Není toho zrovna málo, co mě na Omegavortex sere. Přesto musím kvalitu materiálu nakonec potvrdit a fanouškům disonantního black/death metalu doporučit. Dělám tak ale s velkými výhradami a tak trošku se sebezapřením.

Jaksi se nemůžu zbavit dojmu, že na Omegavortex je toho hodně umělého. Někdy mi to u kapel nevadí, někdy jim to dokonce ani hned neprokouknu (případ Nexion), ale tady mi to vadí. Už jen ten název - aby to někoho nemátlo, Omegavortex se tváří jako nový projekt, ale ve skutečnosti jsou to přejmenovaní Ambevilence. Cítím z toho kalkul. Do debat o pravé a ještě pravější trve a kvlt autenticitě versus mrzkém kalkulu bych se ale nerad pouštěl. Je to ostatně zbytečné.

V promomateriálech se píše, že Omegavortex skládali svůj opus magnum snad deset let. No možná, že kdyby s ním v nějaké skromnější podobě přišli před osmi lety, byli by za inovátory. Dnes, když jsme poučení asi tisíci variantami na trendsettery Deathspell Omega a Portal, asi nás Black Abomination Spawn nijak neohromí.

První polovina desky, songy 1-5 jsou hodně zběsilou variací na francouzsko-islandskou vlnu, která kulminovala někdy před dvěma třemi lety. Inspirace je víc než zjevná. Co si zaslouží uznání, je zpracování a zejména pak rychlost, s jakou je to odehráno. Zpomalení=slabost a při první Netherworld Descendant jsem až jihnul, jak pěkně to kvapí. Bohužel, jak se proplétáme dále, cítím čím dál více klopotnost. Naskládat riffy zběsile za sebe není totéž, jako propracovat odněkud někam vedoucí kompozici. A pokud naopak usilovali o co největší rychtu, tam jako mnohem silnější vidím kapely se zázemím v technickém noise/blacku jako jsou Plebeian Grandstand nebo Skáphe (první dvě desky). Disonance je totiž u Omegavortex v podstatě krotká, extremismus z toho necítím, snad jen ve smyslu lehké koketerie s warmetalovou zběsilostí, kdy se musí hlavně za každou cenu pořád sypat.

Při neustávající rychlosti ale není prostor pro vybudování nějakých výrazných momentů. Na ty se dostane po dvou trochu nevýrazných skladbách ve čtvrté Void Possessor. Zpomalení a zhutnění podle mě materiálu svědčí a pátou Soul Harvest a šestou Stellar Death mám z desky nejradši. Ani u nich se nicméně nemůžu zbavit dojmu, že podobnou pseudokakofonii provozují jiné kapely, například Khthoniik Cerviiks, líp a zajímavěji.

Co naopak velmi oceňuju, že mezi songy nejsou mezery. Tlak díky tomu narůstá a při patřičné hlasitosti to prostě nemůže nefungovat. Obal, texty, koncept, všechno je v rozumné kvalitě a odpovídá nastavení disso-žánru… Je to asi jen moje škarohlídství, když na Black Abominatin Spawn nevidím už nic navíc.

Omegavortex vlastně nahráli slušně vyhrocenou desku, kterou ale jako nějaký album roku rozhodně nevidím. Zkuste sami, jestli hype kolem téhle kapely je patřičný, nebo jde jen o kvalitní promo.