Již delší dobu jsem nezaregistroval čistě brutal deathmetalový koncert s účastí zvučnějších jmen, proto jsem nechtěl v Klánovicích chybět, a na to, jak dopadne dostaveníčko v režii Nice To Eat You Records jsem byl upřímně zvědavý. Bohužel dorážím s mírným zpožděním (ono se také těžko doráží přesně, když nevíte, v kolika koncert začíná a najít tuto informaci na internetu, to byl skutečně úkol nad mé síly), a tak nestíhám úvodní Beautiful Cafillery, za což se omlouvám.
Rakouské Darkfall mám zakódované jako jednoho z headlinerů Žižkova vraždícího palcátu, kam se asi tak hodí, ale pro mě to bylo skutečné utrpení. Naprosto nezajímavá, nudná hudba, která zaspala dobu o dobrých deset let. Melodický, Švédskem načichlý death/thrash metálek s vlivy třeba takových Dismember postrádal špetku zajímavosti, vlastního nápadu a navíc ani z instrumentálního hlediska to nebylo bůhvíjak úchvatné (viz. naprosto strohé a nudné bicí). Klasický zábavový metal, který sice oplývá chytlavou melodikou, ale myslím, že dnes již nemůže zaujmout jinde než skutečně na nějaké vesnické, lokální zábavě. Vystoupení rozhodně nepřidal ani hodně podprůměrný zvuk, který se mi po celý večer zdál o hodně slabší, než jsem v Black Psu zvyklý.
To Carnal Decay jsou přeci jen jiná třída. Na posledním Obscenu jsem jejich set propásl, a o to víc jsem byl zvědav na jejich dnešní vystoupení. Z desky je to solidní brutal death metal, který sice neohromí, ale poslouchá se velice příjemně. To samé platí i o koncertním vystoupení, neurazilo, ani neuchvátilo. Potěšilo, to bude asi to správné slovo. Překvapila křehounce vypadající kytaristka (potkat podobnou slečnu na ulici, hádal bych vše, jen ne, že hraje v brutal deathmetalové kapele). Co překvapilo již méně, byla evidentní obliba jak rychlejších, techničtěji pojatých pasáží, tak i těch pomalých á la Devourment, při kterých se příznivci pomalých ultra slammů tetelili blahem. Své si našli i příznivci rafinovanějších deathmetalových postupů, jelikož ani do těchto vod se Carnal Decay nebojí zaplout, ovšem zřetelné je, že nějakou tu zkušenost to ještě chtít bude. Ani tak nemluvím o instrumentální stránce, spíše mám na mysli stavbu jednotlivých skladeb, na které by se ještě dalo zapracovat, jelikož vedle velice slušných pasáží je zde bohužel i dost (pod)průměrných. Od dnešního večera jsem nečekal zázraky, chtěl jsem jen slyšet slušný brutal death, a ten mi Carnal Decay rozhodně předvedli.
Domácí Fleshless jsou pro tuzemské fans modlou, ať se to někomu líbí nebo ne. Důkazem budiž asi největší odezva ze strany publika, z které bylo patrno, kvůli komu tu dnes spousta lidí je. Je pravda, že jsem je neviděl již delší dobu, a asi právě proto mě jejich dnešní vystoupení celkem bavilo. Ne snad, že bych nějakým způsobem „procitl“ a jejich muzika mi začala říkat více než doposud, ale snad nasazení všech hráčů, atmoška v klubu, či, jak říkám, má delší neúčast na koncertě Fleshless mohla za to, že mě ta necelá půl hodinka příjemně utekla a bavila. Fleshless díky průtahům před vystoupením museli svůj set značně zkrátit, přeci jen poslední vlak je neúprosným strašákem koncertů v Klánovicích. Playlist byl sestaven především z novějších věcí, a tak zní skladby jako To Kill for Skin, Contract of Blood, Sanguinica či Scream of Decapitated.
Paradoxně jsem se na deathmetalovém koncertě možná nejvíce těšil na Malignant Tumour, jejichž živá vystoupení ve mně většinou zanechají velice kladné pocity. A dnes se to vyplnilo do puntíku, jak pohodová muzika, tak i příjemné a odlehčené vystupování všech členů, navodilo v klubu tu správnou atmosféru, a o to víc si užívám jejich s nadhledem a humorem podaný punkující rock’n’roll, který zkrátka živě funguje výborně. Žel i Malignant Tumour postihlo to samé co předchozí Fleshless, takže i oni musejí díky poslednímu spoji a skluzům v programu své vystoupení zkrátit. Škoda. Těžko popisovat slovy, jak působí koncerty Malignant Tumour, ale když mají svůj den, tak je radost být u toho, jelikož tohle vám zvedne náladu zaručeně. Ať už perfektní image (paruky, umělé vousy, odrbané džínsky s vystrčeným pivním mozolem) či odvázanost a lehkost skladeb samotných (The Biggest Band, Obssessed by Hell či Saddam Hussain is Rock’n’roll) zapříčinily, že na mě z vystupujících kapel udělali Malignant Tumour asi největší dojem.
Mexické Rottenness jsem očekával s napětím spíš díky mé zvědavosti než nějakým velkým očekáváním. Přeci jen z desky mě to příliš neoslovuje a čekat, že na koncertních prknech to bude najednou zázrak, to se asi příliš nedá. Ovšem ku cti Rottenness musím poznamenat, že přeci jen koncert byl o několik stupínků výše než deska, takže z toho nakonec byl takový příjemný průměr, na který se dobře dívá a tu půl hodinku se to i celkem dá se zaujetím poslouchat. Kapela vystoupila pouze v trojici (kytara, bicí, vokál), což ve výsledném efektu až takový problém nebyl, protože, co si budeme povídat, hudba těchto Mexikánů není natolik složitá, aby se v této sestavě nedala zvládnout. Stačí nastavit kytaře pořádný, hudebnímu pojetí Rottenness odpovídající, zvuk a z poloviny je hotovo. Důležitou roli hraje i „sick“ vokál, který se do prasáckého brutal death/grindu sice hodí, ale že by se svým pojetím vyšplhal nad stovky podobně znějících „prasat“, to asi ne. Ve výsledném efektu mě ale více než přímočará hudba, spoléhající se hlavně na brutální vyznění (ani zde nebyla nouze o slammy, což publikum, evidentně naladěno na tuto notu, neúnavně odměňovalo potleskem), zaujal mimořádně perverzní merch.
Hlavní hvězdy večera k nám přijeli až z dalekého Texasu, ovšem čeští fanoušci by si je mohli pamatovat minimálně z důvodu, že jejich zatím poslední placku Our Domain vydával pod svým labelem Shindy. Tuto desku jsem kdysi párkrát slyšel, ovšem hlubší stopy ve mně nezanechala, a tak jí mám přiřazenou v šedém šuplíčku průměrnosti. Byl jsem zvědav, jestli si u mě svou reputaci Prophecy napraví alespoň živým vystoupením, ale bohužel bych řekl, že se to příliš nepovedlo. V žádném případě se nedá hovořit o průseru nebo vyloženě špatném vystoupení, ale pakliže mám něco hodnotit jako více než průměrné, přeci jen bych čekal víc. Takhle mě texaský brutal death, často se držící ve středních valivých tempech nebo pomalých džn džn odrhovačkách, sice chvílemi bavil (pár hezkých momentů se skutečně našlo), ale z větší části když nenudil, tak alespoň výrazněji nezaujal. Až příliš rutinní práce. Kytarista se sice snažil, ale mě zkrátka nezaujal a jednotlivé riffy mi přišly již slyšené, a tudíž bez většího potenciálu nějakým způsobem zaujmout. Konec konců nikomu se nedala upřít snaha, ale výsledný efekt na mě zkrátka působil průměrně (což neznamená špatně), a já si myslím, že po této planetě momentálně běhá mnohem více zajímavějších a lepších deathmetalových kapel. Tak nějak jsem měl pocit, že Prophecy nemají co říct…