Po loňské kanonádě, která čítala vydání až dvou 2CD i pánové česači ovoce uznali, že je čas na vydání další řadovky, která by posluchače nakrmila víc, než předešlé výškrabky. Z Kolébky neřesti se tak vykutálelo další červivé jablíčko a s podtitulem From Genesis to Nemesis… se nám koulí vyprávět příběh pana Lucifera.
Co je ušislyšně do uší bijící od samého začátku, je nezvykle chabý zvuk, který přes veškeré snahy spolku evokuje myšlenku, že tady zkrátka něco chybí. A ono vážně chybí. Post druhého kytaristy, kterému dříve vévodil Gian, zeje prázdnotou. Po jeho odchodu se zbytek smečky rozhodl nechat toto místo definitivně volné a tak současná sestava čítá jen pět členů. Ať už tím sledovali cokoli, na celkovém projevu je kytarová ochuzenost velmi dobře znát a to i přes heroické výkony maďarského sboru a orchestru (celkem 72 členů) a hrdelních orgií staré známé Sarah Jezbel Devy.
Na rozčertění přichází intro lezoucí přímo z tlamy pekelné, které předehřívá kotel vzteklé The Promise of Fever. Vzhledem k zachování notné dávky syrovosti by se tohle svižné chrastění řetězů dalo směle šoupnout do jednoho pytle se skladbami staršího data. V tomto směru se vine i kousek třetí výrazně holdující jak instrumentálním, tak i pěveckým sólům, příjemně vtírající bolest do všech pórů. Následná An Enemy Led the Tempest uceluje první část příběhu, kdy se pekelníkovi uzavírá brána nebeská a Bůh vyhání nezvedence z ráje.
Andělé padající k zemi a prokousávající se do království ohně vtahují dění do oddílu druhého, do ztraceného ráje. Výbušnost a našlápnutost se rozmáhá i každým tónem Better to Reign in Hell, kde se konečně objevují vyhrávky vytrhávající dosavadní produkci z jednolitosti. Sypot se ale valí pořád dál přes všechny podzemní zrůdy a rohatce bědujících nad odepřeným blahobytem. Padlá okřídlená čistota dostává první špinavé rány. Packá přes hromady zdechlin, aby se dostala až do nejhlubšího hnusu, kde spatřuje svoji další existenci. Neveselé bloudění utíná lahodná smrtící Carrion.
Znovuobjevením klidu a spokojenosti podtržené mírnými pochybnostmi vstupuje dílko do své druhé, podstatně melodičtější, poloviny. Sbor a orchestr uvádějící kus desátý nastolují etapu změn a experimentů, které pokračují i širším spektrem hrátek s Daniho vokálem. K silnějšímu projevu se konečně dostává i dosud celkem (hlasově) nenápadná Sarah. Produkce nabírá posmutnělou skličující atmosféru, která vrcholí až baladickým songem Doberman Pharaoh. Od strhujících klávesových pasáží přes srdcervoucí našeptávání a sekané kytarové vyhrávky až po Martinovo houslové umění nahánějící mrazení. V podobně sžíravém duchu jede i Babalon A.D. přinášející velmi věrný zvuk práskání bičem do chtivých těl, kterým skýtá labužnicky sadomasochistické klima.
Přeběhnutím k závěru se ještě prodíráme rozkvetlou zahrádkou plnou rozjařilého pučení a bzučení, kde by si nikdo ani v duchu nepomyslel, že mu ďábel dýchá na záda a svým dlouhým jazykem olizuje paty. Temnota se rozplývá ve slunečních paprscích, jen občas se ozve skučící a nespokojený Lucifer. Ještě stihnout poděkovat Bohu za jeho podporu, kterou nevědomky zapříčinil prozření do jiného světa a v zápalu horkých letních tanečků a nedopalků od cigaret rychle sundejme růžové brýle mámení a prozřeme též. Život v chlípnosti a neřesti objímající naši chorobnou mysl je přirozenější než pachtění se za nebeskou neposkvrněností. Myšlenka téměř na 80 minut.
Ačkoliv COF z původně čerstvého svěžího ovoce postupem let vyrobili kompot a posléze přesnídávku dnešních dnů, ještě pořád v nich zbylo něco původního, i kdyby to měl být jen Daniho skřehot. Jak se říká „nezavrhujme staré věci pro nové“, tady by to mohlo platit naopak a dvojnásob.
17/76:53
Vložit komentář