Autor: 80 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť
Faith Divides Us - Death Unites Us

PARADISE LOST - Faith Divides Us - Death Unites Us

Angličtí nezmaři ze ztraceného ráje vydávají už své dvanácté album. Taková suma hudby už vskutku není jen tak, to se nedá odbýt pouhým nosním odfrknutím. Navíc, skupina i nadále nechává své syntezátorové období daleko za sebou a pokračuje v návratu ke kořenům.
Daří se jim to? Ano. Tedy lépe řečeno: ANO! Paradise Lost chytají ve svém středním věku hudební kariéry druhou mízu. S desátým zářezem ztišují samply. S

review_1287_px2

jedenáctým, předchozím In Requiem, znatelně přidávají na kytarové intenzitě a přitom zůstávají velmi chytlaví (slyšte dobře zakamuflované elementy nu-metalu). Poslední deska je ale především hutný valivý metal se vším všudy.
Faktografická vsuvka: Kapele zůstala neuvěřitelně konstantní hráčská sestava; přes dvacet let jejího fungování vystřídala pouze několik bubeníků a ten momentální není žádné ořezávátko. Je jím samotný Adrian Erlandsson (novinku však paradoxně nahrál švédský bicmen Peter Damin). Zvuk na Faith Divides Us je jedním slovem dechberoucí. Mackintosh a Aedy poprvé použili sedmistrunné kytary (přirozený technický vývoj nebo momentální metalový trend?), sound alba je monstrózní, narvaný k prasknutí. Postaral se o něj doommetalový specialista Jens Bogren (Katatonia, Opeth), za kterým skupina přiletěla až do Švédska.
Jestli se předchozí fošna vracela někam k roku 1995, tak nyní jdou Paradise Lost o dobré tři roky dál. Až ke klasickým deskám Shades of God a Icon, což jsem už psal u In Requiem; zde je ten pocit ještě silnější. Proti In Requiem ubylo prvoplánově hitových melodií, ty naopak vystřídaly těžkotonážní posmutnělé riffy s jedinečnou sólovou kytarouFaith Divides Us je takřka dvojčetem předchozího In Requiem. Je jeho starším bráškou, je chytřejší a má větší koule.Gregora Mackintoshe, kterou poznáte mezi miliónem kytaristů. Atmosféra alba totiž stojí a padá s ním. Faith Divides Us je krom toho o něco pomalejší, tvrdší, přesto plnější a obsahující větší náboj.
Tak schválně, poslechněte si úvodní cirkulárkový riffostroj ze sedmé Living with Scars. To není Gojira? Absolutní vražda. Přesto hned po něm přichází na řadu vlezlý zasněný refrén, píseň organicky pulzuje, nálady se do sebe přelévají, mistrně pracují s posluchačskými očekáváními. Takové písně jsou na desce snad všechny, oproti In Requiem však novince na jejím chvostu nedochází dech.
Paradise Lost se hudebně prezentuje jako heavymetalová kapela; nesleduje aktuální dění na scéně, nespadá do zasekaného HC, ani se nemáchá v umíráčkových tempech ryzího doom metalu. V metalových mantinelech je rovněž udržuje Holmesův zpěvořev, který je dalším jasným vodítkem a určujícím prvkem dlouho zavedené kapely. Paradise Lost jsou Nevermore doom metalu. S nimi je spojuje hlavní důraz na sílu písniček. Ty, ač věrně jednožánrové, od sebe dobře rozpoznáte.

review_1287_px3

Zkrátka a dobře: Paradise Lost nahráli ve svém stylu dokonalé album. Jde o vyváženou, silnou, dobře prokomponovanou a bohatou desku s tunou melodií, kterých je setsakra obtížně se přejíst.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

kejte, taguju to ja. mas naky fan-www? hodil bych tam odkaz na tebe..

@ onDRajs: Adrian Erlandsson a odkaz na Arch Enemy? Proč? Hraje tam jeho bratr Daniel... To bych raději odkázal na At the Gates, The Haunted a nebo Cradle of Filth.

si to pouštím během sádrokartůnování a neurazí to;-)

hele Stréko! on taky žije?

ale to jo, to je jasna, bohuzel jen slusne ;-)

psát, že to on:Dra vystihl ani nemá smysl psát,psát totiž umí;)
slyšel jsem a zírám, až na sladké (dejme tomu) melo nu-metalové vsuvky je to slušnej nářez, až jsem zavzpomínal na icon nebo dragonian times..slušné slušné

(střapák pochopil)
ALL: Oho, to je kritiky :-) Já tuhle desku možná nacpu i do topu (resp. pod top).

Tvé hodnocení:

Tagy:

Paradise Lost

aktuálně

diskuze