Gojira je po čtyřech letech zpět a asi nebudu jedinej, kdo je z toho tak trochu úplně mimo. Vydání tohohle kotouče považuju za svojí velkou událost, při který všechny ostatní záležitosti házím za hlavu a soustřeďuju se jen a jen na hudbu těchto Francouzů. S velkým očekáváním přichází ale také velké obavy, protože nic není jistota, což v hudební branži v poslední době je snad i pravidlo. A od Gojiry očekávám něco víc než jen průměr. Nechci bejt spokojenej. Já chci řvát radostí. A zatím jsem u každý fošny od téhle bandy radostí přímo ječel. Jak je na tom novinka, která nese název L'Enfant Sauvage?

Deska startuje energickou náloží jménem Explosia, která okamžitě ukazuje Gojiru v tom světle, ve kterém jí spousta z nás zná. Typický rukopis a riffy, ale žádná průměrnost či nějaké opakování. Takhle výborně chytlavou písničku pánové dlouho nenapsali a zvlášť chci vyzdvihnout druhou půlku skladby, která je napěchovaná nádhernou atmosférou, která celá hezky graduje. Deska dál plyne krásně svižně tak, jak je u Gojiry zvykem, a u tohohle počinu, řekl bych, víc přímočaře než u předchozí The Way of All Flesh. Jemnou kytarovou syrovostí a strukturou skladeb se trochu podobá nepřekonatelnému opusu From Mars to Sirius, ale to malinko předbíhám dopředu, takže se trochu vrátím k samotným skladbám.

The Axe ukazuje cit Francouzů pro melodii a zpěvné refrény, což vlastně není ani tak nějak nic nového, ale přijde mi, že tuhle složku domákli a vypilovali zase o něco víc. A najde se toho mnohem víc, co se podařilo vyparádit. Především riffy a celkový kytarový feeling, což člověka trkne už po čtyřech skladbách. Gojira je stále agresivní, ale na téhle desce se snaží, podle mě, trochu brnkat na tu emotivnější strunu. Jakoby nám chtěli prostřednictvím samotných instrumentů převyprávět nějaký příběh. A myslím, že tohle se jim daří sakra výborně! Po intermezzu The Wild Healer nám pánové z Bayonne ve skladbě Planned Obsolescence připomínají, že taky umí vcelku obstojně sypat a že rytmická složka je jejich silnou stránkou. Mario Duplantier je výborný technický hráč, který se zbytečně nepředvádí a jeho styl hraní je přímočarý, leč úderný, přesný a nejeden Čech by řekl „že to sedí jak prdel na hrnec.“

S Mouth of Kala jsme se už přehoupli do druhý půlky dílka a právě zde se odehrává to nejhezčí a nejzajímavější z celé desky. Zde se na onu emotivní strunu brnká, hladí… ale taky mocně řeže! Melodie a cit pro určitou atmosféru a tajemno je u Gojiry desku od desky zásadnější a tady to je setsakramentsky znát, přitom slova vkus a jednoduchost nejsou u týhle bandy sprostá slova. Song Pain is a Master je díky svému začátku výletem do post-rockových sfér s patřičným nádechem...no dejme tomu...intimity, aby následně mohlo propuknout riffové a bubenické běsnění, které přerušuje zpěvný refrén podobný začátku. Vše dohromady to funguje náramně, stejně tak jako následující Born in Winter, melancholicky naladěná skladba. Stejně tak jako kdysi rockoví a metaloví velikáni skládali balady, i Gojira složila svou, jen hodně po svém a se svým pohledem na hudbu. Celé dílo uzavírá The Fall, která se valí jako balvan - sice pomalu, ale s mohutnou energií. S energií, která je na tomhle albu všudypřítomná a nejde jí necítit. Od začátku, až do konce.

Myslím, že rozepisovat se o zvuku nahrávky nemá moc cenu. Svojí laťku kvality si Gojira udržela, možná zase malinko posunula nahoru, takže čekejte hlavně mohutné bicí, basu a super zvuk kytary, který se mně osobně hrozně líbí a myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co lze slyšet.

Závěrečné hodnocení? Když to tak po sobě čtu, chválím opravdu hodně a nejsem sám, kdo si myslí, že je za co. Malinko mě mrzí, že Gojira nepřišla s nějakým lehčím experimentem, nějakou zajímavostí, která by tuhle fošnu posunula ještě o kus výš, nicméně Gojira oproti předcházejícím opět nahrála trochu odlišnou desku a já doufám, že v tohle trendu bude pokračovat i v budoucnu. Jsem velice spokojenej a hlavně nadšenej! Řvu radostí!

Gojira válí. I když L'Enfant Sauvage nedávám plný počet, nebojím se, že tohoto čísla a titulu „album roku“ se dočká na mnoha stranách. Takhle totiž má vypadat metal tepaný roku 2012. Agrese, síly, údernosti, emocí, zpívání, chytlavostí… všeho dosti. A je jedno, kde si Gojira pro svůj unikátní mix nabrala inspirací, takhle to dělá jen tento kvartet. Navíc s tím, jak má Joe Duplantier postavené vokály, on totiž krom toho, že řve, ještě zpívá, vlastně obojí dohromady, se dostává do pozice zaříkávače či novodobého mesiáše, on totiž hlásá davům. Dá se tak říct, že hitovější desku jsem neslyšel hodně dlouho. Co song, to hymna, parádní nápěv, skvělé a valivé, ale mocné a úderné riffy, cit pro harmonii a rytmus, neuvěřitelně masírující zvuk bubnů, který vám hlavu rozklepá jak tomu nejznámějšímu nejtku. Aspekty, které zaručují, že je tato muzika navíc skvěle postavena pro živou prezentaci.

Vůbec si tak přemýšlím, kde tahle deska má nějakou slabinu a proč jí tu stovku nedám. Ale nedám, protože přecejen s tímto typem muziky už Gojira přišla, pro druhé by 90 za toto mohlo být zas moc, ale podstatné pro finální hodnocení je, že Gojira nestojí na místě, nepřešlapuje, ba dokonce přináší i něco jiných postupů, ale především složila a nahrála tak silné album, že jejich jméno se bude v budoucnu tesat. Teď si předskakují na staďácích, troufám si ale tvrdit, že jejich čas nastane a pozice velkých monstr kapel (á la Metallica) v nové dekádě bez problémů převezmou.

A ještě jedna věc. Titulní L'Enfant Sauvage? Lepší song jsem za posledních 10 let asi neslyšel. Žabožrouti válí!