Je tomu přesně 8 let, co pražští harcovníci PSG porodili ještě za asistence Nice to Eat You Records album Humanophobia. To vyvolalo rozporuplné reakce - někdo o něm mluvil jako o adeptu na top 5 toho roku, někdo zas že předchozí Oppresed Reality bylo mnohem lepší.

No a teď, o 8 let později, při psaní tohoto článku se přiznám, že desku, ač mám k dispozici už dlouho, pořád jsem z ní silně na rozpacích. Živá vystoupení mají sílu, a pokud patříte i mezi ty, které hudba PSG nijak neoslovila, se beztak přistihnete, jak si na koncertě pokyvujete do rytmu. PSG jsou za těch devatenáct let taková koncertní stálice, a kdo už na nich byl, což asi skoro každý (a ne jednou), tak ví, co se dá čekat, a to taky dostane.

Jenže, kurva, proč to u nahrávek tak není? Přiznám se, že s poslechem jakýkoliv desky kluků mám problém.  Už před 8 lety jsem tam slyšel silný vliv Dying Fetus, který jsem čekal, že po těch osmi letech krapet opadne, ale hned po prvních pár vteřinách s klidným srdcem můžu říct, že jsem čekal zbytečně, čili teď už máme předběžný obrázek o tom, jak bude vypadat následující půlhodinka.

První song Dominant Class of Animals je rovnou nejdelší z celého alba a říkám si, že to jako otvírák asi není dobrá volba. Ale nakonec je to asi nejsilnější věc; beru to tak, že po těch x posleších se mi jako jediná trochu vryla do paměti. A hlavně, když jsme u těch přirovnávání, trochu mi skladba songu připomíná nejstarší tvorbu Misery Index, a tu já rád. Uvidíme, jak to bude vypadat dále, ale po prvním songu zatím žádný zázrak, ale rovněž žádné zklamání.

No a pak se na Vás sesype smršť dalších osmi songů plus poslední desátý Oppresed Reality, který je omlazenější o 12 let. A Vy se dostanete do fáze jako já, protože nevíte, co napsat a co si myslet. Jeden dlouhý song, těžko rozeznatelné věci od ostatních, pár „moderních nápadů“ jako breakdown (jak já ten výraz nesnáším) a jinak nic. Bleeding Civilization spíš doplácí na to, že tu nejsou moc nápady, protože to, co je nahrané, beru oproti starší tvorbě jako docela velký posun. Poprvé můžu říct, že jsem spokojený s vokální stránkou, protože ta mi k PSG sedí mnohem více než ty dřívější, které byly z velké části postaveny na kvičení.  Ale předně, v muzice chybí nápady, takhle je pro mě Bleeding Civilization naprosto obyčejná deska, která spadá k dalším průměrům mezi ostatními miliony dalších. A když ne muzika, dokonce ani zvuk. Musel jsem si ho dost vybasovat, až jsem skákal s židlí po pokoji, ale sebevíc čitelnější vokál neudělá tuhle desku lepší. Opět jsem se tedy přesvědčil, že mé obavy byly, i když nerad, na místě.

Výsledek? Než si kazit těch hodně let, co PSG znám (a názor jsem si na ně udělal hlavně přes jejich koncerty), budu je mít zafixovaný jako kapelu, která je prostě o hodně lepší live. Radši si pustím kapely, které mi PSG notně připomínají, protože dokonce už i ten první song mi z hlavy odezněl a já najisto vím, že to už dál pokoušet nebudu.

PSG v Čechách, potažmo asi hlavně v Matičce měst, po svých 25 letech už tak ňák získali svůj respekt. Dá se říci zasloužený. Bude to však především zásluhou minulosti.

Nic proti klukům nemám, ale když Bleeding Civilization shrnu hnusně, deska mi vyznívá jak sbírka tří čtyř riffů. Buď slyšíte hopsavé smrtící hácé (ty jsou vůbec nejgeneričtější), zasekávačky, nebo lehce thrashové střednětempovky, případně tyto v nasypané verzi; něco na způsob starších Malevolent Creation (Humans are Dead, Blindead). A pravidelné upískávání kytary. Nic proti, Dying Fetus - jim se PSG přibližují nejvíce - to už takhle dělají leta letoucí, ale DF přidávají technické finesy, mají ve skladbách dynamiku, občas zajímavé zvraty a hlavně byli první. Skladby PSG jsou napsané dost podle mustru, resp. zní mi šablonovitě (tohoto dojmu nabývám hlavně po půli alba), ale příčinou mohou být právě ty „čtyři riffy“, pasáže se často opakují, chybí tu nějaké překvapení, vše je tak ňák na ortodoxní jistotu, jakoby se kapela bála sama sebe něčím překvapit a do repertoáru vložit něco, co neodpovídá čekaným představám; vlastně mi částečně některá vyznění PSG z poslechu připomínají přístup Fleshless.

A věc druhá, a řeknu to plnou hubu, na piču je plastový zvuk. Je sice čitelný a slyšíte všechny nástroje i zpěv, ale kompletně mu chybí šťáva, výraz i dynamika, vše hraje beze změny v jedné zmrvené linii. A je to škoda, protože je slyšet, že kluci své počínání myslí vážně a hrají velmi dobře, obzvlášť bicí se pokouší tu linearitu trochu pestřit, ale co naplat, když skoro neslyšíte, že muziku hrají lidé, ale až na fajn basu posloucháte množiny jedniček a nul.

Fanouška brutální a hopsavé muziky (zní to, jak kdyby se Hatebreed pokoušeli o Deicide) nová deska může na chvíli potěšit, ale průšvih nastává, když si po desce, nebo před ní, pustíte něco jiného. A je jedno zda „horšího“, protože bude-li nahrávka zvukově byť jen trochu přirozeněji a poslechově příjemně udělaná, vaše volba bude příště jasná. Ortel nad novou deskou Drtičů semínek je možná přísný, ale zkrátka jsem po těch letech čekal skutečné krvácení… tohle je spíš škrábanec, natož vyhlazení civilizace.