Jedna z recenzí, které se vyrojily v den vydání nového alba Portishead naprosto přesně vystihla, čím to, že se album Third ocitlo na internetu tak rychle, v takové kvalitě a tak masivně, že již měsíce před vydáním jej měli vyryté v srdíčku všichni posluchači. Je totiž tak zjevné, píše Range, že miliony sklaních fanoušků, kteří nedočkavě na Portishead čekali si album rozhodně koupí. Bude multiplatinové. A na desítkách vyprodaných koncertů i sosající internetoví maniaci za hudbu zaplatí. Takhle dost možná vypadá ta růžovější tvář budoucnosti spojení komerce a hudby. Jak je to s hudbou samotnou?

Třetí album Portishead mě zastihlo v nedbalkách. Doposud netuším do jaké žánrové škatulky se je snažit zařadit (ostatně myslím, že žánr trip hop celý vznikl kvůli těmto rozpakům). Nevím, ani jak přiblížit desku, po jejímž prvním poslechu bylo jasné, že tady se píše budoucnost hudby, definuje se nový zvuk. Ani po dlouhém přemýšlení nevyskakují jména, ke kterým by se dalo přirovnávat. Snad jen Kraftwerk, na které by mohla upomínat hudba ořezaná mnohdy až na samotnou dřeň rytmu a jednoduché melodie, stejně jako svým významem.

Zatímco předchozí alba Portishead se vyznačovala především tísnivou atmosférou, kterou dokreslovaly klipy na hranici psychedelie, nová deska je temnější a svižnější. Strach jakoby nabral mnohem konkrétnější formy. Beth Gibbons nic neubrala z nasazení a pocitů, kterými vždy dokázala písně doslova přeplnit. Výrazně však ubylo ploch a pasáží, ve kterých byla pozornost posluchače upnuta výhradně na její projev.

Výsledek je nad veškeré očekávání. Nejenže se z křehkého kouzla nic neztratilo, ale naopak dynamičtější, tepající hypnotické samply vtáhnou posluchače ještě daleko hlouběji, než to dokázala starší tvorba.

Důležitost, jakou hrají detaily je málo vídaná resp. slýchaná. Zatímco v mnoha albech je třeba pečlivě poslouchat, na Third se jemné nuance samy dávají posluchačům. Každé cinknutí trianglu je podstatné. Lehkost a samozřejmost některých zdánlivě jednoduchých pasáží (Hunter, Nylon Smile) se rozplyne, když se pokoušíme rozluštit, jak vlastně písnička funguje.

Druhá polovina alba se zarývá ještě hlouběji. Začíná kompozičně rafinovanou Plastic s ambientními vlivy, které odkazují snad až někam k Einsturzende Neubauten a postupně nabírá neuvěřitelnou sílu. Přes opět hypnotickou We Carry On a křehkou popelku s nádherným textem Deep Water (na pohřeb velmi vhodné) graduje závěrečným „sólem“ v singlové osmé Machine Gun.

Poslední tři písně mají snad přeci trochu blíže pomalejší a klidnější náladě starších desek Portishead. Smutně zamyšlené melodie s mnoha odbočkami a vedlejšími cestičkami, které s námi propátrává nenapodobitelným způsobem hlas Beth Gibbons. Bez jejích Vlákýnek by snad bylo možné se v Magických dveřích i ztratit.

Třetí deska Portishead je podle mého soudu nadčasová. Je to jedna ze zásadních desek posledních deseti let či, chcete-li, prvního desetiletí tohoto století.