Články

přeposlat článek tisknout
MASTERPLAN, INTERITUS, POWER 5

MASTERPLAN, INTERITUS, POWER 5

  • kdy: 10.4.2005
  • kde: Plzeň, KD Šeříková

Plzeňská Šeříkovka se poslední dobou stává synonymem pro kvalitní útočiště sluchovodů rochnících si v méně komerčních hlukových impulsech. Po tahácích Rage/Dead Soul Tribe a Moonspell/„nový“ Root byli tak trochu utajení Masterplan od loňského listopadu třetí záležitostí, která se pozdávala jako stojící za výpravu do západočeské metropole. Ne zrovna přehnaná propagace koncertu v kombinaci s nedělním večerem sice sváděla k pochybám o světobornosti návštěvnosti, ty se ale hned při vstupu rozplývají. Šeříkovka je i dnes zaplněná tak, jak bývá zvykem – koncert se určitě zaplatil, a nejen že se uvnitř dá dýchat, ale není ani potřeba po někom šlapat. Střízlivý odhad hlásí 250-300 lidu.
Power 5 se narodili pro čistý heavy/speed germánského střihu a s jeho prvními tóny přenášejí sál o nějakých 18 let nazad. Sympatická komunikace zpěváka Olina Škrabala s publikem, slušné muzikantské a průměrné skladatelské dispozice, radost ze hry a prezentace, určitá míra energie a nadupanosti alespoň naživo vítězící nad klišé. Jak v budoucnu nezabřednout do zrádných bažin schematičnosti a zdravě zprogresivnět by mohly napovědět třeba úvodní riff a rozjezd skladby Digitální město.
O původně neplánované účasti domácích Interitus se většina příchozích

dozvídá až na místě a reakce jsou smíšené. Od doby, kdy jsme je tady zrovna nepřechválili, se asi nic závažného nezměnilo, ale dnešní set je přece jenom vzdušnější a přesvědčivější. Hraje se z CD Srdce krále a připravovaného Frozen Darkness, nové věci budí dojem větší přímočarosti a zní víc „heavy“, ale možná je to dáno koncertní atmosférou a až teprve poslech CD potvrdí nebo vyvrátí. Nelze se ale zbavit pocitu, že podivně nešikovná poloha zpěvu Jana Davídka skladbám spíše bere než dává, stejně tak jako nelze nepřemýšlet o tom, co by z hudby Interitus zbylo, pokud by byla očesána o „netradiční“ housle, flétnu a melodický zpěv Báry Sudové, což je ale problém i dalších stylově spřízněných skupin. Největším dojmem z Interitus je tak pro dnešek precizní pětistrunné basování Honzy Daňka.
Masterplan táhnou hlavně ze dvou důvodů. Zaprvé, v jejich středu sídlí v osobě Jörna Landeho jeden z momentálně nejšikovnějších hlasů, a nebojím se to tvrdit, současné rockové scény vůbec. Zadruhé, po vyhazovu z Helloween Roland Grapow a Uli Kusch pochopili to, že stavět na minulosti nemá smysl a díky tomu na dva roky starém eponymním debutu přišli s pestrou koláží svěžích, nikoli jen speedmetalových, ale mnohem šířeji postavených skladeb, která je daleka občasných bezradností jejich bývalého působiště. V podstatě pro ni (snad s výjimkou trochu zastydlejší Heroes, kde si zazpíval i Michael Kiske) platí, že co skladba, to něco trochu jiného, ale zároveň hit. Druhá deska Aeronautics, je-li výběr skladeb prezentovaných z ní naživo reprezentativní, bude možná malinko slabší.
Koncert začíná nezbytným intrem za reje světel a postupného vynořování se jednotlivých muzikantů z oblaků páry. Lande přibíhá jako poslední a překvapivě se hlasově hledá, rozezpívávání mu zabere celou první sloku Crimson Rider. Pak je to ale až do konce čistý křišťál s etiketou Made in Norway. Tatík Grapow

report_151_px3

tu vypráví, jak se mu žije na Slovensku, tu roztleskává, rozezpívává a diriguje (fuj!), tu onanisticky sóluje jako minulý týden Tonda v Lažánkách na zábavě, truemetalově třepe kšticí a samozřejmě mění kytary jak o život. Do asi tříminutového sóla zařazuje i citaci helloweenovské Future World, což je samozřejmě odměněno největšími ovacemi za celý večer, přesně podle motta „Masterplan-nemasterplan, Helloween je prostě špica“. Ostatní členové si také neodpustí postupně předvést, že umí zahrát i víc než v Masterplan potřebují, samozřejmě opět za mohutného dirigování, předezpívávání, atakdále, atakpodobně, a v publiku podle očekávání ti, kteří veškeré podobné vidlárny kvitují, početně převažují nad neštastníky, kteří přišli spíš kvůli podstatě hudby jako takové a tohle „snad nějak přetrpí“. Naštěstí všechno má pořád spád, takže se to s potutelným úsměvem skutečně přežít dá.
Najednou už se hraje přídavek, pak upřímné poděkování a rozlučka s fanoušky, z nichž ti nejvíc neodbytní jsou odkázáni na stůl v předsálí, kam po koncertě Masterplan přijdou na pokec a podpisovku. My nasedáme do rozklepaného vozidla,

report_151_px4

kdysi někým vtipně pojmenovaného Forman, a po chvilce bloudění plzeňskou periférií se napojujeme na dálniční tepnu pražskou. To vše s doznívajícími pocity z právě prožitého tradičně-metalového kýče, ale v případě Masterplan postaveného na opravdu kvalitním kumštu a talentu dělat velmi dobrou a pro široký posluchačský okruh stravitelnou hudbu „tvrdšího“ ražení.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Já to vezmu hopem, jelikož píTRs v podstatě sdělil vše důležité. Power 5 mě příliš nevzali, jelikož se až příliš stylizovali do speed/power metalu zavánějícím druhou až třetí ligou, myšleno skladatelsky. Hráčským výkonům se nedalo ani zbla nic vytknout, snad možná trochu ty klávesy mohly být pestřejší. Velmi kvituji výkon zpěváka, kam se na něj hrabe (dnes již snad ex-salamandr?) Darek Halamíček. Pokud kapela vydrží s nasazením, mohly by se ještě dít věci zajímavé. Ani Interitus nepovažuji za hodné obsáhlejšího komentáře. Největší předností kapely jsou vysoké hráčské/skladatelské kvality zpěvačky/flétnistky a houslisty, kterými zbytek kapely s přehledem zastiňují.
Nu a Masterplan? Vlastně co to plácám, Lande? Kdysi jsem slyšel trefné přirovnání „otec Plant, matka Coverdale“, což sedí „jak prdel na hrnec“, a to i živě. Pravda, než se rozezpíval, chvilku to trvalo, ale pak to byla taková nádhera (pro někoho teplota), že jsem nevycházel z úžasu. Velká škoda, že se Lande upnul pouze na jednodušší hudbu Masterplan a dal vale progresivcům Ark. Uvidíme, jak si povede v projektu s dalším slavíkem Russelem Allenem (Symphony X), který by měl co nevidět odstartovat na pulty obchodů. Ale patrně se bude jednat o 70-tkové záležitosti, jak je tomu i na sólovce Russell Allen's Atomic Soul. Ale to odbíhám od Masterplan, i když zbytek kapely mi k

additional_review_7411_260_px1

Landemu přišel spíše do počtu, ale co by taky chtěli, když si přibrali takvéto eso. Pokud hošci hráli jako celek, bylo vše v pořádku, jakmile ale začaly exhibice/představovačky, nastalo utrpení mladého Boháčka. Grapow je sice dobrý kytarista, ale sólo, co předvedl, snad opsal od „dvouprsťáka/kaťáka“ Oldy Říhy, klávesák Axel Mackenrott nadhodil při představovačce Smoke on the Water a zajamoval si s Kuschem a basákem Eckertem, ale aspoň to netrvalo dlouho. Eckert plnil po celý koncert roli smíška (žraločí svítící basa rulezz) a jeho sólo na basu se dá považovat za nejpodařenější, vedle bubenického Uliho Kusche, které bylo vyvedeno v hodně netradičním duchu díky změně zvuku bicích. Ale „true“ máničkám se to líbilo, tak proč ne (ostatně jsem to mohl tušit už podle složení ohozu přítomných, tolik máňovařů, gárdienů a helovínů jsem pohromadě hodně dlouho neviděl). Vlastně to tak nějak k tomuhle stylu patří, pořádně roztleskat publikum (a publikum zase roztleská kapelu), pár silopóz, něco málo onanií, atd. stejně jako k deathu či blacku patří pořádné holandské větrné mlýny a drsné výrazivo. Takže závěrem už jen jedna jedna věc - Lande je neuvěřitelný!!!

Playlist MASTERPLAN: Crimson Rider, Crystal Night, Wounds, Kind Hearted Light, I’m not Afraid, When Love Comes Close, Heroes, Enlighten Me, Bleeding Eyes, Soulburn, Love is a Rock, Spirit Never Dies, Back for My Life, Crawling from Hell

aktuálně

diskuze