Oxymoron: paradox koncentrovaný do dvou slov.
Koho by napadlo, že přídavná jména „atmosférický“ a „brutální“ budou moci u death metalu koexistovat zároveň a navíc v jedné kapele. Brutal death je odjakživa založen na intenzivním provedení, komplikovaných změnách tempa, s důrazem na breakdowny, kdy se s ničím nemažete a prostě to „zahrajete a rozsekáte“. Atmosférický death je trochu vzácnější, ale můžeme ho vysledovat až třeba k Nocturnus a jejich albu The Key, kdy si klávesy vzaly na starost „sci-fi“ pozadí k vyvolání kýžené atmosféry, která byla vždycky spíš doménou blacku.
Od raných devadesátých však již odteklo hodně krve a vyhřezlo dosti

střev a patnáct let stačilo na to, aby se pár podobných brutaldeathových kapel objevilo. Třeba poslední album od Ulcerate, v podstatě celý Portal... a třeba Mithras.
Mithras si vzali ono atmosferično k srdci jako Portal, i když vyvolaná atmosféra je zde „poněkud“ odlišná. Překračujíce hranice ambientu, Mithras si dali za cíl vzdálené hlubiny vesmíru a jiné dimenze a světy.
Shadows je jejich třetím albem. První Forever Advancing...Legions bylo téměř ukázkovým uctíváním Morbid Angel - nebýt šílených temp, které album provázely. Triggery jsou ve světě Mithras nevyhnutelnými přáteli na život na smrt. A to nejen na kopácích a na virblu. Co se dá dělat, když pravidelně přelézáte 250 bpm a občas si vyskakujete až téměř k 300. Člověk by řekl, že taková dávka triggerů může odradit, ale jako vždy záleží na tom, jak ji využíváte - zde opravdu poctivě přidávají na intenzitě.
Ve studiu za bubny sedí Leon Macey, který je, věřte nebo ne, i kytaristou

Mithras. Proč říkám věřte nebo ne? Páč oba nástroje zvládá výtečně. Na Legions se na kytaru ještě moc nevyřádil (relativně), to přišlo až s Worlds Beyond the Veil, kde si Mithras našli svůj jedinečný styl „vesmírného“ brutal deathu. Neortodoxní sóla se na Worlds střídala s brutálními riffy nebo s uvolněnějšími, pomaleji se vyvíjejícími akordy či melodiemi a na Shadows je tomu jakbysmet. To vše zalité fůrou efektů. Zvláštní je, že na rozdíl od většiny kolegů z blízkých žánrů mají kytary vytaženy více středy a moc se nepletou zvukem do basy Raynera Cosse. Ten se také stará i o vokály. Jeho vláčný chraplák je přesně ten typ, který si užívám nejvíc.
Shadows je jakýmsi uhlazením stylu Worlds a v tomto směru je méně experimentální. Struktura není v porovnaní s nimi až tak rozlámaná a bicí působí poněkud relaxovanějším dojmem, i když na rychlosti nijak zvlášť neztratily. Příkladem je třeba moje oblíbená Thrown Upon the Waves s jejím skvělým finále, které hraničí až s fan service, jak ho známe z japonského manga či anime. Akorát je nutné zaměnit jedny škopky za druhé.
Nesmím opomenout zmínit vzhled obálky. Hádejte, který známý kreslíř ji má na triku? No ano, Dan Seagrave. Co se týká jeho stylu, žádné překvapení.

PS: Ambientní vložky nemají text, ale v bookletu ho najdete.
PS#2: Kdo najde gramatickou chybu v názvu?
PS#3 Nakonec, bude nová deska! Leon ji nahrává úplně sám a na Myspace má už jednu ukázku. Škoda, že už bez Raynera :/.