Říká se do třetice všeho dobrého, což by se také dalo použít na snahu těchto holandských smrtonošů, dostat se po jejich comebacku opět do tempa a nahrát konečně materiál, který by snesl srovnání s jejich první, více než dvacet let starou epochou. Přestože před čtyřmi lety jejich první návratové album Resurrection Macabre ctilo veškerá pravidla deathmetalového pojetí z počátku devadesátých let, neřekl bych, že byl do jeho drážek vetknut až tak silný vzorek hudby, jaký by dobře reprezentoval význačné jméno této druhdy velmi uznávané kapely. Všechno působilo tak nějak napůl a kapela si zřejmě ještě dnes říká, že nastartování své nové kapitoly mělo být vybudováno na pevnějších základech; přeci jen těch pionýrů tech-deathu zas až tolik nebylo a PESTILENCE jsou do dneška pojem.

Následovník a druhé pocomebackové dílo Doctrine už byl čistý průser. Zde jakoby si Nizozemci řekli, že se nebudou s ničím moc párat a nahráli desku tak nějak na surovo, což bylo asi nejvíc znát na doslova katastrofickém growlingu ústřední persony Patricka Mameliho. Ten zde totiž, než jako deathmetalový vokalista, úpěl spíše jako raněné zvíře, které je nutné co nejdříve utratit, a nejhorší na tom všem bylo, že byl v rámci celé této nahrávky právě jeho vokál povytažen do popředí, takže vlastně většinu všeho ostatního přebíjel. Ať se za ním dělo cokoliv, nevyznělo nic. Tenkrát už jsem nad PESTILENCE lámal hůl, předčasně.

Letos se totiž všechno ustálilo a kapela konečně přichází s třetím pokusem o navázání na svou význačnou minulost. Album nazvané Obsideo nabízí bez nějakých větších kliček kvalitní porci old schoolového death metalu. Ten je zhotoven zcela v kontextu s někdejší tvorbou. S tvorbou zejména z éry nejúspěšnějšího alba Testimony of the Ancients. Nechybí jak typické a namáklé hrubozrnné vály, riffy poháněné kulometnou palbou škopků, technická vyspělost, ani pro kapelu tolik typické zdobení, koketující až s prvky jazzu. K nejlepšímu patří zejména mistrovsky podané vyhrávky a kytarová sólíčka. Vlastně mám z nového alba PESTILENCE velmi dobrý pocit, vše je totiž na svých místech a kdyby tahle věc vyšla před dvaceti lety místo Spheres, tedy hned dva roky po výše zmíněném Testimony of the Ancients, nikdo by se tomu vlastně ani moc nedivil. V případě Obsideo však nejde o nahrávku, která by v death metalu ukázala nový směr či závan čerstvé invence a neoposlouchatelnosti, ale rozhodně jde o album, se kterým bude většina bývalých příznivců této veličiny konečně spokojena. Ať už tito pamětníci budou upřednostňovat jakékoliv dílo z jejich staré éry, až tohle měl být regulérní comeback.

Novince nechybí především ucelenost, ačkoliv by se to mohlo zdát nad její síly. Je totiž divoká a nespoutaná téměř jako Consuming Impulse, technicky brilantní téměř jako Testimony of the Ancients a neotřele zvláštní (přebírající party z jiných hudebních kosmů) a avantgardně znějící skoro jako Spheres. Na ani jedno z těchto alb však nemá, ale na druhou stranu je zhruba na třech čtvrtinách jejich kapacity, přejděme tedy k důvodům proč tomu tak je.

Co tedy novince schází? Dle mého postrádá větší počet originálních a výrazných motivů, které by dílo posílily v tom jeho vlastním teritoriu. Do budoucna bude dle mého Obsideo bráno jako vcelku sympatický krok spojit to nejdůležitější ze staré éry a přežít s tím dnes, a to aniž by se kapela pokusila o větší risk. Totožný případ slyším třeba u CARCASS. Co se týče evoluce a posunu (vždyť je to přeci dvacet let?), zůstalo se v půli cesty, co se týče formy a uchopení té hudby nahrané pod značkou PESTILENCE, rozhodně se netřeba znechuceně ošívat, tak jako tomu bylo u předešlých dvou pokusů. Prostě dobrá deathmetalová fošna od PESTILENCE. Pamětníci počátku devadesátek rozhodně budou pokyvovat.

Třetí deska Pestilence nadobro potvrzuje, že od tvorby Patricka Mameliho už nějaký ten progres a bádání v neprozkoumaných vodách čekat nemůžeme. Pestilence se s Obsideo zahrabávají do čirého deathmetalového bahna, kde vládnou hutné kytary a rychlé bicí; tentokrát z dílny Davea Haleyho z Psycroptic. A ať bych si přál sebevíc příklon k jazzem načichlé a zvukově úletové Spheres či snad Mameliho projektu C-187, kde dokonale skloubil fusion prvky s masitými groovy (Transition jako by z ní vypadla) a využil potenciál svých skladatelských předností, není to s Obsideo vůbec tak špatné, jak má úvodní slova možná vyznívají.

Mameli si totiž hlavu nenamáhá (vlastně to nikdy nijak nedělal) se složitým skládáním a předkládá skladby takříkajíc „z první“. Hlavní nosný motiv, nějaká ta rytmická obměna a mezihra, návrat k hlavnímu motivu nebo sloka, sólo (případně další sólo) a pěkně pozpátku zas na start; samozřejmě ne vždy. A funguje to. Funguje to především z důvodu, že tentokrát Mameli materiál nechal buď trošku uzrát, nebo si s ním dal více práce, protože krom silnější technické stránky do písní vkládá i nečekané prvky a hudební vsuvky (Aura Negative). Haley bubnuje skvěle, nikde nic nepřepaluje a má pro skladby dobrý cit, basová rytmika se o jeho bubny a riffující konstrukce osmiček výborně opírá a podporuje je, kytary i vokál jsou na svém místě. Vokál je klasicky jedovatý (suché hrdlo podepřené basovostí hrudi), ten žeru, ale hlavně se nevsází pouze na rychlé skladby, takže ty houpavější a ve středním tempu (Laniatus) desce dávají pocit života a příjemně mění dynamiku poslechu.

Kam Obsideo v tvorbě Holanďana postavit? Nejlepší asi bude se tímto nezabývat a přijmout materiál tak, jak je dán. Klasický, ale nezastydlý death metal opřený o moderní postupy, silnou technickou vyspělost a zajímavá sóla. Sice nevím, jak dlouho si s touto šablonou pro následující desky Pestilence Mameli vystačí, ale Obsideo má pro svou proměnlivost a dostatek silných momentů šanci ukojit nejen tábor vyznavačů „pravého“ death metalu, ale i technické posedlíky. Tentokrát je prostě třeba uznat, že sedmá položka si místo v diskografii kapely právoplatně zasluhuje.