The Red Chord byli založeni roku 1999 a prakticky již od svého počátku jedou svůj styl, který je tvořen perfektně zmáknutým skloubením hardcoru a techničtějšího (death) metalu v podobu, které se dnes říká deathcore. Jenže Amíci nejsou pravý deathcore či to, co se za něj nyní pokládá. Zapomeňte na vřískot i zkurvený zpomalený zasekávačky, tohle je ‘tech deathový hardcore‘.

U Amíků hraje prim tep řízných hardcorových údernic, které vycházejí z jednoduchosti a syrové svižnosti, která je vykompenzována technickou deathmetalovou zuřivostí. Ta si album od alba, jež mají kvalitativně vzrůstající tendenci, ubírá čím dál tím větší porce. Ano, The Red Chord zmetalověli a snad i ztechničtěli, ale přesto nejsou tak splašení jako dřív, tyhle kompozice vymyslel víc mozek. A vlastně na to, jak často tourují s dalšími spřízněnými spolky, to na nich nezanechalo výraznější stopy, stále jsou v první vteřině naprosto rozpoznatelní a věrni svému. A nejen to. Tihle borci nestojí na místě. A pokud svůj styl ne přímo zdokonalují, furt se někam při zachování stávajících pravidel a implikaci nových vlivů posouvají.

Nástup Fed Through the Teeth Machine jsou jatka, šílený nášup atmosférou až připomínající Hell Envenom Hate Eternal. Pak se samozřejmě vše dostane do správných kolejí a začne jejich typicky metalová rozhoupaná fašírka nabírat hardcorové síly - na různých místech alba té až švédským grindem ofouklé. The Red Chord ale nejsou zavřeni stále ve stylových či spřízněných barierách, což již předvedli na předchozí placce Prey for Eyes, kde si začli více pohrávat s atmosférou a kytarovými fígly. Na novince tomu není jinak a pokračují v tom. Umí nejen vykouzlit pěknou melodii, jemně doplnit pomalejšími (až snad někam k post- úsekům) party či sekačky (opět mám potřebu uvést, že žádný stupidní "džn") jednoduše proložit nervním podkladem, ale fakt pěkně zavářet strunám kytary. Jen ať výskají, pískají, ať ukáží, co vydrží a co se z nich dá dostat - kytarových technik je tu přehršel. Zmínil jsem, že je novinka lehce metalovější, ubylo i grindově znělých fleků, a na to, jak je hudba Čertů kytarově místy docela technická, nikdy nesklouzává k vyumělkovaným patosům a stále drží riffům hrubě metalovou fazónu. K tomu všemu je Fed Through the Teeth Machine výborně dramaturgicky zvládlé.

Skladby na sebe prakticky plynule navazují a jako vždy jsou kratší stopáže, ale o to víc se v nich děje. Díky těmto niterným pauzičkám mezi skladbami album nedá pokoj, nedá vydechnout, až to chvílemi zní, jakoby následující skladba pokračovala či navazovala na předcházející. Cítím zde koncept, který po celou dobu alba někam směřuje až začíná žánrově více laškovat, což má za následek, že tahle deska se vám nesleje, míchá se, míchá, žádnej škraloup a když skončí, musíte opět použít ono kouzlo „play“.

Tahle kapela prostě nemá slabý článek. Každý ví, kde je jeho pozice, nikdo si neutrhává prostor pro sebe a pracuje pro celek. A to ani Guy Kozowyk, jenž náleží do kategorie medvědodlaků Elliota z Beneath The Massacre, ovšem hardcorovějšího typu, tedy nařvanějšího, rytmičtějšího a víc od podlahy. Prožeňte si Dying FetusDysrhythmií, SikThGiganem a The Faceless přes zhatebreedovanéGadget. The Red Chord jsou stále The Red Chord, nevymysleli nový žánr, ale opět se (ale s rozumem) otevřeli okolním vlivům a album od alba se rozvíjejí. Tahle platňa si na nic nehraje, berte nebo nechte být!

A s žánrovým zařazením stále váhám. Hlavními pilíři jejich muziky je drsnější technický death metal a hardcore. Jestli se této kombinaci říká deathcore, je to pak ten nejlepší, co letos vyšel!