Vyplivnu to hned na začátku. Oh No, It’s Birds nejsou žádný superhvězdy, z The Insides of a Broken Robot se ti okamžitě nepodloměj kolena, nenaskočí husí kůže na krku. To ovšem nic nemění na tom, že se jedná o hrozně příjemnej poslech, kterej se dá točit kolem dokola a dál, dál, dál.
Základ všeho jsou nervy, klubka a výšky. To je přesně ten princip na kterým funguje kytara, šplhání ve vejškách, šplhání bez předem vytyčenejch lezeckejch

cest, zamotaný jak kabel od sluchátek právě po tejdnu vyndanejch z kapsy, to celý neustále doprovázený lehkou formou akrofobie. Zpocený čela pak zaručujou, že jen tak neztratíš pozornost, je až nakažlivě zábavný sledovat, jak se klubko rozvíjí a kdeže se válí ten konec provázku, kterej právě hledáš, kde se objevujou nový lezecký značky a pukliny, kterejch se můžeš chytit a luštit, na kterejže vrcholek to vlastně lezeš.
Zásadní u tohohle typu zábav je, aby se během všech těch motanic, klubek a šplhání neztratila písnička, nepřetrh provázek jehož konec hledáš, abys nezvolil cestu, která tě zavede do rokle, ze který není kam dál. Na týhle desce se naštěstí žádný takovýhle přehmaty nekonaj, lezecký výkony jsou provázený silnejma melodie a jasně sledujou písničkovou strukturu. Abych to podal ještě jinak, je jasně vytyčenej začátek a cíl, jen je víc cest, jak cíle dosáhnout a nechává se celkem volnej průběh, jak cíle dosáhnout. Kytary se navíc krásně

doplňujou se zbytkem sestavy, basa zvýrazňuje oční linky, bicí lámou rytmy do rytmu, všechno to krásně tlačí dopředu a komín neztrácí potřebnej tah.
A to je vlastně asi tak všechno, co mám k týhle desce říct. Příjemnej, lehce zamotanej a nervní hardcore, kterej se jen tak neoposlouchá (i když po chvíli možná jo), pokud máš rád věci jako Cinemechanica a spol., nezbývá než doporučit.