Svět se často jeví jako místo, kde vdechuješ oxid uhličitý, ale nemůžeš zemřít. Každý den se probouzíš v masovém hrobě a v hromadě prázdných těl nemůžeš dýchat. Mozek na oběžné dráze obíhají spalující myšlenky a životní vize uvadají jako nezalité květy pod popelavým spadem. Šedivé hradby pevnosti, které okolo tebe vyrostly, jsou daň za snahu šťastně žít. Za možnost milovat. Spokojeně hledět na svůj odraz v zrcadle, které se nevratně rozbilo na střepy. Tyto hradby, v nichž je jediný východ zazděný, nemůžeš přelézt. Jak se nad ně alespoň na necelou půlhodinu vnitřně povznést? Od toho tu v hudební lékárně existují antidepresiva. Například Joy is Temporary, Pain is Constant. Desítka pilulek od švédských Paleskin není na žánrový předpis, užívat ji proto může úplně každý. Ale pozor, v případě účinku hrozí těžká závislost.
 
Producent Adrian Bellan a zpěvák Casper Frisk spolu začínali tvořit v metalcore/post-hardcorovém undergroundu. Později se rozhodli založit svůj vlastní, osobnější projekt, který se od tvrdé hudby téměř úplně odklonil. A tak se z niterných, destruktivních pohnutek dvou kamarádů zrodila sbírka beatové poezie. Následovalo pár singlů, ípka Dont Think I´ll Make It to Thirty a Deathnotes. Ale důvod, proč si Paleskin opravdu všimnout, začal být mnohem patrnější až s příchozím debutem Joy is Temporary, Pain is Constant, na němž se již plně projevuje třetí příchozí člen (nevím přesně, kdy se k dvojici přidal) Jimmi Fransén s kytarou.

Sometimes I kill myself
I feel the warmth inside my chest
I let the shadows feed on me
I would give so much to just feel free
So if tomorrow never comes
I’ll be glad cause I’ll be gone

Paleskin jsou sice „vedeni na listině“ trapových interpretů, ale klasický trap neprodukují a ani se neutápějí v patetické bolesti jako pubertální emař s žiletkou v ruce, připraven svůj akt postnout na Instagram. Joy is Temporary, Pain is Constant je severský minimalismus. Síla jednoduchosti v deseti beatových básních, které jsou postaveny na Casperově charismatickém, medovém hlase. Zpěvák ze svých hloubek emoce graduje až do vypjatých výšek. Ale žádné trhání uší a kvílení se nekoná. I tehdy, když hlas šponuje, uším lahodí. A především bezprostředně naléhá. Pokud se necháte zviklat, dopadne na vás jako tíha omylu vlastní existence. V menším obsazení, coby dokreslení šedých a černých barev na prázdném plátně, pak zpěvák uvolňuje kámen z plic frustrovaným screamem.

K tomu se vážou texty. Většinou v podstatě zvukomalebné verše, jež se zařezávají hluboko do duše a svírají jako provaz objímající drcený hrtan. Casper nefňuká. Vypráví o pocitech, které mnozí z nás dobře znají - obzvláště pak v dnešní pandemické době, a tak Paleskin jsou v podstatě odrazem duševního zdraví 21. století, protože kluci do desky dali kus sebe. Posluchač je buď chápe, na lyrickou konverzaci se napojí a najde v Joy is Temporary, Pain is Constant cestu a porozumění (o tom jsem psal v případě Elbe), nebo jej zkrátka nezasáhnou, nic s ním neudělají, a pak jej deska a celí Paleskin dost možná úplně minou. 

Honestly I don’t have a clue
Who i’m talking to
So many voices but no one is you
There is no glitter or gold
It’s every soul in it’s own

Paleskin také umějí napsat silnou píseň. Zdravě chytlavou pro duševně nezdravé. Samozřejmě, největší podíl na tom má, jak jsem psal výše, samotný Casper. To ovšem neznamená, že zbytek kapely zaostává. Adrianovy beaty, bicí a svíjející se elektronika pracují pro skladby, Jimmiho hra na strunný nástroj reaguje na celek. Jednoduchost, která ovšem provedením a vnořením do zvukových efektů navozuje momentální okamžik v dané skladbě. K tomu svůj nástroj užívá dvěma způsoby. Výrazné, tvrdé nasekávání rytmiky, která se nabaluje na dunivé beaty. Například v Sometimes (I Kill Myself) nebo v Leaving, skladbě, která je pro Paleskin reprezentativním spojením trapu a post-hardcoru s 90s nu-metalovým vibem v rytmice, a pak rozvolněné, životem unavené hlazení strun, jako když se mazlíš s víkem rakve, než si do krku vpravíš studené olovo - příklad Funeral Dreams, Never Exist či Leech (Won´t Let Go). Případně jsou zde pak motivy k odhalení (asi záleží, jak vaše poslechové zařízení dovede rozbalovat vrstvy), např. snový kytarový podmaz v Yellow Ceilling, kde se pod těžkou atmosférou ukrývá jako poslední zbytek dopaminu v umírající centrální nervové soustavě. 

I can only feel pain now
There’s nothing else in my head now
It’s all the same I don’t know how
To get me out of this space now

Zvuk Joy is Temporary, Pain is Constant nepatří mezi nejdražší. Zaznamenal jsem to až poté, co jsem si pustil rakouské elektronické duo HVOB, které je studiově zkušenější. Beaty v podání Švédů by mohly být ještě hlubší, mohutnější a prostorovější, ale pokud bych nesrovnával, asi by mě to ani nenapadlo. Studiová práce desce určitě vrásky na tváři, jako mnohaletá otrava každodenností, nedělá. Některé pasáže (vokály, které pak působí jako nástroj) byly prohnány různými efekty a tyto detaily celé tohle neveselé dějství stmelují jednotným feelingem. 

Joy is Temporary, Pain is Constant není pouze o Paleskin. My, kteří cítíme bolest, jsme její součástí. A tahle deska je především o nás.

P.S.: Dávám 80, protože Joy is Temporary, Pain is Constant je neskutečně chytlavá, emotivní a osobitá deska, přestože není pro hudbu revolucí a přestože nebude stravitelná pro každého. A jsem velice zvědavý, zda Paleskin začnou experimentovat, nebo se příliš svážou svým nastoleným songwritingem.