Autor: 60 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
On Death And Cosmos

EPHEL DUATH - On Death And Cosmos

V posledních letech to vypadá, jakoby Davide Tiso rozbil Pain Necessary to Know na základní prvky a z nich dělal desky. Nové EP On Death and Cosmos nám do sbírky dodává metal. Proč tohle Tiso dělal? Bohužel je to unavené a prázdné.

Ephel DuathV posledních letech to vypadá, jakoby Davide Tiso rozbil Pain Necessary to Know na základní prvky a z nich udělal desky. Když vynecháme remixy – „Psí oči“ jsou písničky, Manuscripts Don’t Burn instrumentální hrátky, Parched experimenty; nové EP On Death and Cosmos nám do sbírky dodává metal. Jenže zatímco předchozí tři věci ten aspekt více (Parched, Through My Dog's Eyes) či méně (Manuscripts) rozvíjely a posunovaly dál, EP se spíš vrací. Na rozdíl od ostatních jmenovaných EP nestojí za moc; nevidím důvod, proč by návrat k metalu měl být (zvlášť u Ephel Duath) žádoucí; ano, pořád mám rád RePhormuli, ale to spíš její snahu, chuť experimentovat, nedokonalost, naivitu, tedy vlastnosti, které by ze značné části po ji následujících (prakticky perfektních) albech vyzněly dost katastrofálně. A EP pro jistotu nevyniká ani snahou se posunout či chutí experimentovat.

Kde je problém? V tomto konkrétním případě budu aplikovat (jinak dost hroznou) poučku: „Za vším hledej ženu.“ Tiso si teď (asi šťastně) žije ve Státech s Karyn Crisis, zpěvačkou Crisis, no a když už se ten metalový párek takhle pěkně sešel, přizval si Tiso manželku do Ephel Duath, a s ní přišlo i trochu toho metalu (resp. thrashcoru, nebo co to Crisis hráli) do hudby, ale i image a grafiky. Obal mi poprvé přijde nezajímavý/průměrný, promo fotky jsou o ničem, bombastický název On Death and Cosmos mluví sám za sebe. Limitovaná edice 66 kusů s bonusem v šestém a šedesátém šestém kusu je už úplně na facku, tahle metalová klišé by byla odpustitelná v začátcích ED, ale prostě nechápu, proč s nimi Tiso začíná zrovna teď.

Ephel Duath - Davide TisoOn Death and Cosmos je unavená, prázdná deska. V lepších momentech to je výluh ze starších desek, především Psa, v horších ho to vlastně připomíná taky, jen je ten výluh unavený – jenže zatímco Dog’s Eyes s touhle vlastností pracovaly a dosahovaly parádních výsledků, tady to jen, ano, unavuje. Bicí jsou jen tak složité, aby úplně neotravovaly primitivností, basa taky není moc zajímavá, hlas Karyn mě prostě nebaví – poprvé mám pocit, že vokál k hudbě ED nesedí. Kytara mohla něco zachránit, ale dost ji ve zvuku zabíjí vytažená a rozplizlá basa – důkladnější analýzu zvuku nechám na jiných, ale myslím, že tady se dalo zachránit aspoň něco, přestože na úroveň ostatních Tisových věcí by to On Death and Cosmos nevytáhlo – při vzpomínce na Pain nezbývá než zatlačit slzu a dodat, že deska je předvídatelná.

Proč tohle Tiso dělal? Peníze? Manželka? Zkouška, jak moc mu to ještě hraje? Byl to nějaký vtip?

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 7.5 out of 10.

Víte, co je hlavní problém On Death and Cosmos? Že zní, jakoby Ephel Duath, tedy Davide Tiso, definitivně dostal rozum. Je oproti minulosti hodně „písničkové“, začínají převládat skutečné (ehm) riffy a jasná struktura. Jenže když si desku pustíte, zjistíte, že jsou to furt Ephel, že to furt není muzika pro každého. Jen je pod vládou biče, zkrocená.

ED totiž neztratili nic ze svého. Materiál je furt lineární, obsahuje rozklady, divné akordy i trošku pokroucené a špinavé vybrnkávačky, jen skladby z EP tentokrát tolik netáhnou, jsou spíše střednětempé, hůře, nevím proč, se vstřebávají, ale naprosto skvělé motivy obsahují také; třeba druhá půle Raqia – ten pomotaný a vygradovaný prostředek je mňamózní.

Ephel DuathZpěv Karyn mi nevadí (podle hlasu ženu ale nepoznáte), naopak velmi dobře, i když trošku roboticky, frázuje a prakticky nonstop používá dvojhlas, a tak její vokál skýtá trošku neodhalitelnosti. A když už řeším Karyn, doplním i zbytek. I když nevím, kolik tvůrčí svobody jim Davide dovolil, na nahrávání EP se podílel basmajstr Steve DiGiorgio (zde žádná výtka, nejvýraznější je asi ve Stardust Rain – ty slap-linky tam sedí neuvěřitelně) a za bubny válčí precizní Marco Minnemann, jen škoda, že ho v nahrávce není více; to je ale způsobeno asi tou linearitou, protože připravit chytlavé linky do muziky, která tak nějak plyne, je určitě těžké, navíc když Tiso svou představu určitě má, a tak Marco muzice spíš tak nějak sparringuje a jeho jemná detailní hra povylézává hlavně v těch klidnějších místech.

On Death and Cosmos není určitě na první a několik dalších poslechů. Ale ani důsledné naposlouchání nezaručí, že vás jeho obsah chytne.

aktuálně

diskuze