Autor: 80 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
demo(N)cracy

KIJU - demo(N)cracy

Velmi příjemné překvapení se hlásí z Itálie a jmenuje se Kiju. Zbystřit by měli zejména příznivci neurotického hard coru, neo thrashe a snad i fanoušci nu-

review_640_px2

metalu, kterým učarovala raná tvorba Korn. Na své by si však mohli přijít i mladší posluchači, kteří vyrostli kupříkladu na Linkin Park. Vlivy těchto stylů, a některé další (v několika pasážích si jistě chutně skočíte při vzpomínce na HC kmety Biohazard či vyskočíte z křesla, jestli zrovna nehrají Fear Factory), se umně proplétají na druhém CD demo(N)cracy.
Na našem, potažmo blízkém, území by Kiju neměli být neznámou, jelikož debut Nothing to Play For vydali v roce 2003 slovenští bratia z Metal Age. Osobně jsem jej neměl možnost vyslechnout, ale produkce na demo(N)cracy svědčí o vyzrálosti kapely, která má jasno, co a hlavně jak, tvořit. Už od úvodních tónů Tag Your Bones! se dostanete do mlýnku, jehož kolečka se otáčejí v duchu zběsilého HC, prokládaného nervně zadrhávajícími kytarami, přesnou rytmikou, která, byť není až tolik pestrá a nápaditá, sedí k tomuto stylu naprosto báječně. Teď bych ale nechtěl, aby bylo spojení „není pestrost“ chápáno jako „jednoduchost“. Právě naopak, bicí jsou v drtivé většině tím správným motorem, který skupinu posouvá do sféry thrashe (Deserve the Truth), či naopak zvolní až někam na meditační úroveň (I don´t Tolerate Who´s not Tolerant). Doporučuji proto poslouchat velmi pozorně, za, na první pohled se tvářící jednoduchostí, je občas ukryta rafinovanost (Surf Diesel, Born Aborted, Dog). I přes tento fakt ale za největší devizu Kiju považuji vokalistu. Vitto má v hrdle poklad, dokáže brutálně řvát, překvapí táhlými čistými melodickými linkami a jistě by se dokázal uchytit třeba i jako zpěvák nějakého pop music bandu, talent na to má (Bean). Řeknete si, že takových dneska je (jenom u nás jaksi nedostatek), jistě, jistě, souhlasím, ale právě proto, že někdo „takový“ dokáže v tomto stylu zpívat, je obrovské plus.
Pochválit bych měl i zvuk, který vznikl ve Fear studiu, kde si mihli např. ztřeštěnci

review_640_px3

Ephel Duath – nástroje jsou pěkně čitelné, můžete si bez problému vychutnat jakýkoliv, snad až na basu, která je zde spíše na to správné stylové zhutnění. Pokud bych měl, tradičně závěrem, vypíchnout jednu jedinou skladbu, je to bez pardonu nářezovka Surf Diesel, která to hrne pěkně od podlahy, v podkladu si píská kytara, přecházející v chaotické sólo, přičemž nechybí výše zmíněné hlasové polohy. No, hodlal bych moc tohle vidět živě.
PS: Ještě drobnost k tracklistu, na desce je sice 16 skladeb, ale čtyři jsou tichem, zde cca 30-ti vteřinovým na skladbu, které oddělují poslední dva songy VI a Dog.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Kiju

aktuálně

diskuze