Autor: 92 Uživatelé: 67 Tvé hodnocení: hodnoť
False Highs, True Lows

PLEBEIAN GRANDSTAND - False Highs, True Lows

Nic než s matematickou přesností podaná disonantní nenávist. Co víc si přát?

Plebeian GrandstandJak se z chaotic hardcore úderky stane blackmetalové těleso? Své o tom vědí francouzští Plebeian Grandstand. Při bližším ohledání to dává smysl, země žabožroutů má léta silnou jak post/HC/screamo, tak černokovovou scénu. Kvartet z Toulouse ovšem ušel za dekádu své existence neuvěřitelný kus cesty. Dlouhohrající debut How Hate Is Hard To Define zní ještě jako poměrně standardní epigon starších Converge, Coalesce nebo na Marastu známého spolku Gaza. Před deseti lety toho bylo plné cédéčko; zamotané rytmy, neučesané kytary, zloba a zmar, krkolomné riffy, většinou vyšinutý řev. Autentický projev, jak ze sebe a svého hudebního nástroje dostat veškerou nahromaděnou zlobu, negativitu, hněv… Dvojka Lowgazers už míří „černějším“ směrem, přibylo sypaček, zvuk kapely se přitom krásně metalicky zocelil, čímž soubor získal na ještě větší údernosti a agresivitě.

Ale to byl pořád jen pouhý nástin věcí horších, které teprve měly přijít. Trojka False Highs, True Lows je už totiž čistá fúze disonantního blacku a mathcoru. Na první poslech naprosto neuchopitelná věc – 35 minut pokroucených nervních kytarových akordů, které jsou k sobě slepeny nelogicky arytmicky, 35 minut trvající disonantní sonický atak, kde se nemůžete chytit vůbec ničeho, jenom nějaké neznámé atonální mlhy. Skladby jsou sice plné klasických sypaček a i náznak „riffů“ tu naleznete, najít jejich začátek a konec je ale práce pro vraha. Plebeian Grandstand na své třetí desce znějí, jako kdyby se Ion Dissonance zbláznili do Ordo Ad Chao od Mayhem. Dokázali neuvěřitelně propojit technickou stránku věci (na milisekundu přesné zvraty, nepravidelné opakování nápadů, matematicky složité kompozice skladeb a velká četnost všech jejich součástek - záměrně se vyhýbám slovu riff) s navozením totálně bezútěšné atmosféry krajiny světa po atomové válce. Srovnání můžeme najít i jinde. False Highs, True Lows zní jako černější verze mathmetalového milníku Within Dividia od kanadských The End. Po 12 letech od tohoto alba člověk opět zažívá podobný stav chaotické extáze, při níž chybí země pod nohama – pokroucené takty, harmonie jdoucí do nikam, neustálá instrumentální panika a do toho všeho lidský křik připomínající řev raněného zvířete. Toulousané přitom stále pevně stojí na HC kořenech, díky čemuž na poli zloby, vzteku a zoufalství nechávají své blackové souputníky pomalované warpaintem v roli směšného komparsu.

Plebeian GrandstandPodobně těžko stravitelnou směs postHC a černoty přinesli před lety na svém druhém počinu jedineční Lengsel. Ti jsou ovšem mnohem variabilnější, Plebeian Grandstand oproti tomu všechno sází na jednu kartu. Na albu nenajdete ani závan nějaké naděje na zlepšení, vše se odehrává v odstínech šedé až černé barvy, ať už soubor sype, hraje pomalu nebo dronuje, nehraje nic jiného než depresivní kakofonie, kterým se nedá uniknout a nikam před nimi schovat. Ačkoliv muzikantské schopnosti všech zúčastněných jsou tady neoddiskutovatelné, hudebníci nijak nedávají svou virtuozitu okázale na odiv. Sypající bicí Iva Kaltcheva, neustále kvílející kytara Simona Chaubarda nebo zboosterovaná basa Olievera Lolméde jsou tady spíše hrůzu nahánějící instrumenty než normální hudební nástroje. Album funguje jako celek, vytržení jakékoli skladby znamená ztrátu kontextu v tomhle neutuchajícím atonálním proudu. Zvláštní je, že soubor nijak neztrácí na naléhavosti v intermezzech, která vyplňují mezery mezi skladbami nepříjemnými ruchy nebo noisem. Samostatnou kapitolou je předposlední Tame The Shapes, která je zosobněním principu valící se sněhové koule. Zprvu je to pouhé kytarové vybrnkávání disharmonických figur, které se v poslední třetině změní v monolitická sludge kila následovaná sypačkou a několika vrstvami kytarového noise, které smetou z povrchu zemského poslední zbytky života. Čirý běs, armageddon, vyhlazení, apokalypsa. Takhle by ta deska mohla klidně i skončit, ale ne, samotné finále ještě obstarává nasypaná Eros Culture. Ta je paradoxně nejvíc čitelná a tak vlastně až zaráží její zařazení na samotný chvost alba. Ale na adjektiva jako „chytlavé“ nebo dokonce „hitové“ můžete hned zapomenout.

Plebeian GrandstandJakákoliv absence nějakých záchytných bodů (ve srovnání s těmito Francouzi třeba takoví Ulcerate píšou přehledné písničky), absolutní důraz na bezprecedentní a až násilnou negativitu celé nahrávky, činí z False Highs, True Lows hodně nestravitelný kus. Svým způsobem ho můžete brát jako zhudebnění odvrácené stránky dnešního zběsilého, nesrozumitelného a na techniku zaměřeného světa. Působí chladně, odcizeně, depresivně. Nic pro plebs, jen pro otevřené hlavy. Ale i těm může tato nahrávka způsobit psychické potíže. Ultimátní záležitost.

 

názory redakce (vyjmuto z alba měsíce)

- chtěl jsem už minulý měsíc, ale protože mám dřív promo, deska by zbytečně zapadla. Čili teď… tuhle kapelu musíte milovat, neb ona… ona vás nenávidí. (bizzaro)

peklo a síra, Frantíci vyhodili sludge a minimalizovali math a hrajou black metal jak kráva, velké dubnové překvapení. (brutusáček)

- ještě více Deathspell Omega revival než na Lowgazers. Tentokrát méně minimalistické a nasrané, byť hardcorová dravost stále zůstává. Vyhrocené momenty jako například závěr desky jdou PG velmi dobře. (mIZZY)

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

a hle, tady se měří kdo má většího pindíka.... někomu tady sebrali oblíbenou hračku nebo co? některý povýšenecký "jedině já mám true BM krev a pravdu" komentáře... fakt moc super...

Za mě tahle deska hodně dobrá, u hodnocení bych byl jen malinko umírněnější, +- 85. Plusem je právě ta "neblacková" minulost kapely, tedy nemá tendenci k tradiční BM klišovitosti apod..... cejtím z toho takovej jinej feeling (?) než od tradičních černokněžníků. Taky mě obvykle u BM štvou samý vycpávky, navození zloatmošky atd., ale tady se hrotí od začátku do konce, aniž by se musel vyvolávat bubák. Samozřejmě absence kápí, svíček atd. je další plus... jednoduše jen muzika a o to jde, nebo by alespoň mělo jít, v první řadě. Byť ano přiznávám, k BM tam nějaký to zamlžený temno/666 historicky patří.
To co jste uváděli jako příklady bych teda osobně nijak nesrovnával, přijde mi to jak jabka a hrušky, zvlášť DsO. Přiznám ale že třeba Jute Gyte jsem v životě slyšel snad jednou, abych zase nekecal, takže ještě určitě slechnu.

A ne, nemusím mít samozřejmě pravdu...
Siegl Horst 666

js: já tím ale reagoval na mIZZYho, ne na tebe - proto nošení sov (tahání dřeva :) ), jsem myslel, že to z toho bude jasný...

lemmy: ?

no 17 samozřejmě je nadsazení, je to artikulovaná recenze a tak, ale je tam takové to nadšení, když člověk narazí třeba na pro něj nový žánr nebo label a začne to ve velkém a nekriticky konzumovat - a až časem se mu ten vkus vytříbí a začne si více nebo méně vybírat

   AddSatan: mávat po otázce na "nestandardní dis bm" zrovna kapelama, který ty standardy více méně zavedly a jsou už, nejen co se týče rozvíjení vize taky dávno za zenitem je nejen nošení sov do Athén, ale jednoduše mimo...  
přečti si to, co jsem tam napsal, a pak se podívej níž na příspěvek, ve kterým přímo reaguju na dotaz po nestandardním bm. jinak bys měl samozřejmě pravdu. proto jsem taky v tom původním příspěvku nezmiňoval DsO.

hahaha, vzpomínám si na vášnivou debatu snad ještě na starým marastu, kde jsem říkal, jací jsou DsO vizionáři a trendsetteři, a jak mě za to tehdejší cru pičovala :D

PG dobrý, recenze, přijde mi, říká jen mnoha slovy "neustálá instrumentální panika" což je super přiléhavé. na mě už je to moc chaos a málo atmo.

*

"mávat po otázce na "nestandardní dis bm" zrovna kapelama, který ty standardy více méně zavedly a jsou už, nejen co se týče rozvíjení vize taky dávno za zenitem je nejen nošení sov do Athén, ale jednoduše mimo..."

kolik myslíš, že tak asi v daném žánru kapel nahrálo něco, co by stálo za řeč?

že si zrovna DR stěžuje na namachrovaný elitářský setírání :) - začni u sebe... a vůbec je celá ta věta s velebením atd. dost divnej myšlenkovej pochod, ale to je fuk...
"slyší v 17 třetí blackmetalovou desku" bych nepřeháněl, ale takhle - působí to jako recenze člověka, kterej (do značný míry) zaspal dění v tomhle subžánru za posledních cca 10(+) let, kdyby ta deska vyšla právě před cca 10(+) lety a někdo o ní tohle tehdá napsal, tak jako dejme tomu, ale dnes ? A PG větší bordel a že by něco někam posouvali? Nepřijde mi...

Druhá věc pokud to někoho (kdovíproč) baví víc než zmíněný vzory, ok ... nutno uznat, že to v rámci subžánru patří k těm lepším, většina těch napodobenin níže zmíněných (i jiných) vzorů mi přijde ještě daleko nudnější a prázdnější (pořád dokola stejný postupy, často forma bez obsahu - v různý míře - mj. mi to tak částečně přijde třeba i u některých věcí DsO) ... ale nevyprávěl bych tu pohádky o neuchopitelnosti apod.

a mávat po otázce na "nestandardní dis bm" zrovna kapelama, který ty standardy více méně zavedly a jsou už, nejen co se týče rozvíjení vize taky dávno za zenitem je nejen nošení sov do Athén, ale jednoduše mimo...

Ano, Deathspell Omega s Blut Aus Nord i The Axis of Perdition (které jsem teda úmyslně nechtěl níže jmenovat, protože už nejsou nějakou dobu aktivní) byli na svých nahrávkách při práci s disharmoniemi ještě hodně invenční a právě DsO (byť beru, že se někomu líbí některé nové kapely více než Francouzi) to v mnoha ohledech dotáhli nejdál. A nejde jen o jejich dobrou práci s melodiemi, od které se hodně dalších odráží, ale taky o technickou preciznost, atmosféru (viz starší věci jako Diabolus Absconditus), plus konceptuální a lyrickou stránku.
Sám mám velkou řadu mladých disharmonických kapel hodně rád, ale kdo z nich předvádí v hudbě opravdu něco nového? A to platí i pro ty Plebeian Grandstand. Jasně, je to ještě agresivnější a větší bordel, který částečně posouvá vizi výše zmíněných kapel trošku jinam, ale pokud neudělají ještě výraznější krok někam dál (já doufám, že ano), nevěřím, že si někdo kvůli této desce za 10 let řekne "koukej, co dokázali".

lol, prosím tě... z plna srdce ti přeju zábavu při poslechu a skutečně si tu nepotřebuju něco dokazovat, ale ta recenze v mnoha věcech působí, sorry, jak od člověka, který slyší v 17 třetí blackmetalovou desku. zcela rozumím tomu, když tě něco sejme, taky se mi to stává, klidně i u celkem obyčejných věcí, ale přijde mi pak důležitý zamyslet se nad kontextem a nevmejšlet si do toho zjevení Cthulhu:)
disharmonický bm by se neměl rovnat DsO, ale holt to tak úplně nefunguje (kde jsou ty časy, kdy cca tyhle polohy rozvíjeli různými směry DsO, THe Axis of Perdition, Blut Aus Nord a Gnaw Their Tongues...). tady jsem měl pocit, že bych dokázal dohledat konkrétní skladby DsO, který mi to připomíná. (a to nejsem velkej fanda DsO, dost dlouho mě nebavili vůbec.)
smysl těch neustálých řečí o bubácích s warpaintem, kterým to stateční civilní hcčkáři nandávají, mi v roce 2019 taky trochu uniká.:)

Mizzy: Mě třeba Deathspell Omega neberou prakticky vůbec, ani všemi velebené Paracletus. Vůbec to na mě nijak nepůsobí. A jinak souhlasím s tím, co napsal Tom, disharmonický BM se automaticky nerovná DO. PG mi navíc přijdou mnohem agresivnější...
AddSatan: Entuziasmus - že jo! Mě to samosebou taky překvapilo, že ještě dokážu po těch letech něco takhle velebit, aniž bych se cítil třeba jako pokrytec. Samozřejmě je jednodušší namachrovaně přijít, elitářsky to setřít (ahoj Gorthe ;-), odejít a cítit se jako pomyslný vítěz tohohle nekonečnýho subjektivního hudebního hodnocení. Za sebe můžu říct, že jsem na podobnou desku čekal roky. Nakonec přišli hardcoristi a všem bubákům to nandali.

Tvé hodnocení:

Tagy:

False Highs True Lows, Plebeian Grandstand, black metal, metal, mathcore, noisecore

aktuálně

diskuze