Autor: 90 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
Immutable

MESHUGGAH - Immutable

Kvalitní porce pomalejch, natlakovanejch polyrytmů, která má tentokrát trochu víc srdíčka, než jsme byli zvyklí. Nejpolidštěnější a nejpřístupnější Meshuggah. Ortodoxní uctívání může pokračovat.

MeshuggahJasně, novinka od Meshuggah po šesti letech, jedna z těch očekávanějších hudebních událostí roku. První singl, The Abysmal Eye, prosákl už ke konci února a naznačil, že by se Immutable mohlo ubírat někam směrem k atmosferičtějšímu Kolossu. Trochu zchlazení hlavy, páč zrovna tenhle dusavější, rovnější přístup mi tolik nevyhovuje. Nicméně druhej singl Light The Shortening Fuse navnadil, rozházená pomalá drncačka namotává, má solidní houpavej groove, v prostředku se zlomí do překvapivě silný melodie, která připomene třeba Textures circa Drawing Circles, a pak se vrátí k utahování šroubů. Takže nakonec hlava otevřená, a tak trochu otazník, jakým směrem se bude celá deska bude ubírat.

První poslech, a obavy se rozplývaj. Immutable si z Koloss bere důraz na míchání hutnejch riffů a atmosférický melodiky, ale jinak se vrací spíš až někam k Nothing. Těžkotonážní, valivej zvuk, rytmy se lámou v až překvapivě pomalejch tempech (asi nejpomalejších v rámci celý diskografie), hraje se střídmě, hraje se houpavě, hraje se pod tlakem, bez zbytečnejch tónů nebo úderů navíc. Ne snad přímočaře, rytmicky je to zprasený až běda, jen jsou ty polyrytmy v pomalejších tempech a střídmějším podání přehlednější. A tak si člověk může pomalý, rozlámaný kila vychutnat bez zbytečnýho rozptylování, pěkně vypnout mozek a nechat si vypálit díru do hlavy. Tady si novinka s Nothing může směle podat ruku.

Nicméně kde v minulosti zůstávala díra do hlavy mrazivě chladná, Immutable zanechává hřejivější pocity. Jednak díky zvuku kytarovejch kil, který tentokrát nejsou čistokrevnou strojovou rubanicí, v mašině je cejtit i organickej, živej element. To jí na jednu stranu dělá míň předvídatelnou, na druhou stranu je pro obyčejnýho smrtelníka snadnější pochopit. A jednak Meshuggah víc než kdy předtím využívaj atmosferický melodiky, která tentokrát spíš polidšťuje, než aby přidávala vesmírnej chlad. Stačí si poslechnout desítiminutovou instrumentálku They Move Below a je to jasný, tentokrát je to víc o srdíčku, ten závěr je na Švédy úplný emo. Kyborg má žhnoucí jádro, jak už obal desky napovídá.

Jak už je u Meshuggah zvykem, i na Immutable jsou vrcholy a propady. Z tradičnějších kusů bych vypíchl Phantoms, nervnější matika Messhuggah par excellence, kytara krásně nepředvídatelně těká a závěr zařízne zatěžkaný kilo se všema poznávacíma značkama. Skvělá je taky Faultless, přesně ty Meshuggah kila, u kterejch skokově sílí gravitace. The Abysmal Eye zůstává asi nejslabším místem, který dolu táhne zbytečně těžkopádná rytmika. Z atmosferičtějších věcí potěší třeba už zmíněný emíčko v They Move Below, závěr Kaleidoscope, kterej zní jak nějaká mešuge alt rock hitovka, nebo Ligature Marks, kde Haake koketuje snad až s tribální rytmikou. Vnitřní hnidopich si ale neodpustí poznámku, že atmosférickejch kytar je na Immutable až příliš a občas jsou roubovaný trochu na sílu.

Celkově ale převládá nadšení, Immutable je kvalitní porce pomalejch, natlakovanejch polyrytmů, která má tentokrát trochu víc srdíčka, než jsme byli zvyklí. Ortodoxní uctívání Meshuggah může s klidem pokračovat.

Hodnocení 90 %

Recenze dalších autorů

  • Rated 10 out of 10.

Meshuggah Přesně tak! Meshuggah opět zamotávají hlavu, jdou na to ale zase opět jinak. Na Immutable se oproti The Violent Sleep of Reason zatáhlo za ruční brzdu a z rychlosti přetaktovalo na pomalý tlak s opravdu velkým důrazem na atmosféru, který může Koloss jen závidět.

Samozřejmě to není jenom tak, vše se pošvédsku vrství, motá a láme. Je to dané hlavně tím, že předchozí desku z valné většiny psal Haake a Lövgren (bass). Novinku má na starosti převážně Hagström a jeho doménou jsou právě pomalejší meshupsychokila.

Pokud Kotek výše zmiňoval klasickou Meshuggah nervní matiku Phantoms, to je právě výsledkem dua Haake - Lövgren. Hagströmovi ve výplatnici svítí veškerá atmosféra, takže nepřekvapí, že všechny tři instrumentálky jsou čistě jeho. Těm vévodí ústřední They Move Below, která si doslova vodí posluchače za nos, když nabídne až primitivní post-metalový rozjezd překlenutý do smotávací spirály a pak odhodí zbytky vniveč.

To je jedna z deviz Meshuggah. Dokáží skladatelsky s každým albem „vystřídat“, ale přitom zachovat standardní a rozpoznatelný trademark. Immutable byla natočena ústřední trojicí Hagström, Haake a Lövgren, do sestavy navrátivší se Thordendal poskytl „jen“ sólové party, jasně rozpoznatelné např. v God He Sees in Mirrors nebo Kaleidoscope, a Jens Kidman dodal vokály separátně ze svého domácího studia.

Témata textů jsou dle Haakeho hodně ovlivněná aktuální dobou a svým způsobem jsou až sociálně kritická vůči člověku, lidství a jeho neměnnosti v agresi a konání zla, které se ale nezjevuje jen tak a je, dle slov Tomase, živeno populismem a despocií nejen politických elit. Extrémně vychýlená společnost mnohdy až do absurdity posledních let a v čase vydání desky již probíhající novou válkou dává Haakemu za pravdu. Hořící persona držící nůž na přebalu to jen podtrhuje. Od dob desky Contradictions Collapse dost možná nejangažovanější materiál vůbec, inu vše dokola a dokola.

Meshuggah se znovu nevrhli na metafyzično hlubokého a chladného vesmíru, ale na věčně rozervané, neklidně pulzující nitro člověka. Vydali ve všech směrech nejvíc polidštěnou a svým způsobem nejpřístupnější desku. Čekání dlouhých šest let své ovoce přineslo, worship trvá dál.

Hodnocení 100 %


Přispěj do diskuze

byt me to bavi vic nez Koloss, Immutable me nesesmahla. ta grovova poloha mi zasadne nevadi, i kdyz bych si tu nakou brutalni masirku pral, ale nejenze mi tu chybi jakykoli prekvapeni (az na tu atmo polohu), spis me cela deska utahává, je to na me az moc velka linearni houpacka a absolutne nic, co nabidla Violent, kde pro me Meshu otevreli Padorinu skrinku.

Starý časy. Tihle Meshuggah mi fakt chybí. A Fredrik v triku Coca-Cola je boží...
https://www.youtube.com/watch?v=n1cvj5YT6kI

S délkou taky nemam problém, jestli něco cutnout, možná jo, ale nevím přímo co. I když to má 66 minut tak to rychle uteče, díky tomu jak se to valí (čti je to "jednodušší"). Ústřední instrumentálka je takový poločas něco jako "in death is death" kdy to album dělá na dva kusy, nicméně je to soudržný a kompaktní. Není to to tak, zbytečně "těžkopádný" nebo "masivní" jako nová Vildhjarta, která se mi poslouchá hůř na jeden zátah.

Delka mi nevadi, namotava to dobre, takze se v case v pohode ztratim. Zrovna u tohohle typu desky, ktera chce hlavne pohltit, nejaky striktni casovy pozdavaky nemam.

Co se tech instrumentalek tyce, black cathedral ma snad jen dve minutky, to je jen takova sranda (ackoliv kdyz najedou prvni tony, tak jsem se tesil na bm meshu valec, skoda, snad priste), a poseldni vec je jen takovy klidny outro. Kdybych mel strihat, tak ven pujde abysmal eye a armies of the preposterous, ty jsou na me trosku zbytecne tezkopadny.

S tim ze vrcholy jsou hlavne v prnich dvou tretinach souhlas, ale i v tom zaveru jsou silny valy - I am thirst dobry, ale hlavne Faultless pekne sroubuje :)

Mě to baví, není to tak urputný a monotónní jako předchozí. Vlastně je to první deska Meshu, kterou bez problémů doposlouchám klidně 2x po sobě :)

A teď trochu střízlivější pohled od někdejšího mešuge-fanatika :) Nikdo se nepozastavil nad tou délkou. 66 minut? wtf? Nejsilnější kusy nasadila kapela do prvních dvou třetin. Mě to baví cca do Kaleidoscope, pak to jde rapidně dolů. Třeba Black Cathedral, to je plná vato-výplň. Pak ještě snad I Am That Thirst, ale konec odzívám. Když si vezmu, že se kapela vlastně nikam neposunula (což bych po šesti letech čekal - stačí fakt trochu :) třeba ty instrumentálky jsou zklamání) a někdy dost přehrává to samé co před 20 lety (od sól jsem čekal víc), tak prostě nemůžu dát víc než 7,5/10. Být to kratší o 20 minut, tak to bude jiná píseň.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Immutable, Atomic Fire Records, Meshuggah, math metal, groove metal, djent, progressive metal

aktuálně

diskuze