Konečně, konečně, konečně… Ano, konečně. Ptáte se, konečně? Konečně je zde po dlouhé době deska, která definitivně dokazuje, že žánr zvaný death metal je naprosto soběstačný a dokáže se vyvíjet sám o sobě. Nepotřebuje žádné berličky jako jazz, progres, ani módní vlivy, kdečeho. Nic z toho. Nevěříte? Víte, že je to vcelku jedno? Vím, že spousta z Vás čekala právě na tohle. Vím, že na to čekal minimálně Skiin, Pecorism, Violet, Fasty a další. Čekajících je víc. Skutečně víc a jejich řady se rozrostou. Rozrostou se a hodně. Obluda z Long Islandu se rozhodla Vás udusit. Všechny!!!!!!! Toto je skutečně brutální nápřah. Totální, svébytný, že víte, že máte čest se skutečnou legendou. Po patnácti letech od legendárního debutu Effigy of the Forgotten přichází totální ikona s hrůzostrašným názvem SUFFOCATION se svou pátou plnometrážní deskou. Jaká tedy je? Jedním slovem bych mohl napsat - EXCELENTNÍ. To však nestačí, dáme se do rozboru.

Často čtete, slýcháte jak ta či ona kapela je nástupcem SUFFOCATION. Kvůli pár slamům? Kvůli pseudo Frank vokillům? Pche. Tohle je SUFFOCATION (dokonce tuplovanej) jedinej a pravej. Takto měla vypadat Souls to Deny. Ano, to, co dle mého předchozí desce chybí, je zde přítomno. Fluidum hledačství, šílené harmonie, melodie, při kterých máte pocit, že předměty důraznější Vašemu tělu by se ve Vaší blízkosti nacházet neměly, prokomponovanost do poslední noty a do toho všeho porce tak surové energie, že není možné, aby se jí někdo rovnal. Alchymie SUFFOCATION ožívá. Tentokrát máte tu čest se SUFFOCATION ve zvukovém balení, které sluší, těžkotonážní, surové, ale přesto dost přirozeně znějící. Tsunami, totální zničující a poháněné parostrojem Mike Smithe. Musím uznat, že drummer se zlepšil snad o dvě třídy a oproti prvnímu návratovému koncertu SUFFO to snad ani není ten stejný tvor. Mike má na novém prknu škopky perfektně promyšlené, hraje rychle, důrazně a velmi přesně a když Vám napovím, že některé beglajty překvapily i samotného Bizzara je jasné, že tentokrát nebudu vytýkat vůbec nic. NÁMRD. Kytarová práce. Ehm, nejspíš se budu rouhat, ale nemálo fans i na takovém Pierced from Within (fuj, ta moje tlama) postrádá schizoidnost některých pasáží Breeding the Spawn. Mám výbornou zprávu. Dostanete schizoidnost, která se neopakovala - až do teď. Jedna perlička, pánové Terrence a Guy napsala porci takové temnoty, že jsem to nečekal ani v nejhorším snu. Chvílema jsem měl pocit, že se jedná o nějaké ztechnizované peklo. Tak kreativní práci jsem skutečně nečekal a o to příjemněji jsem překvapen. Kytarové duo se skutečně nebálo přidat do svého rejstříku nové postupy a zároveň se fans nemusí bát o opomenutí starých osvědčených poznávacích prvků. Pokud jsem byl posledně rozhořčen i nevýraznou stránkou ohledně onanií, je tentokrát vše v nejlepším pořádku. Rozhodně neočekávejte chlápky, co potřebují ukázat, že umí bublat. Na to jsou SUFFOCATION příliš velcí mazáci a hlavičky pomazané. Poslouchejte a kochejte se. Jediné, co trošičku postrádám, je vytaženější baskytara. Basa hrála v hudbě SUFFOCATION velkou roli, tak snad příště. Pan hrubozrnec Frank Mullen? Marná sláva pokud jsem musel vychválit sypacího kolegu Smithe. Musím tu samou chválu pět na pana megalegendárního slavíka. Parádní, notně hlubší a i konkrétnější hlas než minule. Linkově o mnoho lepší. Takhle to řve skutečné legendě. Krása jako celá deska.

Tato deska má jedinou chybu. Víte, měl jsem rande. Obvykle se Vás holky ptají, jestli to s nima myslíte vážně atd. Když u nás došlo ke stejné klišovité situaci, odpověděl jsem: „Myslím… jsi tak krásná. Vkládám svou duši do tvých vnitřností“ (Entrails of You). Rande mi sice moc nevyšlo, ale tuhle jízdu Vám prostě musím doporučit. Jen na rande se nehodí - chytne a udusí. BUY OR DIE!

Co dělá Suffocation Suffocation? Těžko říct. Aspektů jejich tvorby je víc, nejde jen o to, že byli první. Určitě umí být sebekritičtí a tak se těžko dočkáme dvou stejných desek za sebou. Někdy jsou změny překvapivé, a proto se dostat do každé jejich stříbrné placky vyžaduje nadlidské úsilí, které je však vyváženo zlatem pochopení jednotlivých do puntíku promyšlených motivů. Členitost a kostrbatost nápadů je vskutku dominující vlastnost kytarové práce Suffo. Označení „pervezní melodika“ je víc než trefné! Pro mě hraje také fakt, že každé jejich album má jiné nazvučení a opět, princip posluchačova přesycení je tak do základů nabourán.

Dobře, teď budu jen komentovat a upřesňovat. Jistě, Suffocation je logickým následníkem Souls to Deny, nutno říct, že lepší. Nicméně, ze Střapova pohledu na věc by se mohlo zdát, že mnohem. A to zas ne! Osobně jsem se do Souls dostával snad rok, než jsem překousl odlišnosti od klasické tvorby a zařadil ji jako jejich plnohodnotný titul. Suffo 2006 je rychlá až to pěkné není, určitě rozkouskovanější než Souls, přesto valivá. Mike Smith se nezlepšil až tolik, přesto ty průšlapy v Redemption bych čekal spíš od Roddyho; a to nemluvím o tom kobercovém náletu v Bind Torture Kill nebo perfektně zaaranžovaném jednoduchému ta-ta-ta-ta-ta-ta v The End of Ends. Přesto, nejlépe zabubnovaná deska je pro mě určitě Pierced from Within (kde je konec Dougu Bohnovi?); i celkově se mi zdá model 95 nejlepší, nejprokomponovanější, nejmuzikálnější (obracení rytmů etc...). Suffocation po reunionu totiž chybí nejdůležitější článek celého „dusajícího zvěřince“ – Doug Cerrito. I tentokrát mám pocit, že Hobbsovi chybí jeho techničtější protějšek-skladatel. Určitě si každý musel při poslechu novinky říct, že tohle (nebo něco obdobného) už od Suffo slyšel, ale to nevnímám jako zásadní negativum; která skupina na šesté desce (nepočítám Human Waste, ale Despise the Sun ano) nepoužila osvědčené postupy? Spíše mi vadí jistá stereotypnost v triolových slamech, tam pramen nápadů vysychá. A aby rezimé mého komentáře nebylo už vůbec jednoznačné, musím vyzdvihnout závěrečnou skvěle zapadající Prelude to Repulsion ze dvojky Breeding the Spawn. Sakra chlapi, proč to v tak fantastickém zvukovém kabátě nevydáte celý?

PS: Jsou to Suffocation, proto bez hodnocení.