Divide and Dissolve jsou duo z Melbourne, který valí pomalou, hutnou směs sludge, doomu a dronu. Možná bys čekal dva postarší, umolousaný borce s plnovousy, co si vylejou trochu tý nenávisti ke společnosti, případně utišej antisociální pálení. Nebo, z mladší generace, pár intelektuálů, co na to jdou chytře, experimentujou se zvukovejma kolážema a nechaj tě lovit v post-moderní nejistotě. A nebo... těch stereotypů už je dneska víc, není třeba se v tom moc topit, stejně tě nakonec možná čeká překvapení.

Divide and Dissolve jsou Sylvie Nehill a Takiaya Reed, který dle vlastních slov hluk využívaj jako formu protestu ­– proti kolonialismu, proti útlaku původního obyvatelstva (Sylvia je maorskýho, Takiaya cherokee původu), proti ničení přírody. Často se skloňujou slova jako osvobození a rovnoprávnost, nicméně z Gas Lit cejtím především vztek a rozhořčení. Je tu pár tajuplnějších saxofonovejch pasáží, ale hlavní náplň je hluková masáž postavená na mohutným zvuku kytary. Nepřeháním, když řeknu že Gas Lit na výborným zvuku stojí, koneckonců jako spousta dalších nahrávek v tomhle žánru.

Jednoduchý kytarový riffy jsou prohnaný vrstvama zkreslení a ve výsledku znějí jako když se dvě obrovský plochy pomalu, hrubě třou o sebe – promazáno není, cejtíš jak tření srovnává každou nerovnost. Takhle nekompromisní zvukovej nával jsem v tomhle žánru už nějakou dobu neslyšel, naposledy snad u From All Purity od Indian. K tomu se přidávaj úsporný, valivý bicí a ohraný metafory s rozbouřeným proudem řeky nebo plazícím se tokem lávy se chtě nechtě derou na mysl (koneckonců, stačí se podívat na klipovku Denial).

Závěrem snad jen dodám, že se u Divide and Dissolve často zmiňuje inspirace černošskou radikální literaturou. A jo, jako zvuková kulisa třeba k dystopickejm vizím Octavie Butler nebo k syrovýmu rozhořčení Angely Davis tohle album funguje skvěle.