Autor: 55 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Cataract

CATARACT - Cataract

Tak jako je Paulo Maldini symbolem klubové věrnosti ve fotbale, Cataract by mohli být synonymem stálosti v hudebním průmyslu. I na své již šesté desce se švýcarská straith-edge banda prezentuje moshujícím thrash corem, jehož hlavní přednosti vynikají především na živých vystoupeních.
Je to milé, vědět přesně, co dostanete ještě dřív, než danou věc koupíte. Ušetříte si případné zklamání, máte jistotu, že budete spokojeni a na téhle jistotě Cataract staví: nedokážu si představit fanouška jejich tvorby, který by byl někdy novou deskou zklamán. Také k tomu nemá žádný důvod. Snad jen, že by byl natolik naivní a očekával stylové posuny, znatelný vývoj, experimentování, ale jak říkám, takový jedinec nad předními zástupci mosh metalcoru dávno zlomil hůl.
Téměř pravidelné dvouleté intervaly dělí jednotlivá alba, a tak není žádným překvapením, že v roce 2008 vyšla eponymně nazvaná deska Cataract,

review_1154_px2

jejíž obsah plynně navazuje na předchůdce Kingdom. Zejména po produkční stránce se nám nedostalo změn a zvukově jsou poslední dva počiny téměř identické. Není se čemu divit, vytvořit tak čistě, přesto mohutně a silně znějící sound, také bych do toho pak již příliš nešťoural. Nešťourá se ani do hudebního obsahu, a tak si opět mohou mlaskat blahem jak příznivci ostré, sekající rifáže á la Slayer, tak i metalcorových lámaček. Ovšem tohle je metalcore pro ostré tough gays, je jasně vidět, kam sahají kořeny kapely – buď starý klasický metal nebo hard core jak řemen, žádné čisté vokály, žádné sladké pasáže, žádné slitování, příznivce Bullet For My Vallenitne a podobných „prý také metalcorů“ rovnou odkáži jinam.
Občas je ta podobnost až zarážející, zkuste si vedle sebe pustit Blackest Hour z nové desky a War of Cultures z předešlého alba Kingdom, nejenže struktura skladby je téměř identická, ale i jednotlivé pasáže jako bych již slyšel. Nepřekvapí ani Fredericův vokál, stále stejný nenávistný hardcorový řev, který je občas doplněn hlubšími spíše metalovými vokály. Kytary nejsou postaveny bůhvíjak složitě, ale chytrost a nápaditost se jim upřít nedá. Dvojice strunobijců na sebe ty ostré sekačky a melodické vyhrávky skládá velice účelně, jelikož i nová deska je po okraj nabitá chytlavou melodikou. V tomhle jsou páni Greg Mäder a Tom Kuzmic mistři a přesto, že jejich rukopis je nejen čitelný ale i stoprocentně předvídatelný, věřím, že se najdou tací, které to stále baví.
Žádné stylové posuny od desky Cataract nečekejte. Může se vynořit (a

review_1154_px3

určitě i vynoří) spoustu zlých jazyků, kteří budou tvrdit, že je to jen sprosté vykrádání sebe sama (a svých vzorů), že je to ustrnutí ve vývoji, žádná snaha vymanit se ze stereotypu, pohnout se, jen sprosté ždímání peněženek fanoušků za materiál, který v podstatě již byl stokrát ke slyšení a ve všem budou mít pravdu, ale pokud se najdou posluchači, které to stále baví, nevidím problém.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Cataract

aktuálně

diskuze