Když jsem si před realizací tohoto textu říkal, zda se dá k této desce napsat ještě něco originálního, invenčního, dospěl jsem k jasnému „ne!“. Spíše jen vypíchnout pár detailů, zmínit vliv Carcass na další spolky a extrémní metal posledních deseti patnácti let všeobecně - kam se dostal nebo posunul, zda má toto album ještě nějakou platnost a konec kecům.
Jednotlivá alba vždy dokazovala, že Carcass byli po pár letech hudebně už jinde a jejich vývoj se pohyboval ve skocích. Ať už to jsou jejich patologické začátky, které ovlivnily stovky spolků (jen namátkou Haemorrhage a Regurgitate)

nebo zlaté střední období – alba Necroticism a Heartwork (Aborted nebo zapomenutí Golem, kdo si na ně vzpomíná?), posun byl vždy značný a při poslechu poslední řadové Swansong (1996) si leckdo říkal, zda se ještě jedná o tutéž skupinu.
Necroticism ale ukázal směr, kam se posléze vydal a stále vydává peloton dalších a dalších kapel. V roce 2008 je možné s odstupem a v klidu rekapitulovat, revidovat a spekulovat nad dosavadním vývojem extrémního metalu. Carcass je v tomto ohledu třeba označit jako věrozvěsty událostí následujících; další dvě dekády jim daly za pravdu – budoucnost patří fúzím, tj. spojování do té doby striktně oddělených metalových subžánrů. Angláni na samém počátku devadesátých let, kdy nějaké metalové fúze byly v plenkách (spíše vůbec nebyly), dokázali složit album, u něhož je problém pořádně určit i škatulku. Na Necroticism vedle sebe koexistují grindcore, death, thrash a další styly v tak fungující symbióze, že to i po sedmnácti letech bere dech. 90 procent kapel přítomnosti tvrdících o sobě, že jsou progresivní, si nevidí na špičku nosu. Co to tedy vlastně je? Necroticism je vlastně první extrémně metalovou multižánrovou deskou vůbec.
Necroticism je vpravdě uměleckým dílem; kvartet dokázal nenásilně skloubit neslýchanou agresivitu svých začátků, zastřešující nemocniční koncepci, kupu melodií, dva druhy vokálů, dokonale zvládnutou proaranžovanost každého momentu desky. Ano, fascinace je vhodné slovo. Stačí si poslechnout úvodní Inpropagation: sedmiminutový kolos začínající podladěnými kytarovými industriálními přívaly (pardon, ale ať jdou Meshuggah do pr....) a výlet hudebním světem může začít. Muzikanti si totiž dokážou vyhrát s každičkým riffem, využít ho pro jeho jiné podoby (předvedená kytarová práce budiž Biblí

pro další generace), přikrášlit ho ornamentálními sóly (čas 4:00, nemám slov). Další trefa do mrtvoly je volba střídání hlubokých a vyšších vokálů (Steer versus Walker), tady se píše historie. Sakra, co dál? Skladby mají v průměru šest minut, ale jsou i přes svou komplexitu (výše zmíněné atributy si člověk uvědomuje v běhu času) a komplikovanost dobře čitelné, v případě Corporal Jigsore Quandary bych se nebál použít slova hitovka. Necroticism má navíc jedinečný řezavý sound, jehož kombinace s nemocničními intermezzy ohromuje svou neopakovatelnou atmosférou. Carcass navíc dokázali povýšit svou gore lyriku na plnohodnotný koncept (doporučuji si prolistovat booklet) a onen pomyslný „zápach hniloby“ na posluchače opravdu dýchne.
Rezimé: z předchozích řádků snad vyplývá neuchopitelná jedinečnost Necroticism. Stejně jako Erase (Gorefest) nebo Submit (Illdisposed) se jedná o desku na rozhraní dvou období: úspěšně osciluje mezi předchozím grindcorem a následujícím carcassovským deathovým bigbítem s tunou dalších vlivů. Ač mám rád všechno, čeho se tito pánové dotkli, s jejich třetím albem bezesporu vstoupili do Síně nesmrtelných. Stále a stále se přesvědčuji, že je to geniální deska.