Kapela INTRONAUT byla vždy zajímavým spolkem, který si dokázal za dobu své existence připoutat mé smysly pestrou muzikou. Už předešlá alba dělala poslech něčím výjimečným a neobyčejným. Proto nebylo divu, že jsem novou desku očekával se zvýšeným napětím. Vyplatilo se čekání? Za sebe mohu říct, že ano. Ba co víc, poslech nové desky Valley of Smoke přinesl v některých momentech (které se táhnou po dobu celé desky) až orgasmické pocity.

Kapela tentokrát připravila barevnou paletu nesčetně brilantních momentů; na novince na to jdou přesto trochu jinak než na minulých albech a poslech je zábavnější. Pulzující bicí, které nevydrží chvíli na jednom místě, podporují bravurní práci kytaristů. Jejich pestrost spolu s precizní hrou baskytary spoluurčují proměnlivost celé nahrávky – nálady se střídají, jak se mění jejich zvuk od zemité nakřáplosti až po klidnější vybrnkávačky. Kapela navíc přesvědčivost emocí umocňuje krásnými kontrasty mezi hrubým vokálem a čistým zpěvem bez toho, aby přechody vyzněly klišovitě či nevkusně. I když Intronaut spadají žánrem do progresivního metalu, není jejich tvorba založena pouze na bestiálním přehrávání stupnic. Také slyšíte v titulní skladbě podobnost s génii EXIVIOUS? Některými momenty připomínají i kanadský spolek NEGATIVA. V žádném případě však nejde o kopii, pouze mi poslech některých míst tyto kapely evokuje.

Vybrat nejlepší skladbu je nemožné, protože Valley of Smoke táhne na branku jako celek. Nové album Intronaut se stalo jednou z nejlepších nahrávek tohoto roku a bude obsazovat přední příčky mého soukromého žebříčku. Intronaut vytvořili bravurní album, jehož hudba dýchá a přemýšlí. Hodnocení je proto jednoznačné.

Třetí album (Null pokládám za EP) odhaluje Intronaut v lehce intimnější poloze. Nabízí více post-metalového hloubání a rozvleklejší, ale s rozumem postavené kompozice, v nichž se klade důraz na usazení každého úderu a tónu. Intronaut v nich nikde na nic netlačí, nechávají čas plynout, jak sami cítí, že je třeba. Nic nenatahují, nic neuspěchávají. A k tomu si prakticky pokaždé dokáží poradit s tím, jak skladby oživit zdravou a rytmicky výraznou instrumentací, kde lehoučce poskočit vpřed - ale zase tak, aby si toho rychlosti neholdující nevšimli. Zmínil-li jsem prve post-metal, hned zapomeňte na ten pomalejší (bahna ubylo, nahradil ho rock), zde tento výraz skvěle reflektuje zvuk kapely a její nemetalové, byť tvrděrockové, vyznění, které se blíží jakési progresivní fúzi až disharmonicky laděného stoner metalu velmi jemně přikořeněného jazzíkem.

Pokud bych měl ve jméně další kapely hledat podobnost, asi bych sáhl po Mastodon, jejichž motor svou hrou taktéž silně řídí muž zpoza bicí sady. Ale určitě by se toho dalo nalézt vícero (vlivově myšleno), napadají mě zde nedávno vystoupivší Knut, Kubou uvedení Exivious místy také nejsou daleko (Below), snad náladotvůrci Isis by nebyli úplně mimo mísu, v případě titulníValley of Smoke se dokonce blýskne genialita Planet X a jejich Thinking Stone(navíc podpořené perkusemi – nešálí-li mě slechy, jsou to tabla), ale pokusme se tomuto vyhnout… Intronaut si to pro svou trvale svojsky vyšlapávanou cestičku určitě nezaslouží, částečně až na Mastodon nikoho konkrétního vlastně nepřipomínají. A na to, že album není instrumentální, zpěvy, které jsou oproti předchozím nahrávkám nebývale „melodické“, budete vnímat spíše jako doplněk hudby, zvukovou a nijak rušící kulisu. A takto to mám rád.