Autor: 85 Uživatelé: 83 Tvé hodnocení: hodnoť
Imperative Imperceptible Impulse

AD NAUSEAM - Imperative Imperceptible Impulse

Vynikající deska po fanoušky intelektuálního metalovýho zvěrstva, kde se pracuje s vlivy Gorguts a Deathspell Omega poctivě a s obdivuhodným zápalem.

Ad NauseamUž první nahrávka Italiánů Ad Nauseam měla vážný ambice a vcelku pozitivní odezvu – intelektuální zbožňování Deathspell Omega a Gorguts, dlouhej latinskej název a stopáž jen lehce pod hodinku. Novinka na tomhle receptu nic zásadního nemění, spíš ho ladí. Z ambicí Ad Nauseam rozhodně neslevili. Název sice v angličtině, ale tři písničky jsou v latině - písniček sice méně, ale stopáž ještě o kousek delší než minule. A Gorguts a Deathspell Omega jsou stále hlavní zdroje inspirace. Nicméně co se jakosti týká, tendence je silně vzestupná.

To je daný jednak tím, že novinka celkově víc nakládá, druhak tím, že soustavně tlačí na jedovatější harmonie. Ad Nauseam si tentokrát z Gorguts a Deathspell Omega berou hlavně ty nejnepříjemnější rozklady akordů a spíš než na nemocnou (originál) nebo výpravnou (reunion) atmosféru prvních sázejí na vzteklost druhých. Tohle soustředěnější využívání vlivů je oproti minulý desce jednoznačně krok kupředu. Kde se dříve občas dostavil pocit, že Italové chtěj hlavně využít celou paletu vlivů, na novince už maj daleko lepší plán, na co se zaměřit.

A rozkládání (dis)harmonií jde Ad Nauseam pěkně od ruky. Třeba když se rozjede rozklad akordů kolem třetí minuty v titulní Imperative Imperceptible Impulse, jdu takřka okamžitě do kolen, což už se mi u metalový nahrávky už delší dobu nestalo. To střídání jedovatý nepříjemnosti Paracletus se zatěžkanou choromyslností Obscury je fakt super. Osobní potěšení pak je, že se kytary občas až nebezpečně blíží ke Steve Hurdle lazení, pro který jsem vždycky měl slabost.

Kompozičně jsou Ad Nauseam pořád velkolepí – žádná skladba pod osm minut, žádný refrény nebo sloky, spousta střídání nálad a temp. Na jednu stranu to je fajn a práce se strukturou skladby je většinou na úrovni. Třeba to, jak se určitý motivy táhnou celou skladbou jako červená nit bez toho, aby se násilně vracely v refrénech nebo slokách je příjemný.

Ad NauseamNa druhou stranu je patrná možná až přílišná ambice a mírná překomponovanost. Každá skladba musí mít komplexní průběh, kdy pomalejší místa střídaj sypačky, tišší pasáže střídaj epickou riffáž atd. Jako rozmanitost fajn, ale občas je to až moc nucený. Jedna dvě přímočařejší věci by myslím prospěly. Jednak jako záchytný body při poslechu, druhak aby člověk neměl neodbytnej pocit, že se pořád jede podle podobný šablony. Trocha prostříhání by taky neškodila. Některý pasáže jsou tu hlavně proto, aby byly skladby dostatečně dlouhý a výpravný. Když se vrátím k titulní věci, poslední minutka dvě mi přijdou zbytečný a dojem z předchozí masáže spíš nešikovně nastavujou, než aby ho umocnily.

Ale konec stěžování, Imperative Imperceptible Impulse je vynikající deska. Když se omezím na intelektuální metalový zvěrstva, jen těžko hledám v posledních letech konkurenci (nicméně, zas tolik jsem se metalu nevěnoval, takže brát s rezervou :)). Tady se pracuje s vlivama Gorguts a Deathspell Omega poctivě a s obdivuhodným zapálením.

Recenze dalších autorů

  • Rated 8.5 out of 10.

Ad NauseamNedá se než souhlasit. Akorát bych podotkl, že disonancí vyšponovaná žánrová hranice mezi blackem a deathem našeho alba prosince je tu tak tenká, že těžko se přiklánět k jednomu, natož definitivně určit, kde každý z nich začíná nebo končí.

K vlivům, nebo skladatelskému přístupu, bych přidal jen dvě věci. V pomalu gradujících pasážích – nejsilněji přechod první a druhé skladby – se mi postupným zesilováním a tlačením na tón vybavují Swans, jako důvod Kotkem zmíněné překomponovanosti bych viděl vliv klasické avantgardy (Boulez, Penderecki, Nono). Když se Ad Nauseam nerozhodli linky, které průběhem své hudby rozvádějí, spojit dohromady či navrstvit na sebe, prostě je navázali. Jednak se vyhnuli tomu, že nevznikl chaos (přece jen tu hrají pouze tři strunné nástroje), a jednak nevytvořili zvuk inferna, protože kdo by se pak hlásil k těm ztrátám na životech?

A ještě něco k produkci. Zvuk je i přes přehršel nesouladných tónů hodně ladný a vylazený. Zásadní u něj je přirozenost (vč. kopáků, nebo je tu trigr jen na jemňounké přimlasknutí). Zapomeňte tedy na přebuzené zkreslení a totální zkompresování nástrojů, které by měly z hráčského pohledu vyrovnat lidskou nedokonalost. Jako byste při poslechu byli v odizolované místnosti postavené jen pro zvuk tohoto alba, kde vám neunikne žádná nota a kde si užíváte charakter nástrojů. Lze vnímat každý úder mimo střed bubnu, jakýkoli úder a přiťuknutí struny, které v aranži má kýžený pocit prohloubit, nebo jen napomoci změně barvy tónu. Ve stereu krásně lezou aranže kytar, jedna druhou nepřebíjí a nic do ucha nekřičí i při těch nejvyexponovanějších pasážích. Tady si někdo fakt vyhrál.

Debut Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est v r. 2015 vydal Honza na Lavadome, III už příhodně Avangarde Music. Pokud debut byl nabušený, dynamický a zlý, dvojka je při skladbách stopáže 8-12 minut rozvleklejší, o něco klidnější, ale rozhodně divnější a pekelnější, takže si pochutnají ti, které baví v hudbě bloumat a zkoumat ji z mnoha pohledů, protože tohle je deska na desítky poslechů a absence jakéhokoli přístupnějšího momentu či jednoduššího riffu/skladby to nezjednodušuje. Na párty „tři Íčka“ asi nepustíte, ale jako podkres k výstavě Zdzisława Beksińskiho nebo soundtrack ke skupinové sebevraždě v metalu i s metličkami v závěru desky vhodnějšího adepta naleznete těžko. A teď si dejte Žalozpěv obětem Hirošimy.


Přispěj do diskuze

kotek: epičnost / roztahanost - jo, ale mně primárně nevadí, že jsou ty skladby dlouhý, nebo že by tam toho bylo moc / přeplácaný, spíš častej dojem "vaty", že dobrý / silnější nápady / kompozice tam ředí místa, který mi přijdou nudný a nic zajímavýho na nich neshledávám (ani jakože v rámci smyslu celkový kompozice), nebo i fajn nápady, který ale moc natahujou ... zjednodušit ani vypalovačku nepotřebuju, prostříhat jo (udělal bych "edit" - cca 35 minut, občas přitlačit a nebo se naopak víc odvázat / "zdivnět", míň generickýho DsO "drnkání", trošku zhutnit zvuk, lepší vokál a pak bych s váma + - souhlasil) ... já s IT reagoval na mIZZYho, ale když už - všechny tři dělají různý pohledy na Gorguts-metal (AN a IT i DsO), takže to srovnání smysl dává. IT i Pyrrhon mi přijdou osobitější, víc ty postupy mění po svým (s využitím dalších žánrů/prvků) u AN mám nejvíc pocit "vykrádání". Jak už někde psal bizzaro (?), IT jsou z těch tří asi nejvyjetější a zároveň (kupodivu) nejchytlavější a mám tam nejmíň pocit "nastavovaný kaše" (když nepočítám ty covery), proto mě (mj.) baví nejvíc.

bizzaro: já právě to promo četl a byl to hlavní důvod, proč jsem se o to vůbec začal zajímat, ale byl jsem pak zklamanej, že to tam slyším jen málokdy (hlavně v těch pár nemetalových pasážích), v rámci toho metalu, i když to tam vyloženě hledám, tak fakt jenom minimálně a hodně volně, třeba u Ehnahre, Lychgate to slyším o dost víc (a nemusí s tím nikdo vyloženě "mávat"), asi i u těch IT ... u AN slyším pořád víc metalový uvažování / komponování (byť někdy komplexní) a přebírání postupů/vzorců od Gorguts, DsO, Ulcerate, než vyloženě ty klasický skladatele. Ty vzory se možná u těch skladatelů inspirovali, ale nepřijde mi, že by to u AN bylo víc (nebo jen trošku). Jako dá se třeba říct, že v tom "tlačení na tón" jak zmiňuješ Swans se dá v jádru slyšet třeba Scelsi, i u těch dalších bys něco našel, ale to je podružný a hlavně - nesouhlasím, že by to bylo překomponovaný/plácaný, ani AN, ani Penderecki atd. (neslyšel jsem teda od něj/nich zdaleka všechno, ale tenhle dojem prostě nemám).

Ta avantgardní klasická hudba je tam slyšet dost, v dobrým smyslu i občas v trochu negativním (místy trochu chybí zvěrstvo). Ale převážně v pozitivním. Když jsem to začal poslouchat poprvé, začátek první skladby (asi nejslabší sekvence celé desky) mě skoro odradil, ale pak se to hodně dobře rozjelo. 80% v pohodě.

ja to mam prakticky identicky jako Kotek, i vc. tech disonanci. co se tyce ty klasiky, nejsem v tom kovanej a je mozny, ze jsem mimo. ja to spis vnimam v tom, jak jsou ty motivy rozepsany, ze je tam prave x variaci ve smyslu linek rozepsanych pro vice nastroju a tech ambici delat velky komplexni a provazany skladby. proto jsem odkazal ke klasicky avantgarde, kde je spousta nesouladu, meneni nalad, ale poslechove to mam okoštovaný, zni mi to ale blizce, jen s jinym zvukem, viz ten zaverecnej Hiroshima YT.
pak jsem jeste cumel kolem a sami AN klasiku fakt cituji, konkretne: Stravinsky, Šostakóvič, Xenakis, Scelsi, Penderecki, Ligeti

Addsatan - myslim, ze se v nazoru az tolik nelisime, spis tobe asi vic vadi ta epicnost/roztahanost, me osobne dost sedi lazeni tech kytarovejch rozkladu, coz je klicovej duvod, proc se mi ta deska tak libi. Uz dlouho jsem tyhle gorguts/DsO disonance neslysel takhle dobre provedeny, ale je fakt ze uz metalu tolik nedavam, takze mozna uz proste jen nejsem presycenej (coz byl do znacny miry duvod, proc mi tyhle disharmo metaly na cas vypadly z posluchace).

Co se prekomponovanosti tyce, mel jsem na mysli spis tu trochu preplacanou strukturu skladeb, ktery by obcas neskodilo zjednodusit/prostrihat. Mit tu treba nejakou cistou vypalovacku, nebo neco co jednoduse roste z minima do maxima. V Pendereckim a spol se moc nevyznam, nicmene klasicka hudba tady z toho na me tolik nedycha - to at si obhaji BIzz :)

Ad Paracletus - to je spis z neznalosti, ja jsem DsO nikdy moc ortodoxne nenajizdel, a uz dost dlouho jsem je neslysel. Vlastne poradne najetej mam prave jen Paracletus, tak proto ta reference.

A kdyz uz teda porovnavat Pyrrhon, Imperial Triumphant a tohle (me by to ani na prvni dobrou porovnavat nenapadlo, na kazdy z tehle kapel me bavi dost jiny veci), tak pro me jsou vsechny tri kvalitativne cirka nastejno. Jestli bych necemu dal o bod min nebo vic by asi zaviselo hlavne na soucasny nalade, spis nez na cemkoliv jinym.

easy listening a nutnost soustředěnýho poslechu - tak neasi
mezi cca 6 - 13 (?) soustředěným poslechem už u mě k téměř žádným posunu nedošlo, spíš jsem se utvrdil v tom, co píšu níže, jako jasně, stává se, že jsem se k nějaký desce vrátil s větším odstupem a ještě to vyrostlo, kdo ví, ale pochybuju
k "moc artsy" - bych souhlasil ve smyslu, že se to někdy tváří jako větší umění, než jaký to je (resp. na co skladatelsky / nápadově mají)
ad tlak / na prdel - ano (neasi), ale jsou tam pasáže, který evidentně tlačit mají a je to tak na půl (3/4) plynu
chápu, že někomu může tohle tou temnější / vážnější atmosférou / pojetím vyhovovat víc, ale loňský aIŤáci za mě o level lepší (byť z toho taky nejsem nějak "vyndanej" a výhrady bych taky měl, ale...), tohle mě baví / nebaví cca podobně jako loňský Pyrrhon, ale ti přece jen o kousek víc

Tak to já tomu zatím s čistým svědomím po nějakých deseti posleších fláknu klidně 9/10.
Geniální a ultra originální to není, ale rozhodně z žánrových nahrávek to je deska, co mě fakt dost baví, nutí mě k dalším poslechům a celkově je tam co objevovat.
Na easy listening to sice není, ale soustředěný poslech naopak nese své ovoce.
Mě jako ortodoxního fanouška DsO ta přiznaná inspirace, použití stejných disonaní a lehce pozměněné použití jejich nápadů baví.
Jsou tam místa, kdy je to sice až zbytečně moc artsy, třeba ten jeden zacyklenej useknutej motiv. To podle mě nefunguje, byť chápu, co tím borci chtěli říct a mohli si to odpustit. Ten úplnej konec s jakože klidným jazzíkem vnímám trochu podobně.
I tak mě to ale baví než třeba poslední Imperial Triumphant.
A co se zvuku týče, tak sice chápu výtky kvůli tomu, že to málo tlačí, ale opět, já prostě tuhle desku beru hlavně jakou soustředěnou poslechovku a ne něco, co mi má nasekat na prdel, takže mi ten hodně organický zvuk fakt vyhovuje.
Jediné, co je teda průměrnější, je ten vokál, z něj rovněž nejsem moc na větvi.
Jinak teda stejně jako u debutu, být tady kromě dobré techniky i silnější atmosféra, jako mají DsO nebo Ulcerate, tak za mě úplně super.

Jo a Kotek plus za výbornou retz. Sám jsem si říkal, že bych k tomu něco rád napsal, ale ode mě by to bylo akorát zbytečně 5x delší a neřekl bych svým článkem ani zdaleka tolik, jako on :)

ano:
přílišná ambice, prostříhání by neškodilo (ale víc než trochu, minimálně třetinu pasáží bych vyhodil, nebo zkrátil)
"některý pasáže jsou tu hlavně proto, aby byly skladby dostatečně dlouhý a výpravný" přesně

ne / napůl:
překomponovanost (kde je Penderecki překomponovanej ? a Bouleze znám málo, ale taky ten dojem u něj nemám ... a že by to měl být důvod, proč tomu tady tak údajně je - ne) ... navíc ty klasický/avantgardní skladatelé jsou tam vyloženě slyšet jen málokdy (a ty vlivy občas přejímají celkem jednoduše, což nutně nevadí, ale...) - v těch částech mě to baví (tam by se ta podobnost s Ehnahre, jak zmiňoval Franta, našla)
prokomponovaný je to místy pěkně, proto jsem si ze začátku myslel, že to vyleze (a trošku jo), ale čím déle to poslouchám, tím víc mi ze spousty pasáží leze něco jako "prázdný cvičení se v xxx krát slyšenejch disonancích", místy fakt nuda (např. prostřední část druhý skladby)
ten přirozenej zvuk je na jednu stranu fajn/sympatický, ale jak už jsem zmiňoval, nějak mi tam chybí část basovýho pásma, hutnost a i to kovový nazvučení basy (málo basů :) ) je dvousečný, takže to místy, zvláště v sypačkách, málo tlačí
v těch nejvíc zvrácenejch rozkladech, atmo momentech, nebo i některých kompozičně složitějších místech mě to baví, ale že by to nějak soustavně drželo atmosféru, nebo "drama", to právě ne
cca druhá půlka desky je asi lepší, než ta první

a taky - většinou dost nevýrazný vokály, ne špatný, ale ani nijak zvlášť dobrý

no a ty vlivy - někdy s tím pracujou celkem zajímavě, jindy mi přijde, že to dost bezduše přejímají, že bych přesně našel pasáž, ze který je to převzatý (možná jo, možná ne, ale ten dojem „přesně tohle už jsem někde slyšel“ tu je), nebo že z toho nic zajímavýho neleze

dal bych tak 6,5 - 7, mně je ta kapela, tím o co se snaží sympatická, ale...

a mimochodem - jedovatá nepříjemnost zrovna Paracletus ? vždyť oproti Fas, Ite je to právě celkem příjemný, přístupný, smutňoučký emo/screamo :) (jasně, nadsázka a něco by se tam našlo, ale...)

aktuálně

diskuze