Jako by to bylo včera, co jsem poprvé uslyšel EP My Own Private Alaska, piano, bicí, řev, syrový screamo bez kytar, divný piano, ŘEV, bicí tak akorát. Heroin z not a emocí. Závislost jak závislý blázen do závislosti. Ohromný překvapení, které mělo takovou sílu, že přinutilo bez jakýchkoliv pochyb partu lidí vyrazit za kopečky na výlet. Pecka, deska, kapela, na kterou se nezapomíná, neb takových je opravdu málo. Dodneška si umím v duchu zanotovat a zakřičet celý EP, bylo jedno, že to je syrový, ze zkušebny, že to má chyby, ale možná všechno toto podtrhovalo jedinečnost MOPA. A stejně máme všechny tyhle „nedostatky“ vlastně rádi.

A jelikož nad unikátností My Own Private Alaska nemusíme vůbec polemizovat, tak jak to bývá, všiml si kapely někdo z toho velkého hudebního světa a poskytl všechno to, co velký svět může poskytnout. Tím někdo nebyl nikdo jiný než provařený a všem známý Ross Robinson, který se na novince Amen podílel jako producent. Nejen on, ale i další vcelku ne neznámá jména, mixoval Ryan Boesch (Eels, Foo Fighters, Helmet, Norma Jean, Ben Harper) a mástroval Alan Douches (Converge, Mastodon, Dillinger Escape Plan).

Toto album bylo očekáváno jako jedno z těch, které si očekávání dle všeho předchozího zaslouží. A někdy s přehnaným očekáváním můžou nastat problémy. Takže zprvu se jednoznačně musí napsat, MOPA jsou už jinde, než byli, velký svět je zjemnil, odstranil surovou přímočarost, hudba nabobtnala skrze čistící filtry, aby na sebe mohla nalepit další a další vrstvy. Zejména zpěvu se to týká nejvíc. Už se jen neřve, ale i zpívá, různě kombinuje, zdvojuje, efektuje a někdy se žel zpěv/řev dotýká hranice přehrávání, kdy sklouzává až k maličké parodii. Až moc vypjatý, až jak moc chceme být smutní a naléhaví. Ale prrrr, to jsou jen určité fragmenty, určité pasáže, někdy se holt nepovede. OK, ale prdět na to, chápu, že někomu to nesedne a bude hledět do minulosti, ale sám za sebe musím podotknout, že přes veškerý ztráty původní tváře je tohle album skvělý. Rozumíte, piano, bicí, řev, je to tam. Jemnější, přístupnější, ale je to tam. My Own Private Alaska pořád jedinečná kapela, která má co říct!

Amen obsahuje z předchozího EP čtyři věci, a to Die for Me, I Am an Island, Kill Me Twice, Page of a Dictionary. Připočteme-li cover Nirvánovské Where Did You Sleep Last Night?, dostaneme, že na desce je šest nových pecek. Ty ukazují kapelu ve světle, které svítí jak stowattová žárovka do oka. Asi největší problém bych viděl v předělávkách starých věcí, sakra, kam se potratil vše bořící výkřik MY OWN PRIVATE ALASKA v I Am an Island? Ale to je snad jediná věc, která mě maličko nakrkla.

A dost jakoby kritiky, protože je stejně pořád miluju. Napadá mě spojení: Tahle deska chce čas. Javor i jasan, mnohdy je zbytečně užíváno, aby skrylo něco, co tam není, snad omluvilo, ale tady se domnívám, že to neplatí. Zahodit představy a poslouchat, co to jde. A ono to přišlo. Stačí skočit do hlučícího válce pod jezem, který si pohraje s vaším tělem, plíce budou zmateně hledat kyslík a tepající ozvěny dunění v hlavě přehluší slovo AMEN a vy se dobrovolně odevzdáte do náruče mrazivé a kalné vody. V tichosti odplujete. Věřím, že tahle deska do ticha nikdy neodpluje!

A vůbec mrdat recenze :-). Takže děcka, doufám, že se uvidíme ve středu 31. března v pražském Crossu a o den déle 1. dubna v brněnském Yachtu. Naživo to bude jen PIANO – BICÍ – ŘEV!!!