Poslední měsíce v klubu Yacht jsou neuvěřitelné. Jsem otravný svým nadšením pamětníka starých a ne až tak dobrých časů. Dřív jsme nejen v Brně, ale v tuzemsku vůbec, o velkých, malých, ale hlavně dobrých, neřku-li legendárních, kapelách jenom snili. Teď se situace až tak hrotí, že neuplyne ani 14 dní, aby našimi kraji nebrázdili punkáči slovutných jmen z Japonska, USA, Finska a podobně.
Dobře, slavný kapely minulosti, který se dávají dohromady a jsou v podstatě vděčný za publikum z Východní Evropy, který je ještě nevidělo, jsou jedna věc. Věc úplně jiná jsou kmotři, prafotři žánrů, kteří nekompromisně valí svou káru nacpanou nábojovými pásy pořád dál, po celá ta léta. A přímo ikonou mezi nimi je, tedy aspoň pro mě, kapela MOB 47. Jedna z těch, jejichž kazety (jo, takový ty malý kotoučky zavřený v plastové krabici, Emgeton je tu klíčová značka) tvoří páteř sbírek, který se dneska rozprodávají…
Takže práce nepráce, neudávejte mě, ale bylo třeba prchnout a uhánět na Yacht tak rychle, jak to jen šlo. Nešlo to ale zrovna rychle, takže jsem zase už musel oželet domácí část večera s výjimkou Ruidosa Immundicia.
Jejich nádherně naštvaný crudos-hardcore mě hodně baví (jistě, ještě o trochu víc je zapotřebí na korzu porozprávět s přáteli, proto žádné zasvěcené komentáře nečekej, natož playlist). Ruidosa válí. Co si budeme povídat, frontmanka prostě umí publikum rozparádit, a jinak rychlost, zlobivý štěkání, nasekat to do nás, ano, přesně tak to máme rádi. Nepochybuji o tom, že zhruba 200 diváků (?) se na tuhle kapelu s nesmírnou chutí podívalo, poslechlo, tancem i potleskem notně povzbudilo.
Cold World. S velkou ostudou, rudý uši, musím přiznat, že pro mě dosud holá neznámá. Přitom tahle kapela z Rakouska to nedrhne o mnoho pátků kratší dobu než MOB. Takže pardálové, co hodně pamatují, a co ví, jak na publikum vyzrát? Jo. To teda sakra jo. Jejich set je naprosto perfektní a pro mě senzační překvapení. Hardcore naprosto klasického střihu, je z toho cítit Amerika na sto honů. Nekompromisní zpěvák, tlak tlak a zase tlak na pilku. Abych pravdu řekl, tenhle hc/punk bez přívlastků jsem už hodně dlouho neviděl, a ještě s tak kvalitním plným zvukem... Libuju si, publikum si trochu zadivočí, proskočí se.
Na chvilku si odskočit, podpořit alespoň smíchem Kamila, který bez servítek poguje nahoře v baru na stole polonahý na I Want to Ride My Bicycle remix a už se pomalounku ladit na hlavní tahák večera.
Tušil jsem, že MOB 47 mě dokážou stít kolikrát si zamanou. A taky že dokázali. Starý Švédsko, kdo by odolal. Abych byl přesný, MOB hrajou už od roku 1982. Ale není to ta stará crust škola, kterou si většina vybaví. Žánrově spíš disbeat, a vůbec bych se nebál říct, že už předznamenává finopal, který nastoupil jen o chlup později u sousedů. Ale vlastně není potřeba se zabývat stylem, vždyť spolu s Anticimex, Amebix a pár dalšíma vlastně v Evropě hardcore-punk vymysleli.
Show má skvělý drajv, samozřejmě jsou to hlavně jednoduché písničky, a ne, nechtějte teď po mně, abych lovil, která zazněla, jak se jmenuje a ze kterého alba pochází... Na to byla zábava příliš intenzivní. Potápěči všude, moshpit jede nonstop. Holky a kluci se výborně baví, je pro mě doteď záhadou, jak to, že hudba, jejíž poloha je prodchnuta frustrací, kolem sebe stahuje tak pozitivní lidi. Ne ve smyslu primitivního youth-crew postoje. Jsou to lidi, kteří se baví, a ví jak na to... Už jsem říkal, jak mám Yacht a jeho návštěvníky rád? Atmosféru koncertu sami MOB 47 ohodnotili jako v tomhle turné ne-li nejlepší, pak určitě jednu z top nejlepších.
K samotné muzice asi není tolik co dodávat, kdo byl, ví, kdo nebyl, může litovat. Ale aby byla na lítost taky nějaká ta malá náplast (a k náplasti od pana doktora lízátko), tak právě tady se podívejte, jak to ten večer vypadalo.
Opět nemůžu končit jinak než velkým poděkováním organizátorům, ale taky všem účastníkům akce. I just love you all.