HYPOCRISY - End of Disclosure

recenze
bizzaro
Hodnocení:
7.4

Ač se experiment (zvukový, ani hudební) nekoná, End of Disclosure je správný krok. Hypocrisy mnohem pevněji drží otěže a servírují další třičtvrtěhodinku. Mnohem příjemnější a sevřenější než minule.

HypocrisyMarast není zrovna webem, kde byste pravidelně četli recenze novinek velkých (mainstreamových?) kapel, ale proč se jednou za čas, obzvlášť má-li zde kapela hrát, na některou z nich nepodívat? A přesně toto je tento případ, protožeee… jasně, Hypocrisy si ve čtvrtek střihnou set v pražském Retru. Ještě by se slušelo na úvod doplnit, že nejsem typickým posluchačem této muziky, ale „panicem“? Ne, to také ne, jen ode mě nemůžete očekávat hluboký srovnávací rozbor.

Asi nemá smysl vůdce kapely jakkoli představovat. (Brutusáčku, ty si klikni ;).) Peter Tägtgren má prsty, a nejen je, v tolika albech, že by to nebylo jednoduché jen spočítat. A samozřejmě se neváži pouze na autorská díla a kooperace, ale, a to hlavně, na produkční stránku, kdy ve svém Abyss studiu upletl „polovinu“ skandinávských alb; při téhle práci se člověk lecčemu u svých kolegů přiučí, nejednu věc pochytí, že? Člověk tedy zkušený po všech stránkách, rozhodně i talentovaný a schopný – klidně i „na zakázku“ – vytvořit hit. A takto i celá novinka Hypocrisy zní. Hitově. Ale naštěstí ne úplně vlezle.

HypocrisyCelá deska se poslouchá velmi dobře. A to i přesto, že oproti předchůdci A Taste of Extreme Divinity je tempově více při zemi a prakticky zbavena agresivity. Zato ale semknutá, celkově vyváženější a promyšlenější, a to i produkčně; vylézá basa a zvuk není tak ostrý. Pro oprostění se o primitivně vlezlé tupačky nepůsobí už tak davově metálkovým „hey, hey, hey“ dojmem, to vítám. Jsou tu silné skladby, resp. silné většinou díky nějakému z hlavních momentů v nich (titulní věc, nasypaná Tales of Thy Spineless, temnější Hell is Where I Stay, When Death Calls), které si dokonce poslechnu rád, ale problém je, v čem se mnou fanoušci kapely souhlasit určitě nebudou, protože právě na toto čekali, že všechny jsou Tägtgrenovu tělesu, či jeho snad lépe, jeho tvorbě, až moc typické. Strukturou (nějaká ta stopka, nebo nečekaná změna tempa jako ve druhé skladbě by určitě prospěla), melodicky, náladou. Dalo by se říct „nic proti ničemu“, jenže nechybí ani momenty, které bych sice nenazval přímo vatou, ale jakousi rutinní Hypo-výplní určitě (Soldier of Fortune). Však řekněte? Co na End of Disclosure jste v Hypocrisy už dříve neslyšeli? Atmosféru tvorné klávesy na podkladech, pomalejší náladové skladby (poslední The Return mě moc nebaví, i když pokukuje až někam k The Fouth Dimension), chytlavé refrény a Tägtgrenem melodicky budované kytarové nápěvy. Nečekané ani není, že se v některých skladbách snaží připomenout až starou obhroublou tvorbu kapely z éry Osculum Obscenum (United We Fall). Co pak tedy zbývá? Jedině síla riffu a melodie. Záleží tedy tak nějak na stavu, jakou Tägtgren (mimochodem fajně zpívající: co skladba, to konkrétní poloha - třeba v 44 Double Zero zní jak Udo) bude mít chuť a formu a štěstí věci dát do kupy, protože o jeho schopnostech skládat pochyb být nemůže.

HypocrisyProblém však vidím ještě v jiné věci. Když už je to takto, proč se autoři skladby nesnaží jakkoli výrazněji rytmicky obměnit (oproti AToED si není nač stěžovat), proč více nehýbou s tempy a drží se hlavně těch středních v posunech jen v rámci několika bpm? Neříkám, že to celé je vypočítavost, ale pro kapelu je tento model až příliš jednoduchý a především to tak trošku působí jako hra na jistotu (jasně, jsou to Hypocrisy a hrají melodický death metal, co bych tak chtěl?), protože většina námětů se pak odehrává, pokud ne v kopákových, tak klasických, ale šlapavých „bum-prásk“ rytmech, přitom některé riffy (a ne že by tu takové nebyly) by s promyšlenější rytmickou podporou kolikrát zněly mnohem zajímavěji a posluchač by tak byl více vtáhnut do hry. Takto vše slyší prvoposlechově, takže buď vás to takhle prostě baví, nebo se musíte, chcete-li si další desku Hypocrisy poslechnout, spokojit s určitými zajetostmi. Funguje to, ale v této podobě Hypocrisy někde znějí jako festivalově stadionový metal (ne že by nebyli), který neurazí fanoušky In Flames (The Eye), ani ty Iron Maiden. Trošku škoda, protože tahle kapela na to, aby udělala mnohem více překvapující píseň, prostě má.

End of Disclosure je v rámci svého při přimhouření oček špička, ale kdyby Hypocrisy alba vydávali co rok nebo dva, nevím, jak by to s budoucností kapely bylo. Možná tedy chápu prodlouženou kadenci ve vydávání, neb tímto způsobem, když veskrze nového nic nepřináší, se neomrzí a fanoušky kapely vždy potěší a nové snad i získá.

Vložit komentář

Hellhammer - 07.10.13 14:39:08
Musím s klidným svědomím říct,že End Of Disclosure se tak za čas rozleželo,že se nebojím zvýšit hodnocení na 85%..Holt vetrání jako Petr umějí dělat muziku,kterou člověk jen nezaloží do regálu..:) Vrchol Hypocrisy pro mě pořád tvoří Hypocrisy,The Arrival a Taste Of Extreme Divinity.. Už se nemůžu dočkat nový placky:)
bizzaro - 04.07.13 15:04:03
s obema poslednimi nazory nejde než souhlasit, bestofko no. ze Lars skladal jsem nevedel, dela neco jinyho?
Hellhammer - 04.07.13 11:26:55
EoD je pro mě takový best-of Hypocrisy za posledních 10 let.Je tam všechno,sypačky jako Tales of The Spinnless,hymny (End Of Disclossure,The Eye) i ta pomalá hyponotická skladba na závěr.Právě tím,jak je tam všechno,to pro mě trošku ztrácí ksicht a oproti předchozí Taste of Extreme Divinity(která byla rychlejší a trochu variabilnější),je novinka malinko horší.Ale svůj standart to má pořád,nápadů dost,zvuk skvělej,obal,produkce to je za 1.Peter je velkej borec,takhle dlouho hrát téměř to samé a nenudit. 75%
Meresz - 12.04.13 13:50:18
Výborný album. Povedal by som že v tesnom závese za predošlým ATOED. Páči sa mi hlavne preto, lebo je tu z každého aspektu ich tvorby niečo (hymny ako "End of Disclosure", rýchlovky "Tales of Thy Spineless", "When Death Calls", "United We Fall", silné refrény (neplatí pre "44 Double Zero" čo je pre mňa najslabšia skladba), trocha typických Tägtgrenových melódií ktoré ovláda dokonale ("Soldier Of Fortune") a na koniec pekný slaďák "The Return" ktorý napísal prekvapujúco bývalý bubeník Lars Szoke, čomu som rád lebo v minulosti zložil pár výborných vecí. Hodnotenie 8,5/10
bizzaro - 10.04.13 00:12:32
dohozen jeste klipek k Tales of Thy Spineless
bizzaro - 09.04.13 21:08:31
souhlasim s tema tempama, ale me ta A Taste pak zacla srat tim tupanim a "hey hey" feelem, coz tady postradam. Hypo se tu vic zamerujou na atmosferu. a ba.
Crust - 09.04.13 18:33:34
4 BrewThusCheck: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Abyss_(recording_studio)
Ivoš - 09.04.13 16:23:43
Jak to ten Peter dělá,že vždycky vypustí album,který zní tak stejně a přitom to neni průšvih.Je,ale pravda,že mě ToED bavilo o něco víc,hlavně díky tomu,že se Horgh nebál v některých sklabách pořádně rozjet bicí a došlo i na dobré změny temp(Valley,of the Damned,Weed Out the Weak,titulní pecka..).Na novince sype jenom Tales of The Spinless,a změny temp aby člověk pohledal.Ale stejně mě to baví minimálně na 75%.Jak to ten Peter prostě sakra dělá??...:D
mIZZY - 09.04.13 10:16:24
Mě tohle album poněkud zklamalo. Sice už nejsem tak velký fanoušek Hypocrisy, jako třeba před pěti lety. Novinku jsem neprotočil tolikrát, jako například Virus. Každopádně deska A Taste of Extreme Divinity mě furt dost bavila a na Brutale jsem si je docela užil. Na End of Disclosure mi připadají všechny skladby +- stejné a bez nějaké větší síly. Jak napsal Bizz, celé je to v středním tempu a chybí mi tam pořádný nakopávák, jako byla třeba na AToED skladba Valley of the Damned. Sem tam se objeví celkem pěkná melodie a zajímavý rif, ale nic zvláštního, čím by skladba chytla a nepustila. Za mě takových 65%. Uvidíme, jak to bude působit ve čtvrtek naživo, ale na častější poslech z desky to moc není.
brutusáček - 09.04.13 00:46:38
hnedle jsem chytřejší!

Zkus tohle