Zítra v Brně máme Bonecrusher fest a co lepšího udělat, než si připomenout desku jednoho z jeho taháků. Kanadští Beneath the Massacre zde, a dokonce i v rámci tohoto putovního festu, hráli již několikrát a spolu s WFaHM, kteří mají na kontě fantastickou desku Voyeur, patří nejen k největším tahákům, ale i k nejaktivnějším živým kapelám. Živým kapelám!

Kdo desky Benýtů zná, při pohledu na tracklist Incongruous ho nenapadne asi nic zvláštního. Když pak kompakt hodí do přežvejkávače a vyběhnou k trekům stopáže, situace se opakuje. Že ani jedna skladba nepřesahuje přes čtvrtou minutu a naopak většina spadá pod limit tří, není nic extra, protože tohle už je u Benýt obyčejem, stejně jako to, že těch jedenáct skladeb má 31 minut. Ale o něčem to svědčí. Asi to bude pěknej námrd. A namísto odpovědi na „asi“, tu mám jednu jednoduchou radu: Neotrlí ať desku ani neposlouchají.

Ta totiž bez milosti od první vteřiny svým vypětím a nekontrolovatelností připomíná maniaka, který po vysazení sedativ do kůlny zatáhl někoho od vedle a tam ho vším, čím může, ubijí na sračky. A v podstatě za to může především jedna zásadní věc. Beneath the Massacre na nové desce znějí jako technický blasting death metal.

Nutno hned nemyslet, že kapela plně přesedlala na brainbrillí vibrující šmrdli-furiozo, ale že vymizela valná většina v hudbě BtM vždy přítomných deathcorových breaků, to postřehne i člověk o téma prakticky nedotčený. Jo, novinka na mě působí silně deathmetalově. Tahle změna vlastně ale nastala už na dost povedeném a pro kapelu ne tradičním EP Marée Noire, kde Kanaďané trošku upustili od svého rukopisu pravidelně se střídajících pidli-běhaček (jejich typických sweepů je tu furt dost, ale už nepůsobí, bylo-li tomu tak někdy, tak rušivě) střídanými právě deathcorovým lisováním. EP v kontrastu k předešlé tvorbě v podstatě bylo skladatelsky drobným experimentem a přineslo i jiný pohled na ne naprosto digitalizovaně znějící produkci. Na Incongruous se na něm kapela úplně neubírá, i když celá zkušenost s ním a následné dva roky práce vniveč nevyšly.

Beneath the Massacre si z něj zachovali zaměření na projasněnější práci s vedoucím tónem a melodií v příměji vedeném riffu, což muzice dává na zapamatovatelnosti, větší údernosti a snad místy až na hitovosti (Damages), a, jak jsem napsal, také už nejdou veskrze bývalým směrem (Pedestal) tradičně pidli-breakdowního postupu. Znějí totiž mnohem násilněji. Díky pospolitějšímu skladatelství Incongruous nezní tak rozsypaně, je kompaktnější a vlastně, ne v rámci scény, ale kapely jako takové, je to krok dál (pro někoho zpět), protože tentokrát si na své fakt přijdou milovníci hutnějších kytarových riffů a hodně rychlého a často velmi proměnlivého extrémního bubnování; námrd, kulometná salva, sešívačka, blast a takhle furt dokola. Deathcorové, lze-li je tentokrát takto vůbec ještě nazývat, barikády (ve střední části alba jsou nejčastěji) zde prakticky nejvíce slouží jako prodechnutí, dynamický prvek a vždy se mi u nich vybaví pocit, že maniak v boudě od vedle (už jste na něj zapomněli, že?) právě ztupil další nůž a dává do svěráků a řetězů další tělo.

Kladivo. Asi tímto slovem bych celou desku zastřešil. Pro někoho to není hudba ale sport, je to určitě muzika vysilující a v určitém ohledu i sterilní, ale nepostrádá v tom množství změn a hutnosti tlak, dynamiku, ani energii. A když se do všeho svým mocnohlasem opře Elliot, opustí vás i poslední naděje o normálnosti tohoto spolku. Mechanics of Dysfunction zůstává nepřekonáno (však na něm se i tento model hudby teprve tak nějak probourával a v té době to byla neuvěřitelná šlupka mezi oči), ale dalším položkám v diskografii se Incongruous rozhodně vyrovná. Skladatelsky však, pro komplexnější zaměření na píseň (Unheard), u mě pokrok vpřed.