Snad každému fandovi tuzemského metalu (potažmo jeho death/grind odnoži) musí znít název MELANCHOLY PESSIMISM povědomě. Tahle moravská parta se pohybuje na scéně od roku 1992 a za tu dobu již nejednou sklidila plody svého snažení. Ať už to bylo např. předskakování hvězdám typu KATAKLYSM či NAPALM DEATH nebo přes 400 koncertů, jejich účast na všech důležitých festivalech (Obscene, Brutal Assault, Nuclear Storm…) a v neposlední řadě 5 báječných alb. Jaké bude to šesté? Dokáží se poprat po celých šesti letech od desky Dreamkillers se současnou konkurencí?

Zdá se, že materiálu za tu dobu nastřádali dost. End of Vermin Nations má se všemi vychytávkami typu cimbálovky nebo závěrečného rádoby sranda „country“ songu skoro 42 minut. Zatímco úvod je jedním slovem geniální (až ve stylu takových SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY), závěr už mi bohužel tak vtipný nepřijde. Každému však dle jeho gusta.

Naštěstí celý „střed“ tvoří už jen nefalšovaný death metal, řádně dochucený grindcorem. A protože tohle je parádní disciplína MELANCHOLY PESSIMISM, je to radost poslouchat! Nahrávka z bzeneckého Shaarku je pěkně šťavnatá, ale tak akorát, středně. Uvnitř pěkně syrová, žádné tepelné úpravy navíc. Chlapákům to šlape na jedničku a neúnavný Killy užívá hned několik poloh svého vokálu, aniž by v žádném vyzněl zle. Aby toho nebylo málo, hned ve čtyřech případech mu „pomohl“ Paul Speckmann (MASTER, ex-KRABATHOR) a dodává nahrávce další rozměr. Pokud mám tedy (po zvuku) hovořit o nějakém výrazném překvapení alba, je to právě vokál.

Rozebírat samotné songy, pak bych určitě vysekl poklonu Modern Stabbing Culture. Nefalšovaná sypačka, kterou když doma krapet ohulíte, hned budete mít o pár sousedů míň. Taktéž titulní věcička je hodně v pohodě. Tady se naopak dočkáme zvolnění tempa a nebýt refrénu, tak bych přísahal, že sedíme v „americkém“ obýváku. Určitě mohu s klidným svědomím označit End of Vermin Nations za vrchol desky. A když MELANCHOLY, tak zcela jistě i úžasná Malediction Hero! Pod tou je podepsán Petr Darnetor Andrýsek a jeho kytara je zde přímo excelentní.
Nabízí se pochopitelně srovnání s Dreamkillers. Ve zkratce: zvuk poslední desky (Šopa) mi přišel víc „špinavější“. Novinka je přece jen krapet sterilnější, což někomu může vyhovovat, jiný upřednostní Valáškovu práci. Postupy jsou však prakticky totožné. Stále zde hovoříme o death/grind vánici té nejsilnější intenzity. Osobně bych řekl, že novinka je producentsky kousek dál, což z ní dělá zatím nejlepší kolekci MP.

Když si novinku MELANCHOLY PESSIMISM pustíte několikrát důkladně za sebou, určitě vám bude jasná minimálně jedna věc. Proč se na obalu skví logo agilního slovenského labelu Metal Age. Ano, po letech strávených pod křídly Epidemie Records přišla změna. Jestli to bude správný tah, ukáže jen a jen čas. Ovšem již teď mohu tuhle melancholickou „prasárničku“ s krásným coverem od pána jménem Jumali Katani (mimochodem, též aktivní deathmetalový muzikant ze Singapuru) vystřelit jako horký tip na tuzemskou desku roku!

Argumenty pro MELANCHOLY PESSIMISM? Mají drive, dostatečně silný materiál a nadmíru schopného frontmana. Není to uměle vyhnaná chemická plodina, nýbrž lety vyzkoušená a poctivá odrůda. Tak co, zahrádkáři moji, nad čím ještě dumáte?