Články

přeposlat článek tisknout
WALTARI, THE.SWITCH

WALTARI, THE.SWITCH

  • kdy: 7.12.2018
  • kde: Chrudim, R-Club

Waltari u diváků sklidili aplaus a lidi si je vyřvali hned dvakrát.

skulptura„Ondro, ty jsi blázen. Jedeš z Ústí do Chrudimi na kapelu, která je dávno za zenitem!“ Tak těmito slovy mě přivítal Vítek, když jsem ho nabíral v Praze na Černém Mostě. Vystihl to dokonale. Faktem je, že nejlepší počiny vydali Waltari cca před dvaceti lety. Co mě nakonec přimělo jet? 1) Dosud poslední album You are Waltari považuji za nejlepší od časů Blood Sample (2005) a opětovný návrat do formy. 2) Skupina hraje živě v poslední době spíš starší než novější kousky. 3) Trochu jsem se bál, že bych je při mojí smůle už nemusel vidět, a i nostalgie sehrála svou roli. A konečně, do pražského Rock Café jsem o den dříve (ve čtvrtek) nemohl kvůli práci.

Cesta je až na zásek v Praze v pohodě, jede se prakticky pořád po dálnici. Přijíždíme kolem půl deváté, klub situovaný na kraji města je už slušně zaplněný. Je to takový „open space“, protáhlá nudle, koncertní sál odděluje od stolů hospody nevýrazná příčka. Hned u vstupu obdivuju skulpturu „metalisty“ složenou z kovových částí, menších i větších článků řetězů a dalších dílů.

Ještě ani není devět hodin a na pódium vstupují The.Switch. Hned na první dobrou a první hrábnutí do strun mají parádní zvuk. Za ta léta na scéně si to už tihle nu-metal/crossover veteráni umějí pohlídat a sází do publika jednu skladbu za druhou. S hodnocením je to trochu ošemetné (aneb jsem nevděčným posluchačem), kapele v podstatě není co vytknout, žánr mají v malíku a v tuzemsku na lepší ansámbl patrně nenarazíte. Houpavé rytmy, krásně zvonící basa, úderné bicí, do sebe dobře zaranžované kytary a navrch v češtině kázající Štepán Šatoplet. Jenže kvintet hraje skoro hodinu a během té doby se už ukazují limity stylu, který svou největší slávu zažil před dvaceti roky. The.Switch jsem viděl cca před deseti lety (možná víc) a už tehdy mě praštil přes uši výrazný baskytarista Pavel Sovička, který na svůj nástroj skutečně umí (slapping, plochy, rozkládané akordy až po „Fieldyho zvonění“) a v podstatě na něm kapela stojí a padá. Potěší i spolupráce obou kytaristů - při pomalejších pasážích druhý sekerník HC kila opentluje vybrnkávačkami. Jak říkám, vše u „českých P.O.D.“ funguje na jedničku, jenže během několika skladeb je řečeno vše a další desítky minut se vzorec pouze opakuje. Těžko říct, jestli je to dobrovolné omezení kapely jako takové, nebo žánru, který si vybrala.

WaltariPo dvaceti minutách je přestavba pódiovky komplet, vzadu visí plachta s obrázkem poslední desky You are Waltari, sál je už takřka úplně zaplněn, je fajn, že Waltari u nás stále táhnou. Tak, Kärtsy a jeho děti přicházejí… Proč děti? Všem jeho spoluhráčům je tak o patnáct let méně než jemu samotnému. Letitý souputník Jariot Lehtinen absentuje, stejně tak Sami Yli-Sirniö. Blonďatého kytaristu s hokejovým dresem s jágrovskou číslicí 68 nepoznávám, zřejmě novic, který zaskakuje na turné. Oldies party může začít. Hatakka a spol. totiž v úvodu sází jednu letitou věc za druhou – vybavuju si třeba Dedicated to the Flyers nebo diskotékovou Walkin' in the Neon (ze Space Avenue). Vrchol koncertu přichází hned v první čtvrtině – kvintet dává osmiminutovou A Sign z nepřekonatelného Yeah! Yeah! Die! Die! a sám se divím, v jaké pohodě to band odehraje (snad jen bicmen v sypačce nestíhá se šlapákem). Symfoňák mají Waltari schovaný u klávesáka, Kärtsy dává nepochopitelně suše i party operní pěvkyně. Loomis tvrdil, že frontman zpíval ve stověžaté falešně, tak jsem tedy rád, že se tam rozezpíval, protože o den později to bylo bez chybičky. Červené vlasy, namalovaný, v hábitu, s mottem „styles suck“ – takhle ho známe léta letoucí a ve Chrudimi tomu nebylo jinak. Věčný optimista s duší dítěte a divadelníka byl králem večera, mezi skladbami stále komunikoval s publikem (ovšem z druhé strany to po komunikační stránce vázlo, to bude tou angličtinou), dělal grimasy, tancoval, šílel, na padesátníka klobouk dolů. Zbytek ansámblu byl podstatně statičtější, aktivnější mi v tomto ohledu přišel jen holohlavý klávesák. Po muzikantské stránce to však bylo výborné, práce kytaristů vynikla zejména při bezchybných sólech. Zvuk byl oproti The.Switch přepálenější, chyběla tomu hloubka, což bylo dáno i tím, že v tanečních kusech Kärtsy nehrál na basu a jen zpíval. Ale postupně se to zlepšovalo.

WaltariWaltariCo se týče výběru písní, zazněly klasické hitovky So Fine, Atmosfear, Stage, Lights On, kapela taky zahrála cosi z debutu Monk-Punk. Starší kousky prostřídala s těmi novějšími – kupříkladu I’m in Pain, Helsinki, předloňský singl The Way a jednu skladbu z připravované fošny, která má vyjít příští rok. Co se týče průběhu koncertu, stylově se to postupem času slévat. Žánrová diverzita, jak ji známé u Waltari – tzn. MTV cajdák střídá thrash, rap growling, punk si podává ruku s táborákovou znělkou, techno se symfo metalem – se čím dál tím víc rozmělňovala a v poslední třetině dominoval spíš ten jejich big beat známý z posledních let. Současní Waltari si prostě už jedou „to svoje“, poslední desky sice stále obsahují „děsivé“ experimenty, ale zatímco dřív jich na deskách bývalo až 80 procent, teď je to slabá třetina.

Nicméně u diváků sklidili aplaus. Kapelu si lidé vyřvali hned dvakrát, což Kärtsyho nenechalo chladným. Výsledkem bylo, že skupina hrála téměř 100 minut, řádně provětrala svůj pestrý archiv alb a svými optimistickými písničkami lidi notně zahřála u srdíčka. Je vidět, že tohle předávání radosti Kärtsyho stále baví. Věřme tedy, že mu to vydrží i nadále.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze