Není tomu dávno, co jsem se, nejen na našich stránkách, rozplýval nad, tou dobou poslední, deskou těchhle švédskejch workoholiků a když se mi tahlenc placka dostala poprvé do ruk, klepal jsem se jak malej kluk před prvním zásunem. Jaké ale bylo rozčarování, když jsem si ji začal tlačit do hlavy :/ Spokojen jsem tedy vskutku zrovinka nebyl, protože mě hned nějak nevzala. Přišla mi prázdná, o ničem a bez překvapení (navíc od začátku zní „rockenrollově?“, ale samozřejmě nemám na mysli pravou podstatu tohoto slova, ale ta valivost, tempo, rytmus…?…) a jen jakoby se točila okolo svého staršího brášky. Pokud mi však dovolíte srovnávat, použiju a přímo vykradu svou recenzi na onoho staršího brášku, protože asi jedině takto se doberu k nějakému výsledku.
Soilwork zůstala sestava, kterou nedávno opustil tupač Henry Ranta, stejná geniální práce s dynamikou a rytmem, aranží, dějem skladeb.. Novinka pokračuje v nastoleném směru sekané melodiky a groovies, maximální srozumitelnosti a chytlavosti s tak hitovými ambicemi, že byste na ní po její zvukové prezentaci opět chytli minimálně Pamelu Anderson…, ale samozřejmě pak by to nebyli dříči Soilwork, aby toto vše na Pátem kolu u vozu ještě nerozvinuli a neposunuli. Když už jsem říkal, že se sestava nezměnila, tak klávesy samozřejmě /stejně jako všechno ostatní/ zůstaly také, ale prakticky vymizely plochy, hammondky jsem zaregistroval jen třikrát /Departure Plan; Brickwalker; Distortion Sleep/, a o to víc se do popředí derou ony retrofuturo zvuky, vyhrávky /občas jedou i unisono s kytarami/ a trancové spirálky… tímto se pak dostávají o něco víc do popředí něž tomu bylo doposud. Na desce jsou opět ke slyšení neuvěřitelně svěží, dynamická, někdy až rocková sóla, z kterých prostě teču, ale zase se Špinavci trochu posunuli a nelze nepostřehnout i vliv jazzu v Departure Plan. Jak jsem uvedl již minule, Švéďáci mají neuvěřitelný cit pro kompozici a děj skladby až chvílemi zalapáte po dechu, s čím ti parchanti dokáží přijít. Nejpodstatnější změnou či vývinem ve dnešní tváři Soilwork, krom onoho většího prostoru “kláves“, prošel zpěv, který nahrávce již hodně dominuje a strhává mnoho pozornosti. Opět je zastoupen mnoha polohami řevů, křapláků, občasných mluv nejrůznějšího charakteru, sígrovitě naštvaných holomků až po zamilovaného Romea, z něhož je již muž a ne jen nešťastný amant. Jasnou věcí jsou úžasné refrény a melodyvokály, které opravdu dokáží zahřát a připomenout linky jejich loňského produkčního Devina Townsenda, ale v celkovém pohledu si Speed s hlasem pohrál zase víc než předtím a nebál/i se použít i občasného efektíku. Věřte, že na něm Soilwork do budoucna budou stavět ještě víc, protože je na čem a Speed se tak pak stane tou nejdůležitější složkou Soilwork.
Mé prvotní zaskočení rozhodně pominulo a o to víc deska srdéčko zasahuje teď! Rozdíl mezi Natural Born Chaos a novinkou je tedy hlavně v tom, že je více našláplá, svižnější, rozmanitější a hlavně ihned nechytne, protože není v globálu tak přímočará /ač snad nu-mödlově přístupnější/ a nemělo by tedy dojít k žádné oposlouchanosti, jak se to snad pár lidem u dvoutisícdvojky stalo. Je však možné, že jsem se do desky homoidně dostal opět jen já a vás nechytne, ale nevěřím tomu ;)
Takto tedy zní současný moderní metal: melodika, agresivita, naštvanost a neuvěřitelný tah na bránu, čili… švédský model InFlamesovské Pantery. Chtěl jsem sice dát za 9, ale vzhledem k ohodnocení předchůdce by to pro novinku nebylo fair, tedy.. opět za plné.

11/40:52