vůbec tomu nerozumím, nic si z toho nepamatuju a odnesl jsem si z toho jen chaos“.

Aby se kapela nedostala spirálou do samého oka Maelströmu, musela překopat svůj přístup. Stare into Death And Be Still se tak částečně vrací k větší přímočaré sdělnosti druhého a třetího alba, zároveň (konečně!) přichází s prvky, které poněkud úzký horizont kapely rozšiřují. I když se o Ulcerate dá stále zjednodušeně řečeno říct, že jde pomyslnou srážku Neurosis a Immolation, často zmiňovaná melancholická post-metalová složka tentokrát doznala jistých změn. Řada skladeb na téměř hodinovém počinu obsahuje vyklidněné pasáže jak vystřižené z nějakého osmdesátkového gothic rocku (podobný feeling má i Not for Music od Emptiness, kteří jsou přitom hudebně úplně jinde), skupina se také poněkud odchýlila od svého předchozího zhudebňování rozlehlých apokalyptických scenerií a už není tak extrémní. Ne že by přímo vyměkla, ale zní přístupněji, což ovšem hned neznamená, že by vytvořila počin, který posluchače uspokojí okamžitě. Svou roli také hraje žánrové očekávání. Označit za Stare into Death And Be Still za death metal znamená zklamat je hned na první poslech. Ulcerate sice byli vždy na tento žánr dost neortodoxní (na nějaký headbang můžete většinou času u zamotaných riffů téhle kapely zapomenout), ale novinka má tentokrát spíš blíž k blacku nebo nějaké agresivnější formě post-metalu než ke smrt kovu. Úvodní zklamání nenaplněného žánrového očekávání je tady tudíž pochopitelné.

Ulcerate

Pojďme ale blíž. Otvírák The Lifelees Advance se ještě nese v intencích klasické ulcerátní kanonády, ale už tady je znát, že nápady jsou pročištěnější, ubylo i nepředvídatelných stopek nebo nepravidelností v rytmech. A jak spěje skladba ke svému závěru, je slyšet, že Hoggard a spol. cílí na větší majestátnost až pompéznost. U následující Exhale the Ash je to už zřejmější – klidnější momenty tu evokují něco, jako kdyby Isis začali hrát jako Mgła, ale Novozélanďané se naštěstí dokážou tupých bumčvachtů našich polských sousedů vyhnout. Ba naopak. Nejsilnější pasáže mi na novince přijdou ty nejsrozumitelnější a epické zároveň (třeba jako byl závěr Everything Is Fire) – třeba burácivý nástup titulní skladby v pomalém tempu, který má sílu sta černých koňů, ale i její neurosisovský závěr, kde se k podkladu přidá i tklivá melodická kytarová linka. To je další novum u Ulcerate, které ovšem bude naživo při jedné kytaře těžko realizovatelné. Škoda, že hutné hymnické riffy (např. famózní úvod Inversion) ředí množství mdlých blackových momentů, kterým chybí pověstné koule. Visceral Ends je svým způsobem největším ústupkem z dřívější agrese – na skupinu neobvykle jednoduchá a krotká věc, která má vlastně jen pár nápadů, namísto toho sází důraz na budování atmosféry evokující majestát zamlžených horských velikánů. 

Produkčně se deska po předchozích dvou nezdarech povedla. Mix jednotlivých nástrojů je vyvážený, ansámbl jako vždy bezchybně kočíruje zpoza své soupravy Jamie Saint Merat, jehož hra je vzhledem k jisté monotónnosti hudby velmi pestrá a barevná, Hoggardovu atypicky nazvučenou kytaru krásně doplňuje zboosterovaná basa Paula Kellanda (což je krásně slyšet hned v prvním nápadu alba v The Lifeless Advance). Jako jediné, ale velké mínus vidím nesmyslně přehalované vokály, které znějí, jako kdyby Kelland řval z konce kilometr dlouhého tunelu. Tohle naechované zvěrstvo se hodí spíš někam do obskurnějších záležitostí, ale tady to hrozně vyčnívá.

Stare into Death And Be Still je možná nejambicióznější počin Novozélanďanů, přesto jde svým způsobem o kompromis. Jeho vyznění je sice o poznání méně agresivní a bezútěšné než u předchůdců, přesto se nechce vzdát minulých, těžce vydobytých hudebních území. Většina skladeb má navíc přes sedm minut, neškodilo by je zkrátit a zbavit je vaty; celková hrací doba jde opět až k hodině, což je ažaž. Kdo by po Ulcerate chtěl opět pekelný nářez, bude muset v diskografii sáhnout do jejich začátků, ale ten, kdo si více cení atmosféry na úkor agrese, letošní počin ocení. Buď jak buď, Ulcerate se nám snaží říct, že ještě neřekli poslední slovo a je třeba s nimi stále počítat.

  

  názory redakce (vyjmuto z alba měsíce)

- i když se jedná o nejklidnější desku kapely, dost možná mě z posledních tří alb baví nejvíce. Má fakt skvělou atmosféru, zvuk, dobré riffy a po celou délku drží skvěle pohromadě. Na poměry Ulcerate možná sice nejjednodušší nahrávka, do které se dobře dostává, ale s každým poslechem mě baví o to více. Závěr songu Stare into Death and Be Still už delší dobu nemůžu dostat z hlavy. (Bandcamp) (mIZZY) 

- není o čem, žhavý kandidát na desku roku. Vyhlazení zvuku a vyhlazení duše. Nejdelší počin zaměřený tentokrát (opět) na atmosféru, takže skloňování k The Destroyers of All je na místě. Přístupem k věci budou konkurovat desce Immoto od Nero Di Marte, ale hobitům se lépe daří „udržet pozornost“. Vše do sebe zapadá, nic se nenatahuje, plynule budují zoufalost takže ta hodina vlastně docela uteče. Ulcerate po šesté a stále na výbornou! (brutusáček)

- jednoznačná volba za tip na desku měsíce. Po jejím dohrání mám neodbytné nutkání pustit si ji znovu, aniž bych měl důvod zopakování si nějakého konkrétního momentu nebo celé skladby. Deska totiž na mě působí velmi kompaktně. Musím také vyzdvihnout jakousi sofistikovanost, která nutí objevovat, a přitom z toho určitě necítím kalkul takové té povinné složitosti v rámci žánru tech. Pěkně to plyne jako celek. Deska bude určitě vysoko i v ročním zúčtování. (Bandcamp) (Herelson)

- nevím, zda můžu říct nejpřístupnější, ale nejposlouchatelnější deska Novozélanďanů Stare into Death and Be Still dost možná bude. Nablacklejší ráz sluší, zvolnění také a melodičtější polohy rovněž. Za mě palec nahoru, neb za poslední roky se mi už rozplizlá forma posledních desek, kde se nápadů chytalo velmi těžko, vzdalovala. (bizzaro)

- příjemný deathmetalový emíčko. (YouTube) (Kotek)

- má to skvělou atmosféru a dobře se to poslouchá. Za mě spokojenost. Vrchol mají za sebou, ale novinka nezklamala. (Kuba)

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

OnDRajs: Tak to vidíme přesně obráceně, protože pro mě je skladba Withered and Obsolete na EiF nejslabší položka desky, právě tou slepeností a absencí pointy. :) A nejvýš cením druhou We are nil a závěrečnou titulní skladbu, když to mám tedy rozebrat po skladbách. :)) Pro mě je to u Ulcerate tak, že ta deska, kde dokázali spojit silnou atmosféru a death metalovou agresi, je právě až Vermis, předtím Destroyers je jak jsem psal zase až moc post metal. A od Shrines dál začal postupný odklon od disonancí a neuchopitelnosti, což má taky něco do sebe, ale je to prostě trochu jiná disciplína.

Franta: Mně právě přijde sympatičtější mladistvý elán, díky kterému vzniknou přehrocené desky (hlavně teda v DM nebo třeba mathcoru), do kterých se toho snaží narvat co nejvíc, než "dospělejší" kompozice, což kolikrát bývá synonymum pro předvídatelnost (a nudu). To je právě případ prvních dvou alb Ulcerate. Jo a ze dvojky mám nejradši nejvyhrocenější, nejtechničtější, nejnelogičtější (;-) Withered and Obsolete. Takhle nabušenou věc už neudělali, škoda...

Tak tak, za mě je Of Fracture and Failure podceňovaný a Everything is Fire naopak přeceňovaný. Chápu, že EiF bylo odvážný vykročení novým směrem a to zajistilo tomu albu kultovní status a je potřeba se na něj dívat optikou, jakou se dívá na zásadní stylotvorný nahrávky, ale když budu chtít atmosférický a zároveň nasypaný Ulcerate, fakt si daleko radši dám Vermis, kde jsou elementy z EiF zpracovaný o dost umněji, kompozičně chytřeji a prostě líp. Debut je hodně kvalitní technický death metal s občasnými dotyky zneklidňující atmosféry, hodně lidí řekne "jenom", ale z hlediska řemesla je to řekl bych dokonce líp provedeno, než EiF, právě díky tomu, že je to konzervativnější. Tím, jak mají skladby klasičtější DM strukturu i jednotlivý postupy, drží víc pohromadě a nestane se tam, že se rozjede peklo a najednou bez pointy umdlí v nějaký zamyšlený mezihře, která tam ale nedává smysl, což se na EiF děje.

a celkově se neprávem opomíjí na debut Of Fracture….

Mně teda Shrines of Paralysis rozhodně nepřijde jako neprostupná temnota. Ty vzdušenější a epičtější pasáže začaly už tam, jen na Stare into Death si na nich dali víc záležet a dávají smysl, na Shrines to občas bouraly, tady to doplňují. Totální temnota je od nich když už, tak Vermis. Naopak Destroyers jim tak úplně nežeru, a co si vybavuji nějaký rozhovor s bubeníkem, i oni to považují za trochu úlitbu širšímu posluchačstvu. U Everything is Fire chápu ten hype vzhledem k tomu, že tam zahájili svůj originální přístup a bylo to něco novýho, ale zároveň ty skladby mají hrozně moc troufnu si říct vysloveně chyb v dynamice a v návaznosti motivů a celkově to působí trochu rozbitý.

Hodnocení 88

(\____/)
( ͡ ͡° ͜ ʖ ͡ ͡°)
\╭☞ \╭☞

   vanena: Z mýho pohledu je Shrine super deska, ale nemyslím, že ji takhle chtěli Ulcerate mít :) úplně neprostupná temnota.   
hele já si myslim že i jo, dost jezdili z různýma blackama tak to je "jejich reakce" na disso black :)

jinak letošní top bude docela plnej tech dm, jak to tak dávám do kupy

   brutusáček: No aspoň to nemusím psát a to jsem chtěl!! Za mě taky souhlas, jen střílím hodnocením výš, já ten úkrok takhle cením a ta diskografie není jeden velký monolit ale nějak "žije" byť základy jsou jasný.
Že se Shrine nelíbí asi i chápu, já to žeru, ale hate proti Vermis nerozumim ta deska je jenom ..potichu, jinak je to totál sevřenost....
  
Z mýho pohledu je Shrine super deska, ale nemyslím, že ji takhle chtěli Ulcerate mít :) úplně neprostupná temnota.

aktuálně

diskuze