Snad nejdéle fungující seskupení (datum založení sahá až na konec 80.let) ze švedské melodic-deathové školy, göteborgští Dark Tranquillity, platili vždy za jakousi šedou eminenci tamní scény. Nikdy se nedočkali tak závratné popularity jako například soukmenovci In Flames nebo Soilwork (snad možná proto, že nikdy neoplývali takovou schopností zaujmout) a nikdy do sebe v nějak výrazném množství neabsorbovali žádné módní prvky, které během jejich kariéry ovlivňovaly a udávaly trendy na metalové, potažmo tvrdě rockové scéně. Místo toho si vždy jeli svojí linii typicky švédského melodic deathu, tu a tam obohacenou o nějaké ozvláštňující prvky, čímž pro fanoušky představují jakousi stálici, která nikdy nezklame a pro spoustu ostatních kapel byli vzorem a inspirací.

Zkrátka kvalitně odvedené řemeslo, aplikované v pravidelných dávkách (jednotlivé řadové položky diskografie vydávají s odstupem maximálně 2 let). S pojmy jako řemeslo a pravidelnost se ale v tomto kontextu neodmyslitelně pojí i pojem rutina, což je i jeden z dalších přívlastků, lemujících jejich poslední tvorbu. S předchozí studiovkou Character (2005) jsem neměl tu čest (snad kromě singlu), přesto se ale domnívám, že pokud má něco šanci po letech osvobodit Dark Tranquillity ze spárů stereotypu, je to právě Fiction.

První slyšitelné vybočení z několik let zajetých kolejí lze rozpoznat už po několika vteřinách a odehrává se na poli zvukovém (zejména nazvučení bicích). DT se totiž po více než 12 letech (!!!) rozhodli naprosto se odprostit od konexí s producentem Fredrikem Nordströmem a opustit tak hájemství Fredman studia, kde kromě několika dem a debutu Skydancer strávili snad celou svojí kariéru a byli tak jednou z posledních velkých kapel (tvořících kdysi početnou fredmanovskou klientelu), která zůstávala Nordströmovi věrná. Že změna je život si tedy uvědomili i Dark Tranquillity a celý nahrávací proces nového alba tak proběhl u klávesáka Martina Brändströma, který disponuje vlastním studiem (Rogue studios). Ani tak se ale Švédové rozhodli neponechat nic náhodě a výsledný mix a roli supervizora svěřili do rukou v poslední době stále vytíženějšímu Tue Madsenovi, nečekejte tedy nic jiného než mohutný, nadupaný a veskrze moderně znějící sound.

Hudebně lze Fiction charakterizovat jako extrakt těch nejzajímavějších a nejdůležitějších momentů, s kterými kdy Dark Tranquillity vyrukovali a díky kterým jsou snadno identifikovatelní, zároveň však dokáží zaujmout i něčím pro ně novým a neotřelým... Je toho hodně - našlapané rychlovky, tolik typické pro švédskou melodickou odnož deathu, zasekávačky ovinuté spirálou samplů (moderní nářezovka Terminus, prostřední pasáž v Empty Me nebo Icipher), či táhlejší riffy s "wyldovsky" ukvíleným zakončením (znovu Icipher) a typicky švédské kytarové melodie. Kapela ovšem neskrývá ani svojí poněkud zamyšlenější tvář, živenou klavírními vyhrávkami nebo posmutnělým vybrnkáváním, které svým pojetím nedají nevzpomenout na album Projector (1999). Vzpomínky na tuhle přelomovou desku ovšem vyvolává i melancholicky zabarvený čistý projev Mikaela Stanneho, ať už v Misery's Crown nebo v duetu s líbezným ženským zpěvem v závěrečné The Mundane and the Magic. V tomhle směru mi vždycky přišlo docela zvláštní, že pokud Stanne zrovna neřve, tak mi jeho čistá hlasová poloha ze všeho nejvíc připomíná vokál (kdysi?) heroinového bohatýra Dave Gahana z Depeche Mode... Kromě toho však Fiction poskytuje posluchači i nějakou tu zvukovou lahůdku, jakou je například tu a tam krásně vyčnívající zboostrovaná basa (Nothing to No One) a bubeník Anders Jivarp se navíc blýskne i několika pěkně nasypanými pasážemi (Empty Me, Nothing to No One).

Dark Tranquillity se tedy s novou deskou prezentují jako stále jedna z předních formací melodického death metalu - formací, jež po určitém období stagnace jakoby znovu našla zdroj inspirace a momentálně se nachází snad v nejlepší formě za celou svojí kariéru. Fiction je dle mého navíc vhodnou volbou pro ty, kteří prahnou po nové nahrávce nějaké z kapel z té původní linie göteborgského deathu, která by ale zároveň nebyla fascinovaná Amerikou a jejím metalcorem či nu-metalem.

Příznivci švédské hydry Dark Tranqullity mají letos skutečně důvod ke spokojenosti. Nejenže Fiction úspěšně atakovala nejrůznější žebříčky úspěšnosti, ale navíc bylo kultovní melodiky v poměrně krátké době vidět v ČR dvakrát live. Kdo jejich vystoupení nezažil v rámci Brutal Assaultu ani během beznadějně vyprodaného koncertu v pražském Paláci Akropolis, může si právem sypat popel na hlavu. A právě pódiová prezentace nových skladeb působí jako plastická trhavina v hrníčku od čaje.

Severská šestice už rozhodně nepatří mezi ledajaké nováčky. Naopak, byli to právě oni, kteří vedle At The Gates, Eucharist, Miscreant a dalších pokládali základní stavební kameny později rozšířeného gothenburgského stylu death metalu. A toho se Dark Tranquillity drží dodnes, jen ho pilují, cizelují a vymýšlí nové a nové kudrlinky, protože do dokonalosti ho už dávno dovedli. Na Fiction se prezentují opravdovou kvintesencí žánru a dá se říct, že bychom asi jen těžko hledali spolky schopné konkurence.

Od prvního tónu nahrávky si nelze nevšimnout velice důrazně a konkrétně nazvučeného virblu u bicí soupravy a chrastivě zkreslené baskytary, kterýchžto krátkým preludiem začíná skladba Nothing to One. Poté se přidávají kytary a už to do nás s neskutečným nasazením valí. Charismatický sympaťák Michael Stanne vládne svým proměnlivým hlasem velmi zdatně a moduluje ho do rozmanitých poloh tak, že po celou dobu poslechu nenudí a dokonce je mu i rozumět. Všudypřítomný zvuk kláves doplňující agresivní kytarovou jízdu je taktéž celkem promyšleně využitý. Nejčastěji zaujme v klavírních vyhrávkách, ale elektronický rejstřík je poměrně pestrý, například v příjemně bzučivém soundu frekvenceru. Kytary jsou jako vždy podladěně hutné, což se nejvíce projevuje v hojně zastoupených drtivě sekaných pasážích. Jindy zase bere dech smršť zvukomalebných eskapád, kdy se Niklas Sundin a Martin Henriksson pouštějí do kytarových soubojů, předhánějící se v chladivých ekvilibristikách za mohutné podpory Anderse Jivarpa na bubenické stoličce. Ten ostatně zaslouží absolutorium za precizní a nadmíru technickou rytmiku alba. Jeho hra je opravdu na vysoké úrovni. Navíc další body pro Dark Tranquillity přináší i fakt, že se na rozdíl od řady obdobně laděných spolků nebojí šlápnout na plyn a rozjet nejedno až blackové inferno. A že právě takové chvíle jsou naprosto pekelná palba, není třeba dodávat.

Skladby samotné mají většinou společného jmenovatele ve střídání ať už pomalých, rychlých nebo houpavých slok s refrény, které se nesou v uvolněných majestátních atmosférách doplňovaných klavírním akcentem. Jinak způsoby provedení jsou naopak odlišné. V singlovce Terminus (Where Death is Most Alive) bych zpočátku váhal, zda se nejedná o jejich mladší souputníky a věčné rivaly In Flames. Parádně thrashující nářezovka Blind at Heart zase evokuje kytarovými postupy staré dobré Kreator, se kterými kdysi DT odjeli turné jako předkapela. Jinak nahrávka jako by byla rozdělená na dvě části. Po uklidňující, dá se říci téměř blackmetalové hymně Inside the Particle Storm následují skladby nesoucí se převážně ve středním tempu. Daly by se však považovat za úplné klenoty v tvorbě „temných kliďasů“. Mimořádně působivá kompozice Empty Me je hned zastíněna geniální hitovkou Misery´s Crown. Michael v ní zpočátku zpívá procítěným, goticky laděným hlasem, který bych spíše očekával u kapel typu Cruxshadows, a následující ústřední motiv vám bude ještě dlouho znít v hlavě. Na konec je zařazena epicky náladová The Mundan and the Magic, ve které se přidá i hostující vokalistka Nell. Vskutku povedená záležitost, opět tak trochu hozená do gothic stylu, je důstojnou tečkou za vynikajícím počinem.

Dark Tranquillity na Fiction dosáhli pomyslného vrcholu a dá se očekávat, že si budou na právem dosaženém trůnu melodického death metalu ještě nějaký čas užívat.

DT se letos stávají plnoletými a k tomuto jubileu nám i sobě nadělují zbrusu nové album. A čímže by se hodilo jim připít? Lahodným špiritusem vytříbené chuti či vyčpělým desperádovským pivem?

Pro takto dlouhohrající skupiny je pochopitelné ohlédnutí se za jejich bohatou kariérou, nicméně ne u všech se jedná lék oprošťující je od chapadel stereotypu a sebevykrádání. Takže i u DT je ospravedlnitelný fakt, že se na posledním záseku vrací ke „kořenům“. Naštěstí tak činí vkusně. Ne sice nikterak dramaticky, ale částečně se navrací ke starším albům jako The Gallery nebo The Mind‘s I. Z nich vytěžují živelnost, typické spojení melodie s ostrými rychlými jízdami, ale hlavně samozřejmost. Ta mi chyběla na nemastném neslaném albu Character. Dále by se daly vystopovat prvky alba Projector: zařazení čistého vokálu (zde volám, jen houšť a větší kapky) a uvolněnějších klávesových pasáží. S přijmutím hráče na klávesy do svých řad se právě tato instrumentální složka dostává hodně do popředí. Nikterak se však s kytarami „nehádá“, nýbrž vhodně doplňuje. A v případě desky Fiction je výstižnější mluvit o skvělém doplňování. A čeho jsem si všiml nejen u DT je to, že výrazně ubylo kytarových sól.

V celku souhlasím s CrusTem, že Fiction je solidní album, jen bych byl opatrnější v tvrzení, že se DARK TRANQUILLITY na této desce potkali s nejlepší formou své kariéry. V hodnocení budu o chloupek přísnější, neboť přeci jen nemálo momentů je znalému posluchači poměrně známo. A jaká kapalina se tedy hodí k přípitku? Mysliveček je jasná volba.