SikTh, jedno z dalších seskupení, které boří hranice mezi hudebními styly. Ovšem jakým způsobem tito Angličané míchají škatulkami je obdivuhodné. Ne, že by vzali kus tohoto, přilepili to laciným sekundovým lepidlem k tamtomu, mezery by olepili černou lepicí páskou a neosobně by to vrhli vstříc hudebnímu trhu. Právě vůbec ne. Je slyšet, že si kapela vyhrála s každou notou, s každým tempem, s každým slovem, které hrnou dva zpěváci-štěkavci-řvouni-vypravěči. Výsledek, který představuje čtrnáct skladeb, je s pečlivostí seskládaná kombinace metal-corové hudby, avantgardy, šílenství a emocí. Debut jak sviň. Další velké plus představuje precizní instrumentální výkon všech zúčastněných nástrojů, potažmo jejich obsluhy, tedy: Mikee Goodman a Justin Hill - hlasový projev, Graham Pinney a Dan Weller - kytarový ansámbl, James Leach - dunivé struny, Dan Foord - bicí kavalérie.
Co by mohlo zarazit je celková doba, kterou deska disponuje. Hodina je ctihodná délka, narvat takovou nálož na jednu placku je leckdy nebezpečné (mnoho kapel začne nudit po pár minutách), ale v případě SikTh bych si dovolil tvrdit, že možná i nedostatečná. Ju ju, The Trees are Dead… mají tu kouzelnou vlastnost, že je lze poslouchat pořád dokola a dokola. Aneb syndrom dobré knížky se projevuje i zde. Sakra proč konec? Chci ještě!
Otvírák Scent of the Obscene se rozjíždí divokým tempem, kdy basový slap ruku v ruce s bicími a řvoucími kytarami vytváří prostor pro řádný hlasový útok. Po první vlně přichází melodický zpěv, který je atakován zlostnou barvou hlasu druhého křiklouna. Vybrnkávačka, psycho pasáž, šílené změny, eskapády, nádherná práce dvou hlasů (úplně je cítit to obrovské nasazaní)… uaaaaaaaa. Pussyfoot – palba, rychlost, záseky, štěkot a konečné bééé :-). Hold My Finger – dusavý bicí versus rychlá dvojšlapka, čupr souhra kytárek (řezavý riff versus honitba po hmatníku), pasáž jak obšlehnutá od Perfekt Circle, ovšem ve svojské úpravě. Skies of Millenium - parádní věc s geniálním zakončením, strojový bicí, basová vyhrávka, atmosféra hlasů schizofrenie. Emerson (pt.1) s pokračováním na desátém místě Emerson (pt.2) jsou neveselé klavírní vyhrávky lemované dětským ševelením, které vzpomínají na tragicky zesnulého přítele kapely Emersona. Peep Show - nejvíce “user friendly“ věc, kterou se kapela ponejvíce prezentují v mediích, tím je asi řečeno vše. Následující Wait for Something Wild se nachází opět v takových hudebních hladinách, v kterých to SikTh sluší nejvíce – hluboký zpěv, emo melodika, zopár bubínků, opět parádní psycho pasáž vyvedena skrze nervní bicí, výpravný hlas, jekot. Dvojice Tupelo, Can‘t We All Dream? je žánrovým obratem ve vývoji desky, neboť zde se kapela uklidňuje a představuje svoji éteričtější až šamanskou tvář. Těžká avantgarda. Celou tu deprese vyvolávající čtvrthodinku zakončí již zmiňovaná Emerson (pt.2). Akorát čas se vrátit z bloudění po temných labyrintech lidské mysli, není lepší “facky“ než-li How May I Help You? - i když? Ne ne, negativní emoce stranou, řádnej náhul. (If You Weren‘t So) Perfekt - nad pevným hudebním základem se vznáší dobře skloubené dva zpěvy (ovšem to by se dalo říci o všech skladbách). Such the Fool – jízda par excellence. Závěrečné rozmluva When Will the Forest Speak? představuje rozhovor, který je veden ve stylu, že kdejaký “divadelník“ by mohl blednout závistí nad přednesem imaginárních stromů.
Co vám budu povídat, zase se sešli muzikanti, kteří mají ohromný hudební dar. Zahrají co si zamanou, aniž by tomu chyběla duše.

14 / 60:38