Autor: 90 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
Periphery II: This Time It's Personal

PERIPHERY - Periphery II: This Time It's Personal

Kapela okolo Mishy Mansoora nestojí na místě a stále platí za pilíře žánru. Ani za cenu ztracení náročnosti muzika zpřehlednila a presto se jedná o letní párty album jako hrom! Prosíme si Periphery III.

PeripheryDruhá deska marylandských Periphery byla mezi fanoušky jednou z nejočekávanějších událostí. A nejen sezóny, ale pro jejich urychlovačem částic nabytého kultovního statusu průkopníků moderního djentu i období předchozích dvou let. Valná část fans totiž, troufám si tvrdit, očekávala vyměknutí a směřování kapely spíš po přístupnější cestě. A napovídat by tomu mohla hned úvodní Muramasa - částečně se dá říci ano, ale k tomu se dostaneme. Podstatné je, že hned na první poslech je slyšet změna.

Zaprvé zvuk. Ten je jemně uhlazenější (čistší), ale zato údernější, ostřejší a nebasuje tolik, kytary se v hutných tónech nepřebíjejí, naopak jsou, v momentech, kdy hrají společný motiv a utváří hradbu, vedle sebe rozeznatelné jak struny na hmatníku. To se ovšem netýká momentů, kde se rozjíždějí a tvoří jiskřivé paprsky emocí a tkají pavučiny barev, v těch budete mít problém zaměřit, kdo co dělá a hraje. Ale to vám bude stejně jedno, protože o to v těchto pasážích vůbec nejde. Hlavně že je vše slyšet.

Periphery - Spencer SoteloZadruhé zpěv. Ihned od prvního otevření Sotelovy sanice je slyšet, jak ten kluk šel kvalitativně strašně moc nahoru. Upevnil a zjasnil tón, nejspíš pravidelným koncertováním se mu vykreslila i barva a rozšířil rozsah, občasně se nebojí přecházet ani do falzetu (Ji, Have a Blast) a dokonce použít prodechnutá slova, skvěle frázuje (Scarlet) v jakékoli poloze – tedy i řevu. A refrény? Ač jsou na můj vkus někdy až moc sladké (jé, to zas v diskuzi bude mňoukacích keců), mají vždy skvěle vymyšlenou linku a v muzice nepřečnívají. A i když si svou dávku pozornosti strhávají, jsou zpěvné.

Zatřetí muzika. A tu, i když se jí jdu věnovat až na místě posledním, samozřejmě předsazuji před vše ostatní, ale věnovat se jí budu nejvíce. V momentě první skladby - Muramasa počítám jen jako intro, byť hrané - Have a Blast Periphery zároveň tak nějak odkrývají vše, čím je nové album příznačné. Složité pasáže kontra ty chytlavě melodické kontra, a fakt to asi nechci vyslovit, vynikající zpěv. Je očividné (jakože slyšitelné) výraznější odpoutání se od djentu a mathcorových hlavolamů a je citelná inklinace k melodičtější podobě progresivního – místy až technického – metalu, kde se naplno vyřádí všechny tři kytary – melodicky, harmonicky i rytmicky; vybavují se mi SikTh. Have a Blast, mimochodem snad nejlepší skladba alba, dle názvu nechává vyniknout i blastbeatům, které Periphery dost sluší (uslyšíte je pak drobně ještě v několika skladbách), tak jak se tomu na debutní desce stalo v Zyglrox. Celá muzika ale samozřejmě má silný rytmus aPeriphery hodně groovuje, sekačky ani djentové pasáže nevymizely (masážní úvod Ragnarok s Halpernovými kotly) a stále dominují, nicméně oproti debutu, ne že by šly vyloženě do ústraní, již Amíkům netvoří základní stavební prostředky. A i když to tak vyznít dle předchozích slov nemusí, došlo ke zpřehlednění ne na úkor úbytku složitosti, od které, zdá se, na první poslech (na první poslech!), trošku upustili. Periphery se tentokrát více věnují celkové stavbě písně, jejímu náboji a, nečekali byste, atmosféře. Efektivnějším začleněním akustických kytar zapojují ambientnější polohy a synťáky Periphery - Spencer Sotelo, Matt Halpernzas nádech vyloženě progové kapely, častým využitím skočně post-hardcorové přímočarosti (Scarlet, The Gods…) hudbu zas přibližují i těm, kteří by ji normálně ne(po)brali. Ale pozor, i přesto posluchač v Periphery II musí víc hledat, jít víc pod povrch, protože nic není odhalené na první poslech a skrývá se tu toho hodně.

Takže? Kapela okolo Mishy Mansoora nestojí na místě a stále platí za pilíře žánru. Ta novou desku zpřehlednila i za cenu neztracení náročnosti a mohutný a čistý sound, skvělý zpěv a fantastická dynamika a agresivní a presto titěrná Halpernova hra z ní dělají jeden z hudebních vrcholů letošního roku. Debut pokořen.

Recenze dalších autorů

  • Rated 8.4 out of 10.

PeripheryPřiznám se bez mučení, od druhého dlouhohrajícího alba amerických djentistů Periphery jsem nečekal vůbec nic. Vlastně ne – čekal jsem kardinální průser. Jenže to, co na mě Mansoor a jeho banda vybalila, předčilo všechny naděje, které by posluchač optimista do nahrávky mohl vkládat.

Předně, Spencerův vokál má konečně pořádné koule a to jak v harshi, tak v častých čistých zpěvech (ok, spíš v tom harshi, ale i tak jde oproti debutu o zlepšení o minimálně dvě třídy). Kytary se od typického djentu přesunuly spíše někam k techničtější podobě post-hardcore, přičemž si stále zachovávají značnou porci groovu, polyrytmiky, prostě všech atributů moderního progresivu.

Periphery šli místy až do severské melodické školy (po poslechu některých ukázek jsme si říkali, zdali na nás nakonec kucí nevybalí melodic death metal, viz. Muramasa), což jsem po kulervoucím singlu Passenger zase až tak nečekal, jenže ve výsledku je to poměrně dobře, jelikož Periphery tento příklon od již notně provařeného „tvrďáckého“ djentu ke spíše jemnější a přemýšlivější ambi-djent poloze vysloveně sedí.

Periphery

Snad ani nebudu vyjmenovávat všechny vály, které mne zaujaly. Ono je jich totiž poměrně dost – za všechny výborná Facepalm Mute s groovy rytmy, procítěnými vokály a post-hc feelingem, Scarlet s odvážnými popovými chorusy a výbornými synťáky, Luck as a Constant s ambi polohami a výtečným melodickým, jednoduše vystavěným sólem… a tak bych mohl pokračovat dále.

Jistě, album má i své slabší stránky, například Froggin' Bullfish, která se snaží tlačit na pilu seč to dá, vyznívá s impotentními, v kruhu se točícími riffy poměrně kontraproduktivně a album rozmělňuje, spíše než přitvrzuje. Stejný osud bohužel potkal i Mile Zero, nesoucí se v duchu tvrdší Corelie, ovšem s výtečným intermezzem a následným slidem směrem k sólu, o které se postaral výborný Wes Hauch (The Faceless), jenž se tak v seznamu hostů zařadil po bok Petrucciho (Erised) a Govana (Have a Blast). Jinak je to skladba vážně nijaká, stejně jako, řekl bych, poslední třetina alba, ačkoliv mírně to zachraňuje první polovina Masamune, kdy to kapela trochu Peripheryrozbalí a přinese několik velmi pěkných rytmických poloh plus celkem poslouchatelný chorus.

Nebudu tu sáhodlouze spekulovat, kolik riffů je opravdu nových a kolik pochází z dílny Mishova projetku Bulb či bandy Haunted Shores, ono je to totiž ve výsledku vážně jedno. Jednoduše si svou cestu proklestily až na druhou dlouhohrající řadovku Periphery, a tím to hasne.

Tedy, zeptáte-li se mě, jestli je Periphery II průšvih, odpovím jednoznačně – naopak. Jedná se o příjemné letní překvapení, jež skýtá dostatek parádních riffů, ambi-djentových synťáků, výborně padnoucích vokálních melodií a hlavně – jedná se o letní párty album jako hrom! (viz výše zmíněná Scarlet) Dobré, díky. Tak teď bych poprosil Periphery III.


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

V posledních letech jdu cestou hudební regrese a poslouchám alba spíš do minulosti než do přítomnosti a musím říct, že ačkoliv jsem chtěl dvojku dát jen tak jednou a rychle jet dál, poslední týdny jsem se u toho nějak sekl. Ne všechny skladby jsou povedený, ale když se to povedlo, povedlo se to tu maximálně. Podle mě asi nepřekonatelná deska, kterou sice na pozdějších nahrávkách překonávají minimálně po stránce engineeringu (věci z III typu Absolomb nebo Lune jsou technicky jinde), jenže mně se líbí ten syrovej drive, kterej už potom mockrát nepředvedli a to i v popíčkových skladbách.

S odstupem času si myslím čtenářskou 90 vysloužilo určo.

já teď poslouchám Zelliack, to je dost dobrý:)

youtu.be/1IWXIoD_hvU

Za majkem nejvíc nesnášenej pěvec v historii TesseracT

Rozhodně neprásklo, Petrucciho hostování byl vlastně důvod, proč jsem se tím zabývala. Mě se ten djentovej zvuk kytar strašně oposlouchal a pokud tam není nic navíc, tak asi nic pro mě. I ty jejich sóla jsou děsně sekaný.
Ne všechnu (sólovku nee), ale je to pan technik a srdcař zároveň. To je záruka, že z něj občas vypadně něco, z čeho běhá mráz po zádech.

   ese: Mě fakt z celý desky baví jen to Petrucciho sólo v závěru Erised.  
az tak? a to jen proto, ze sis to precetla, nebo te to fakt prasklo pri poslechu? jinak Petrucciho tvorbu rada?

podle mě je Erised společně s Luck nejlepší song na albu a Petrucciho sólo překonává Bulbovo o koňský délky. Vzal sem si to poslední tejden do mobilu a takhle to fakt je:)

Mě fakt z celý desky baví jen to Petrucciho sólo v závěru Erised. Zbytek je děsně sterilní..

aktuálně

diskuze