V době, kdy jsem si pirátským způsobem pořizoval tuto desku, mě ještě nebylo jasné, do čeho se to vlastně pouštím. Abych story začal pěkně od začátku: pálím si pálím jednoho dávno minulého dne pár CDček (u jednoho anonymního Američana z Kolína :o)) ve spěchu a tak jsem se s tim moc nesral – jak se mě něco jenom trošku líbilo, tak hned s tím na CD a doma že udělám výběr z toho, co je dobré a co špatné… nějakým podivným nedopatřením se ke mě dostala i tato nahrávka, o které jsem věděl jenom to, že je to nějaká bandička vycházející u mého oblíbeného lejblu a že v sestavě jaksi chybí zpěvák :o) Doma jsem desku vesele mrsknul mezi ostatní věci a nějak se mě do toho nechtělo – trošku zřejmě zapůsobila moje obava z toho, že bez zpěvu to asi bude nic moc.
Přejdu k pointě: po klasicky řádné konzumaci nějakého podivného druhu kopřiv jsem si pustil jako takovou kulisu při čučení do pc placku nazvanou Pretest a náhle se to stalo. Koukám na pc a uvědomuju si, že čím dál vic se skutečně jen tak tlemím do monitoru a víc a víc se soustředím na tu zvukovou kulisu, kterou zesiluji, zesiluji… 3x repeat… možná na tom něco bude, když už kulisu sjíždím potřetí. Ona to vlastně je pointa jen pro mě, ale každopádně ve sjiždění této věci jsem nepřestal vlastně do teď a on už to nějaký ten rok možná bude, kdy jsem si poprvé na této magořině ulitnul jak cyp :o)
Nejedná se vlastně o žadný brutal-sypsypsyp-metal, na to při poslechu nenarazíte … ovšem ono “to” svým způsobem sype – Dysrhythmia sype jeden skvělý hudební nápad za druhým, nenudí nikdy > vlastně od začátku do konce jen pozitivně překvapuje, vyvyjí se… na co zpěvák, když kytara, basa a bicí (u těch bych se ještě rád zastavil) hrají tak našlapnutou hudbu? Je to prostě jedna z mála nahrávek, která zpěv skutečně nepotřebuje a vlastně by možná zpěv na albu působil spiš rušivě. Leželo mě pěkne dlouho v kebuli, jak tuto kapelu zaškatulkovat nebo k něčemu přirovnat a po dlouhé době jsem na něco přišel - a to při setíku plzeňské kapely Made By The Fire (mimochodem pro mě osobně největší tuzemské překvapení - ta kapela je skutecně špička; nebos’ myslel špíčka? pozn. bizz). Ne, že by hráli úplně stejnou musick, ale mě se prostě zdá hudba těchto dvou kapelek tak nějak podobná - oni si prostě s těma nástrojema tihle lidi hrají - je na tom vidět, že je to evidentně baví a to, co leze z repráků, je radost poslouchat - žádná monotónní mrdka :o). Oproti MBTF (teda soudím podle jediného koncertu) se Dysrhythmia častěji pouští, zdá se mi, do jemnějších stylů a docela psychopatických a atni-pozitivních nálad (MBTF jsou možná trošku rychlejší a víc “metal”). Ne, že by se to jim to nedařilo a to je další moje anomálie: mě se Pretest líbí vlastně ze dvou naprosto sobě odporujících si důvodů a to je totální radost z hudby, kterou hrají a potom právě kvůli té depkoidní atmosféře, kterou tito psychopati (o jejich vyšinutosti nemůže být žádných pochyb:o)) na cd v pár věcičkách vytvoří. Ovšem i ty depkoidnosti jsou hrány pěkně šťavnatě - poslouchat jenom bicí úplně stačí k poslechu :o). Ten maník, co tuto desku natupkal, se mě skutečně moc zamlouvá - žádné sypačky ála Disgorge nečekejte - toto je sice rychlost, ovšem 2pestrá - akcenty, hraní si s činely, docela velké využití hi-hatky… prostě všechno, co není v brutal death/grindu možné - plnější a komplexnější využití tohoto nástroje, což by se dalo říct i o zbytku celé bandičky.
Když k tomu připočítám ještě perfektní zvuk, kde všechny nástroje skutečně vyniknou (nečekejte žádné brutal zbustrované kytary atd.), tak je tu druhá recenze a druhá desítka, ale proč si zkazit náladu nějakým shitozním CDčkem a pak si ji zkazit ještě jednou psa-ním??? :o) … opět d.o.p.o.r.u.č.u.j.i :o)

A já to vemu zas trošku jinak. Dysrhythmia jsou z Philadelphie (to je v jů es ej, jo?) a jsou instrumentálním triem (jako že jsou tři, jo?), které se i přes svou muzikální virtuozitu stává naprosto bezprostředním tělesem nespadajícím do onanického patosu a plovoucím na pomezích několika hudebních žánrů, z kterých si troufám vyjmenovat tak progresivní, indie a stoner rock, grunge a jakýsi přetransformo-vaný jazz. Na Pretest se dočkáte výrazné rockové energičnosti s jakousi post-metalovou schízou a takovou tou svobodomyslnou hravostí (to asi ten jazz). Je zde načrtnuto plno ‘malebných‘ kontur oproštěných od jakékoli zajetosti, pár kusů rozvijí i free-style a improvizační schopnosti tria (Annihilation II, Touch Benediction), o kterých nemůže být pochyb a vše je podpořené podmanivou psyché atmosférou - psychedelie je vůbec výraznou expresivní složkou Dysrhythmie. Nepředpokládám, že tato kapela osloví všechny standardní posluchače, ale pro příznivce nových dynamických rytmů, rozložených akordů, neotřelé hudební mysli a avantgardnějších ouchylností jako třeba Virus to bude mlsota!!!
Jakožto bonus dodávám, že bubeník Jeff Eber se svým umem částečně podílel na posledním (prozatím druhém) veletechnodíle Spastic Ink Ink Compatible a také, že Dysrhythmii - založenou již v roce 1998 - opustil dlouholetý basák Clayton Ingerson, jehož nahradil Colin Marston z dalších mnou milovaných psychotech-noprasat Behold...The Arctopus (ty bizzi také dopo!!!)