Na klubový koncert Oranssi Pazuzu jsem se těšil. Jejich předloňské vystoupení v Transylvánii bylo sice dobré, ale příliš krátké, za světla, basa málo atd. (no viz. ten raport). K úplné spokojenosti (či nadšení) prostě ledasco chybělo. Sliboval jsem si, že v komornějším prostředí klubu, s lepším zvukem a setlistem to prostě musí fungovat mnohem lépe (jak to tak bývá). Jenže v mezičase vyšla nová deska Valonielu, ze které, přes jisté kvality a (ojedinělá) silná místa nejsem nadšený vůbec a asi nikdy nebudu. Trocha osobní rekapitulace: debut Muukalainen Puhuu byl pro mě v době vydání zjevením. Ani ne pro to, CO S ČÍM kombinoval (rozhodně v tom nebyli první), ale spíš JAK skvěle, nápaditě a s notnou dávkou osobitosti. Split hodnotím jako dobrý. Kosmonument mi strávit chvíli trvalo, tahle deska nebyla snadným soustem, ale byl to jeden z těch případů, kdy víte, že TO tam někde je, ale chvíli trvá, než TO z toho vydolujete. A takových desek si vážím velice. Naposlouchávat je, „dostávat se do nich“, je totiž dobrodružstvím. Loňskou desku vnímám jako opak Kosmonument. Vše je jasné, přímočaré a chytlavé už po prvním poslechu. Valonielu jde posluchači opravdu hodně naproti, na můj vkus až moc. Vytrácí se moment překvapení, u většiny skladeb se dá předvídat, co bude v následujících minutách následovat, po více posleších musím konstatovat i dojem určité plytkosti a povrchnosti. Neustále se mi nabízí jisté srovnání s tím, co udělali například Satyricon na Volcano a hlavně pak na Now, Diabolical (berte spíš volně). „Jéminkote, to nám ale ten černozhulbigbeat pěkně šlape co?!“. Jo je to dobře, chytře vymyšlené, dokážu pochopit, že se to někomu líbí a že se OP s poslední deskou dostanou do širšího povědomí, pro mě ale jen „celkem fajn“, nic víc. Tak sakra, je tohle recenze nebo report? Ptáte se možná. Tak trochu obojí. OP totiž (očekávatelně) vsadili z drtivé většiny právě na skladby z Valonielu (až na Reikä maisemassa zazněla celá).

Začátek, avizovaný na osmou večerní, se nesl ve znamení cca hodinového zpoždění, prý kvůli chybě a laxnosti zvukaře, který sliboval cosi, co v klubu nebylo. Chvíli po deváté po dalších technických problémech s projekcí začíná TÁBOR RADOSTI.  Můj první kontakt s nimi proběhl, koukám, už je to dobrých 7 let zpátky s Negură Bunget v Bordo. Tehdejší dojmy: „neurazí, nenadchne“. A to jsem v té době měl tenhle druh „rituálního“ dark ambient / tribal / IDM, či jak to charakterizovat, o něco radši než dnes. Nemůžu říct, že bych už vyloženě neměl rád dark ambient, ale TÁBOR RADOSTI jednoduše zamrzli v čase, a to jak spektrem používaných zvuků, tak kompozičních postupů. Přesto jsem vydržel možná i víc než polovinu jejich setu sledovat, nicméně se nešlo při téhle „hře na temnotu“ neustále potutelně uculovat. Při „hitovce“ Kaz ve vzoru jsem se už vyloženě zasmál nahlas. Občas jsme se ocitli i na hraně nějakého špatného EBM/darkwave, zvuk taky nebyl nic moc (mj. potichu), snaha o tanečnější „rychtu“ i kvůli tomu vyznívala naprázdno. Ale jo, místy i díky ne úplně marné projekci celkem zábavné, ovšem ne zcela v tom pochvalném slova smyslu. Mj. znáte Tzolk’in? V lecčems podobná zahraniční záležitost, včetně inspirace mayskou kulturou, která mě kdysi celkem bavila (tuším). A když zůstaneme v Čechách, tak Do Shaska! pro mě v + - podobném ranku byli, jsou a nejspíš i vždycky budou mnohem lepší.

ORANSSI PAZUZU po krátkém „kosmische intru“ lezou na pódium, frontman Jun-His s basákem se oproti předloňsku vzdali svých legračních gothic-BM rób a zvolili civilnější černé oblečení. To, že členové OP jsou spíš psych/krautrock hipíci než blackmetalisti, je věc docela známá a pro znalého poměrů tudíž nepřekvapující. Dle mých předpokladů se začíná s Vino verso, kterou z alba nemám rád, prostě mi ten riff přijde slabý až „jalový“ a ani vcelku zajímavě pojatá rytmika a oproti minulosti chudší a nepříliš nápadité klávesové rejstříky tuhle záležitost nezachraňují. Naživo to ale díky (!) horšímu, syrovějšímu zvuku působí vlastně o něco lépe a je to docela v pohodě. Po ní mě příjemně překvapuje Torni ze splitka - fajn i tahle věc fungovala naživo dobře.

Návrat k novince – Uraanisula, která mě celkem baví i na albu, tajemné vybrnkávání a pak drtivý, doomový riff a rytmika, do které se prostě musíte začít chtě-nechtě „klátit“.  Škoda, že basa je jen a pouze slyšitelná a nikoli pořádně vytažená a tudíž zabíjející (ach jo). Klávesy také občas zanikají a splývají se zbytkem, stejně jako Jun-Hisův vokál, který je na albech mnohem dominantnější. Zvuk má prostě k ideálu po většinu koncertu daleko. Klávesy jsou naopak na podiu nejspíš moc (?), Jun-His několikrát gestikuluje na zvukaře, který dlouhou dobu nemůže pochopit, co se po něm chce. Závěrečná pasáž Uraanisula byla ale stejně strhující jako na desce. Pak dochází na něco, co neznám, nová skladba, působila vcelku dobře, hodně psych-doomově, méně prvoplánové hitovosti, což vítám. Možná i je na co se těšit. Vyzdvihl bych i drobné improvizace a hlučení v předělech mezi skladbami. Tyhjä tempeli je na albu fajn, v živém provedení vlastně nic moc, kromě překvapení, že basák linku – kterou jsem považoval za zefektovanou basu - hraje na klávesy. Olen Aukaissut.. je pokus o hit á la Komeetta, ale na mě působí spíš jako laciný, bezzubý cajdák pro děti. Tento dojem mi živé provedení pouze potvrzuje a já se začínám nudit. Ympyra…  je v zásadě skvěle vystavěný „epický“ kolos, začátkem možná lehce odkazující na Set the Controls… od Pink Floyd, kde se v několika pasážích dostavuje kýžený hypno-efekt, konečně (možná i volbou efektu?) vylézá více basa i klávesy a já se konečně zase chytám a bavím. Mám s ní jen takový malý problém. Ona je totiž naprosto průhledná a předvídatelná, včetně té závěrečné pasáže, na kterou se všude možně pějí ódy. Nepřipomíná vám to 100x omílané postupy různých post-metal kapel? Mně tedy ano. Čímž nepopírám, že je tahle skladba vlastně dobře složená a umě zaranžovaná, jen je tu ten dojem, že „tohle už jsem někde slyšel a ne jednou.“

Pak je „jakože konec“, ale Finové dlouho „nedělají Zagorky“ a lezou zpátky, dochází i na „Thank you“ – tuším, že jediná věta, kterou Jun-His pronesl k obecenstvu. Čekám nějakou starší hitovku. Jako přídavku se nám dost nečekaně dostává Kerettiläinen vuohi z debutu, hurá, alespoň, že tak! Druhé poloviny prvních dvou desek OP často čelily kritice, nejspíš kvůli ambientnějšímu, nepřístupnějšímu a odtažitějšímu charakteru. Já jsem v nich postupně našel zalíbení a rád v těchto, pro někoho „unavených“, temných, kosmicky-zfetovaných mlhovinách bloudím a právě Kerettiläinen vuohi pro mě byl asi pomyslný vrchol večera, nejen díky naprosto ultimátně „namotávací“, hypnotické basové lince. Nebýt jí, byl bych asi trochu zklamaný, takhle to pro mě byl (jen) „celkem fajn“ koncert s několika silnými místy. Jestli bych šel příště znova? No, popravdě, vlastně nevím…

Fotky OP © Coornelus, Fobiazine.net